45 A 15/2024 – Krajský soud v Praze

45 A 15/2024- 34 - text 7 45 A 15/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci žalobce: T. P., nar. X státní příslušnost Arménie t. č. pobytem X zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Kehlem sídlem Panská 895/6, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2024, č. j. MV-137645-4/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2024, č. j. MV-137645-4/SO-2024, se ruší v rozsahu, v němž zamítá odvolání žalobce proti výroku I rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 8. 2024, č. j. OAM-20305-107/ZM-2021, současně se ruší rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 8. 2024, č. j. OAM-20305-107/ZM-2021, v rozsahu výroku I a věc se vrací žalované v tomto rozsahu k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 800 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Kehla do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) zamítlo rozhodnutím ze dne 14. 8. 2024 žalobcovu žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, a to (I) podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť shledalo, že žalobce vykonával nelegální práci, a (II) podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1, § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. a) téhož zákona, neboť mělo za to, že se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. 2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 11. 2024 zamítla žalobcovo odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I a v tomto rozsahu rozhodnutí ministerstva potvrdila. Současně rozhodnutí ministerstva zrušila v rozsahu výroku II. II. Obsah žaloby 3. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 4. Namítl, že napadené rozhodnutí odporuje skutečnému stavu, a je proto v rozporu s § 3 správního řádu. Žalobce po celou dobu svého legálního a řádně realizovaného pobytu následoval instrukce svého zaměstnavatele Leninankan s. r. o., kterému důvěřoval. Komunikoval s jeho jednatelem a vždy pro něj fakticky pracoval. Naopak pro domnělého zaměstnavatele Aronie s. r. o. ve skutečnosti nikdy nepracoval, s jejím jednatelem nikdy přímo nejednal ani s ním neuzavřel pracovní smlouvu. Jediné, co žalobce spojuje se společností Aronie je dokumentace v rámci řízení o jeho žádosti, kterou mu však předal jeho tehdejší zaměstnavatel s tím, že jsou tyto dokumenty „v pořádku“. Přestože žalobce tyto dokumenty správním orgánům předal, fakticky pro společnost Aronie nikdy nepracoval. Ve vztahu k této společnosti nebyly ani splněny předpoklady pro vznik pracovního poměru, neboť žalobce neprojevil vůli svého předchozího zaměstnavatele změnit ani před „uzavřením“ pracovní smlouvy s domnělým zaměstnavatelem neukončil s předchozím zaměstnavatelem pracovní poměr. Nemohl tak de facto nastoupit do nového zaměstnání. V této souvislosti žalobce poukázal také na skutečnost, že obě společnosti mají totožné sídlo, a jsou podle něj fakticky ovládány jednou osobou. 5. K uzavření pracovní smlouvy se společností Aronie nikdy nedošlo, neboť se jednalo o tzv. simulovaný úkon. Podle žalobce je podstatné, že ani po uzavření smlouvy se společností Aronie nedošlo ve vztahu k výkonu zaměstnání žalobcem k žádné změně. Žalobce fakticky obdržel mzdu od předchozího zaměstnavatele, postupoval na základě jeho nařízení a pokynů, a tedy pro něj nadále pracoval. Skutečnost, že povinné platby na sociální a zdravotní pojištění za žalobce začal odvádět domnělý zaměstnavatel je podle žalobce ryze formální. Předchozí zaměstnavatel a domnělý zaměstnavatel patrně sledovali nekalý cíl daňového zvýhodnění tím, že si zaměstnance (bez jeho vědomí) formálně „předali“. 6. Správní orgány řádně neověřily, zda žalobce pro domnělého zaměstnavatele skutečně pracoval. Tvrzení o výkonu nelegální práce není pravdivé a neodpovídá realitě. Žalovaná přitom přiznala, že prohlášení společnosti Aronie nebyla ve vzájemné korelaci a že žalobcův výslech nepotvrdil, že by pro zmíněnou společnost skutečně pracoval. Poté, kdy žalovaná zrušila první rozhodnutí ministerstva, nedošlo k doplnění takových podkladů rozhodnutí, které by na věci něco zásadního změnily. Protokol o kontrole u společnosti Aronie nemá sám o sobě hodnotu nesporného důkazu a zpravidla slouží k zahájení řízení o přestupku. Společnosti Aronie nebyla dosud vyměřena pokuta ani uložena jiná forma sankce. 7. Aby bylo možné označit žalobcovo jednání za výkon nelegálního zaměstnání, musely by shromážděné podklady prokazovat faktický výkon zaměstnání pro společnost Aronie. Podklady rozhodnutí však takovou skutečnost neprokazují. 8. Závěrem žalobce upozornil, že se správní orgán neúspěšně pokoušel vyslechnout jednatele společnosti Leninankan. Nevyčerpal přitom možnosti, jak dosáhnout jeho účasti, mohl uvedené společnosti uložit pořádkovou pokutu či využít jiný donucovací prostředek. Žalobce výslech tohoto svědka navrhl, neboť se již z podstaty věci jednalo o zásadní úkon. III. Vyjádření žalované 9. Žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu. K námitce neprovedení výslechu svědka žalovaná uvedla, že jím chtěla ozřejmit okolnosti formálního skončení žalobcova pracovního poměru ke společnosti Leninankan, neboť žalobce uváděl různá data ukončení pracovního poměru. Nejednalo se tedy o úkon, který by měl objasnit výkon nelegální práce. Nemožnost provést výslech svědka ministerstvo považovala za důvod nevyhovění žádosti podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (nepodařilo se ověřit údaje uvedené v žádosti). Tento výrok však žalovaná napadeným rozhodnutím zrušila. 10. Při posuzování výkonu nelegální práce se nepředpokládá, že by měly správní orgány posuzovat, zda cizinec jednal protiprávně v omylu, a hodnotit jeho subjektivní vůli či skutečnost, že se spoléhal na svého zaměstnavatele, resp. jeho zástupce. Podstatné je pouze to, že žalobce vykonával pracovní činnost ve prospěch jiného zaměstnavatele, než který mu byl povolen. Krom toho, podle žalované nepřichází v úvahu, že by žalobce jednal v omluvitelném omylu, neboť se pouze spolehl na zástupce zaměstnavatele a nevyvinul žádnou činnost k tomu, aby se seznámil s podmínkami, za kterých může být zaměstnán. Jak sám žalobce uvedl, podepsal „nějaký papír“ a bylo mu vysvětleno, že přechází do jiné společnosti, přestože náplň jeho práce a místo výkonu práce zůstaly stejné. Tento nezájem žalobce nelze považovat za jím tvrzený simulovaný úkon. Žalovaná je přesvědčena, že veškeré podmínky pro zamítnutí žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty byly splněny. IV. Posouzení žaloby soudem 11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Rozhodl přitom bez jednání, neboť byly splněny podmínky pro takový postup podle § 76 odst. 1 s. ř. s. 12. Žaloba je důvodná. 13. Ministerstvo zamítlo žalobcovu žádost o prodloužení zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 31. 7. 2019. 14. Podle zmíněného § 44a odst. 11 platí, že ministerstvo „platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a), b) a c), § 42g odst. 3 větě první nebo v § 42g odst. 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 46e)“ (zdůraznění doplněno). Odkazovaný § 46e stanoví, že ministerstvo „zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37, z důvodu uvedeného v § 46 odst. 6 písm. b), d) nebo e) a dále, jestliže cizinci nebyla uznána odborná kvalifikace příslušným uznávacím orgánem“ (zdůraznění doplněno). Podle § 46 odst. 6 písm. e) pak ministerstvo „zaměstnaneckou kartu nevydá, pokud cizinec vykonával nelegální práci“ (zdůraznění doplněno). 15. Správním orgánům lze přisvědčit potud, že rozhodná právní úprava hovoří o nelegální práci jako o důvodu pro neprodloužení nebo neudělení zaměstnanecké karty výslovně, tedy bez jakýchkoliv dalších podmínek (např. požadavku na délku trvání či intenzitu). Výkon nelegální práce cizincem však musí být dostatečně prokázán, což se však správním orgánům v nynější věci nepodařilo. 16. Podle správních orgánů žalobce vykonával závislou práci pro společnost Aronie. Závislá práce je vymezena v § 2 odst. 1 zákoníku práce tak, že se jí rozumí „práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“ Vymezením znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce se zabýval Nejvyšší sp