10 As 226/2014 — Nejvyšší správní soud

54 A 3/2025- 17 - text 5 54 A 3/2025 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Miroslava Makajeva a soudců Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a JUDr. Davida Krysky, Ph.D. ve věci žalobce: B. V. bytem X proti žalovanému: Krajské státní zastupitelství v Praze sídlem Husova 11, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 11. 2024, č. j. SIN 209/2024-18, a ze dne 5. 11. 2024, č. j. SIN 210/2024-3, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře (dále jen „povinný subjekt“) rozhodnutím ze dne 17. 7. 2024, č. j. SIN 16/2024-5, částečně odmítlo podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (dále jen „informační zákon“) žádost o informace doručenou dne 9. 7. 2024, v níž se žalobce domáhal ve vztahu k jím obecně označeným věcem sdělení, „zda-li OSZ k.Hora provede šetření…“. 2. V odvolání žalobce konstatoval, že na jeho požadavcích není nic složitého a nesrozumitelného – povinný subjekt buď provedl dozor „nad činem Urbana ml.“, nebo neprovedl. Ve věci podle něj „došlo v součinnosti s čáslavskou kom. sférou k nešetření“, povinný subjekt prokazatelně nic nešetří a maří vyšetřování. 3. Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 4. 11. 2024, č. j. SIN 209/2024-18. Ztotožnil se přitom s povinným subjektem, že žalobce svým požadavkem směřoval do budoucnosti a po povinném subjektu požadoval, aby vytvořil nové informace. 4. Dne 9. 8. 2024 byla povinnému subjektu doručena druhá žalobcova žádost, kterou povinný subjekt rozhodnutím ze dne 4. 10. 2024, č. j. SIN 18/20244, odmítl podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona, neboť byla formulována příliš obecně a nebylo z ní zřejmé, jaké informace žalobce požaduje. Žalobce ji přitom neupřesnil ani po výzvě. 5. V odvolání žalobce označil rozhodnutí povinného subjektu za „tendenční“ a vytvořené za účelem krytí maření vyšetřování a státního dozoru povinného subjektu, který podle něj „má slabost pro jakékoliv nezákonné jednání socdem čáslavské kom.sféry!“ a již od roku 2017 i přes žalobcovy urgence nezajistil šetření Policií České republiky. 6. Žalovaný zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 5. 11. 2024, č. j. SIN 210/2024-3. Žalobce se totiž v podané žádosti i v jejím doplnění omezil pouze na řadu emočně zabarvených otázek a osočování povinného subjektu z protiprávního jednání bez toho, aby se domáhal konkrétní informace vztahující se k činnosti povinného subjektu. Povinnému subjektu proto nezbylo než žádost odmítnout jako nejasnou podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona. Závěrem žalovaný upozornil, že povinný subjekt mohl postupovat i podle § 11a odst. 1 písm. b) informačního zákona a mohl žalobcovu žádost odmítnout i bez pokusu o její doplnění, neboť je zjevné, že žalobce cíleně využívá právo na svobodný přístup k informacím jako „odvetnou akci“, neboť nesouhlasí se způsobem, jakým povinný subjekt vykonává svou působnost. 7. Proti oběma výše uvedeným rozhodnutím žalovaného podal žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Městský soud věc postoupil zdejšímu soudu usnesením ze dne 29. 11. 2024, č. j. 17 A 109/20244. 8. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný a povinný subjekt odmítají plnit svou zákonnou povinnost, která jim plyne z informačního zákona, a stejně tak ignorují i povinnosti uložené v § 1 až § 4 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Žalovaný se již řadu let podílí na maření vyšetřování a státního dozoru vykonávaného povinným subjektem a bagatelizuje žalobcova podání za účelem vyhnout se poskytnutí jím požadovaných informací. Ty jsou však podle žalobce klíčové k tomu, aby rozkryl „okolnosti korupce a zločinného spolčení“. II. Posouzení žaloby soudem Podmínky řízení 9. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je žaloba způsobilá k věcnému projednání. Shledal, že tomu tak není. 10. Podle § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. 11. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, který je podle tohoto zákona nepřípustný. 12. Již v usnesení ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014-16, Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) dovodil, že důvodem pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. může být i zneužití práva spočívající v opakovaném podávání předem zcela zjevně neúspěšných podání, která namísto ochrany žalobcových veřejných subjektivních práv sledují vedení sporu pro spor samotný (obdobně viz též usnesení NSS ze dne 9. 3. 2017, č. j. 5 As 63/2017-9). 13. Podle § 68 písm. f) s. ř. s. ve zněním účinném od 1. 1. 2024 je žaloba nepřípustná také tehdy, sleduje-li zjevné zneužití práva. Od 1. 1. 2024 tedy zákonodárce zákaz zneužití práva podat žalobu podle soudního řádu správního akcentoval a výslovně stanovil, že se jedná o nutnou podmínku řízení, jejíž nesplnění soudu brání věc posoudit meritorně. Zneužití práva v předešlých věcech 14. Soud již v usnesení ze dne 7. 11. 2023, č. j. 54 A 71/2023-11, podrobně shrnul, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce opakovaně podává velké množství žalob, které vždy obsahují jen velice heslovité odkazy na různé spisové značky či čísla jednací, častým motivem je tvrzená perzekuce žalobce podle metodiky Státní bezpečnosti z důvodu jeho podpisu Charty 77 v roce 1982 a účasti v disidentském hnutí, jež má podle žalobce trvat i za současného režimu a podílet se na ní mají různé úřady či soudy, státní zastupitelství a bezpečnostní sbory. Podané žaloby však v drtivé většině případů nejsou věcně projednatelné, protože obsahují vady, které žalobce odmítá odstranit. Soud proto zmíněným usnesením odmítl žalobu z důvodu zjevného zneužití práva. Zároveň upozornil, že i v budoucnu může žalobcem podané žaloby odmítat, pokud z nich nebude zjevné, že jejich účelem je skutečně ochrana práv žalobce, a nikoliv opakované a bezúčelné vedení sporu. 15. Žalobce však uvedeného upozornění nedbá a opakovaně podává žaloby vykazující znaky zjevného zneužití práva. Z poslední doby viz např. usnesení ze dne 21. 1. 2025, č. j. 51 A 4/202514, ze dne 10. 12. 2024, č. j. 41 A 62/202413, ze dne 17. 10. 2024, č. j. 41 A 40/202416, ze dne 23. 7. 2024, č. j. 37 A 38/202411, ze dne 2. 7. 2024, č. j. 51 A 41/202420, ze dne 30. 4. 2024, č. j. 51 A 19/2024-19, ze dne 4. 4. 2024, č. j. 37 A 10/2024-18, ze dne 4. 4. 2024, č. j. 37 A 9/202411, ze dne 20. 2. 2024, č. j. 39 A 3/202413, ze dne 14. 2. 2024, č. j. 37 A 2/202431, ze dne 25. 1. 2024, č. j. 37 A 43/202310, či ze dne 18. 1. 2024, č. j. 37 A 42/2023-13. Zneužití práva v nynější věci 16. Ani v právě posuzované žalobě soud neshledává, že by žalobce sledoval ochranu svých veřejných subjektivních práv. Z okolností nyní projednávaného případu je zjevné, že pokud by soud v tomto řízení konal další přípravné úkony pro účely meritorního přezkumu rozhodnutí žalovaného, žalobce by mu opět neposkytl žádnou součinnost. Úkolem správního soudu je přitom ochrana veřejných subjektivních práv, a nikoliv činění zbytečných úkonů v případech četných žalob, jejichž vady žalobce opakovaně odmítá odstranit, což brání jejich věcnému projednání. 17. Soud ani v textu nynější žaloby nenalezl srozumitelnou argumentaci, ze které by bylo možno dovodit, že se žalobce hodlá skutečně domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv ve smyslu § 2 s. ř. s. a (tentokrát) spolupracovat se soudem při odstraňování vad žaloby. Soud je naopak přesvědčen, že jde jen o další z dlouhé řady „řízení pro řízení“, která žalobce generuje a stejně jako v nynější věci postupuje tak, že zpochybňuje různé procesní aspekty jednotlivých předešlých řízení, a vytváří tak řízení další, čímž je donekonečna „řetězí“. Soud proto setrval na závěrech vyslovených v usnesení č. j. 54 A 71/2023-11 a žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. f) s. ř. s., neboť její podání shledal zjevným zneužitím práva, kterým žalobce prokazatelně nesleduje ochranu. 18. Protože je podaná žaloba zjevným zneužitím práva, soud již nevyzýval žalobce k odstranění jejích vad postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť by to bylo zjevně zbytečné. Lze nicméně dodat, že podání vadné žaloby je podpůrným důvodem pro konstatování zjevného zneužití práva, neboť žalobce podává vadné žaloby opakovaně a jejich vady zásadně nikdy neodstraňuje. 19. Pro úplnost soud dodává, že byť žalobce odkázal v záhlaví žaloby na § 79, § 80 a § 65 s. ř. s., z jejího obsahu plyne, že se žalobce domáhá zrušení napadených rozhodnutí, a proto se jedná o žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. Žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh n