7 Afs 94/2014 — Nejvyšší správní soud

51 Af 27/2021- 69 - text 7 51 Af 27/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Josefa Straky a Karla Ulíka ve věci žalobkyně: RICHARD STAR s.r.o sídlem Ruská 487/28, 353 01 Mariánské Lázně zastoupená advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha 13 proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685/17,19, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2021, č. j. 3909789/21/2102-51523-209397, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V této věci se soud zabývá otázkou vzniku úroku z neoprávněného jednání správce daně, resp. úroku z nesprávně stanovené daně. Současně soud musí vzhledem k závaznému právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“) korigovat svůj předchozí závěr ohledně existence podmínek pro vznik úroku. Dosavadní průběh řízení před správcem daně 2. Dne 27. 2. 2017 žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za prosinec 2014. Téhož dne žalobkyně uhradila tvrzenou DPH na výstupu ve výši 75 373 Kč. 3. Žalovaný následně vůči žalobkyni zahájil postup k odstranění pochybností, na jehož základě žalobkyni doměřil daň ve výši ve výši 58 274 Kč (odpovídající rozdílu mezi doměřenou a dodatečně tvrzenou daní) a penále ve výši 11 654 Kč (dodatečný platební výměr ze dne 1. 12. 2017, č. j. 4883234/17/2102-52521-209395; účastníky chybně datován k 4. 12. 2017 – pozn. soudu). Proti dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, kterému žalovaný v rámci autoremedury vyhověl a stanovil daň dle dodatečného daňového přiznání žalobkyně, tedy ve výši 75 373 Kč (rozhodnutí o odvolání ze dne 2. 3. 2018, č. j. 590920/18/2102-52521-209395). Rozhodnutí o odvolání bylo nejprve zasláno pouze žalobkyni, nikoliv jejímu zástupci. Uvedené pochybení žalovaný napravil až dne 16. 11. 2020, kdy bylo rozhodnutí o odvolání doručeno do datové schránky žalobkynina zástupce. 4. Dne 16. 1. 2018 žalobkyně uhradila částku ve výši 58 274 Kč, kterou žalovaný použil dne 26. 10. 2020 na nedoplatek DPH za září 2020. 5. V podání ze dne 16. 11. 2020 (označeném jako odvolání proti rozhodnutí správce daně ze dne 2. 3. 2018, č. j. 590920/18/2102-52521-209395) žalobkyně namítala, že rozhodnutí o odvolání ze dne 2. 3. 2018 bylo řádně doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně podle § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 170/2017 Sb. (dále jen „daňový řád“). Podle žalobkyně by tak mělo být rozhodnutí o odvolání ze dne 2. 3. 2018 zrušeno a odvolací řízení zastaveno. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 2. 2021, č. j. 253983/21/2102-52521-209395, řízení o tomto podání zastavil s odůvodněním, že se jedná o zjevně právně nepřípustné podání. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2021 následně žalobkyně podala odvolání, kterému žalovaný v rámci autoremedury vyhověl a rozhodnutí o zastavení řízení zrušil (rozhodnutí o odvolání ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1689144/21/2102-52521-209395). Žalovaný současně shledal, že došlo k uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, a z tohoto důvodu v rámci autormedury zrušil (podle § 111 odst. 6 daňového řádu) své rozhodnutí o odvolání ze dne 2. 3. 2018 a dodatečný platební výměr ze dne 1. 12. 2017 a dané odvolací řízení zastavil (rozhodnutí o odvolání ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1694785/21/2102-52521-209395). Konečně žalovaný rozhodl o zastavení řízení o dodatečném daňovém přiznání k DPH za prosinec 2014 (rozhodnutí ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1697500/20/2102-52521-209395). 6. Žalobkyně poté žalovaného požádala o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu za období do 31. 12. 2020, resp. úroku z vratitelného přeplatku podle § 253a daňového řádu, ve znění zákona č. 283/2020 Sb. za období od 1. 1. 2021 do dne vrácení vzniklého přeplatku. 7. Žádosti žalovaný nevyhověl s odůvodněním, že žalobkyni nárok na úrok nevznikl, a proto nebyl na její daňový účet předepsán a vyplacen (vyrozumění ze dne 29. 6. 2021, č. j. 3559240/21/2102-52521-209395). Podle žalovaného uhradila žalobkyně veškeré platby dobrovolně, nikoliv na základě pravomocného rozhodnutí o stanovení daně. Nenastala tak situace, kdy by zaviněným jednáním správce daně (žalovaného) vznikl přeplatek, na základě kterého by vznikl úrok ve smyslu § 254 daňového řádu, resp. § 253a daňového řádu, ve znění zákona č. 283/2020 Sb. 8. Proti vyrozumění ze dne 29. 6. 2021 uplatnila žalobkyně námitku, ve které uznala, že jí úrok nenáleží ve vztahu k částce 58 274 Kč, kterou zaplatila předčasně na základě nepravomocného dodatečného platebního výměru ze dne 1. 12. 2017. Podle žalobkyně jí však měl být přiznán úrok ve vztahu k částce 75 373 Kč, jejíž splatnost byla stanovena dle § 141 odst. 1 daňového řádu. Na podporu své argumentace žalobkyně odkázala na Metodický pokyn k postupu správce daně v případě uplynutí lhůty pro stanovení daně vydaný Generálním finančním ředitelstvím dne 1. 2. 2019 č. j. 21823/18/7700-10126-050167 (dále jen „metodický pokyn GFŘ“). 9. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) námitku žalobkyně zamítl. Zdůraznil, že v daném případě nelze aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09 (chybně citovaného pod sp. zn. I. ÚS 3244/99 – pozn. soudu) ani následnou judikaturu NSS, která se týkala uplynutí lhůty pro stanovení daně v důsledku liknavosti správce daně. Dále uvedl, že tvrzenou daň ve výši 75 373 Kč žalobkyně uhradila dobrovolně již po podání dodatečného daňového přiznání. Tato částka, která byla evidována jako přeplatek, byla dne 26. 7. 2021 zčásti použita na úhradu DPH za červen 2021. Žalovaný připomněl že rozhodnutí o stanovení daně, jímž byla žalobkyni doměřena daň v jí tvrzené výši, bylo zrušeno z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Jelikož předmětem daňového řízení v daném případě nebyl nárok daňového subjektu (např. nadměrný odpočet, daňové tvrzení na nižší daň atd.), nebylo třeba daň žádným způsobem stanovovat a došlo k tzv. konkludentnímu vyměření daně. Za situace, kdy ve lhůtě pro stanovení daně nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o stanovení daně, se tak podle žalovaného v souladu s příkladem č. 5 v čl. VII metodického pokynu GFŘ aplikoval běžný režim § 154 a § 155 daňového řádu, takže ve prospěch žalobkyně úrok podle § 254 daňového řádu nevznikl. Dosavadní průběh soudního řízení 10. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 11. Podstatou žaloby byl nesouhlas žalobkyně se závěrem žalovaného, že jí nevznikl úrok podle § 254 daňového řádu. Dle jejího názoru byly splněny všechny tři zákonné podmínky pro vznik tohoto úroku, neboť (i) dodatečný platební výměr ze dne 1. 12. 2017 byl zrušen rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1694785/21/2102-52521-209395, a to (ii) z důvodu nesprávného úředního postupu žalovaného, který vlastní vinou zmeškal lhůtu pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu, přičemž (iii) právě v souvislosti se zrušeným dodatečným platebním výměrem byla uhrazena částka ve výši 75 373 Kč. 12. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Předně zdůraznil, že postup správce daně, který po zrušení dodatečného platebního výměru z důvodu prekluze lhůty pro stanovení daně vycházel z posledního daňového tvrzení daňového subjektu (tzv. konkludentní vyměření), byl aprobován např. rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 43 Af 32/2019-46. Dále připomněl, že žalobkyně uhradila částku ve výši 75 373 Kč na základě jí podaného dodatečného daňového přiznání, tedy nikoliv v souvislosti s následně zrušeným rozhodnutím o stanovení daně. Měl tedy za to, že podmínky pro vznik úroku ve smyslu § 254 daňového řádu nebyly splněny. 13. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2022, č. j. 51 Af 27/2021-28 (dále jen „první rozsudek“), žalobu zamítl. Vyšel z úvahy, že podle přechodného ustanovení čl. II bodu 11. zákona č. 283/2020 Sb. (dále jen „zákon č. 283/2020 Sb.“) novelizujícího daňový řád se do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti tohoto zákona uplatní dosavadní úrok, poté se již uplatní úrok z nesprávně stanovené daně. Současně však shledal, že počátek vzniku tohoto druhu úroku je nedále spojen s náhradním dnem splatnosti daně podle § 143 odst. 5 daňového řádu. Dospěl též k závěru, že je splněna první podmínka pro vznik úroku podle § 254 daňového řádu (zrušení rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti). Za splněnou však neshledal podmínku druhou (splatnost daně, resp. její úhrada po splatnosti), neboť shledal, že zrušené rozhodnutí o odvolání ze dne 2. 3. 2018 nikdy nenabylo právní moci, tudíž se stanovená daň nikdy nestala splatnou, a to bez ohledu na předběžnou vykonatelnost zmiňovaného rozhodnutí. Dovodil tedy, že náhradní lhůta splatnosti podle § 143 odst. 5 daňového ř