10 Afs 289/2021 — Nejvyšší správní soud

54 Af 10/2023- 116 - text 58 54 Af 10/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyně: Mountfield a.s., IČO 25620991 sídlem Mirošovická 697, 251 64 Mnichovice zastoupena advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D. sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2023, č. j. 21404/23/5200-11431-702498, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) dodanou dne 1. 9. 2023 do datové schránky soudu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2023, č. j. 21404/23/5200-11431-702498 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečné platební výměry Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů právnických osob ze dne 10. 3. 2022, a to jednak za zdaňovací období roku 2017 (č. j. 45979/22/4200-11771-203936) a jednak za zdaňovací období roku 2018 (č. j. 45984/22/4200-11771-203936). Každým z těchto dodatečných platebních výměrů správce daně doměřil žalobkyni daň vyšší o 6 270 000 Kč a současně stanovil zákonné penále 20 % z doměřené daně ve výši 1 254 000 Kč. Obsah žaloby 2. Žalobkyně v téměř 60stránkové žalobě vznesla řadu procesních i hmotněprávních námitek. Soud níže rekapituluje hlavní argumenty, které člení do kapitol tak, jak je rozčleňuje sama žalobkyně: Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů 3. Žalobkyně namítala, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože žalovaný nevypořádal odvolací námitky (uvedené zejména ve vyjádření v odvolacím řízení ze dne 13. 6. 2023). Je též rozporné, jelikož správce daně nejprve zpochybňoval pouze naplnění podmínek § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (srov. čl. II zákona č. 306/2018 Sb. a čl. II bod 1 zákona č. 80/2019 Sb.; dále „zákon o daních z příjmů“), zatímco zneužitím práva začaly daňové orgány argumentovat až později, přičemž některé části argumentace v napadeném rozhodnutí vedle toho znovu zpochybňují naplnění podmínek § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Jako vnitřně rozporná žalobkyně označuje tvrzení žalovaného o tom, zda účelem emise korporátních dluhopisů bylo získání daňového zvýhodnění nebo umělé vyřešení pohledávek a závazků vůči jejím akcionářům. Tvrzení o umělosti některých transakcí je pak podle žalobkyně také nepřezkoumatelné. 4. Žalobkyně zejména zdůraznila, že ačkoliv učinila součástí odvolacích námitek mimo jiné také žalobu, repliku a dupliku ze soudního řízení týkajícího se daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2012 až 2015, žalovaný se s předmětnými argumenty nevypořádal, resp. výslovně se s nimi odmítl vypořádat. Žalobkyně odmítá, že by se žalovaný mohl paušálně odmítnout zabývat uplatněnými námitkami s tím, že se k nim vyjádřil v rámci soudního řízení. Pokud byla argumentace učiněna součástí odvolání, měl na ni věcně reagovat. Podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem 5. Žalobkyně v této části namítala celkem tři procesní pochybení žalovaného, a to že postupoval v rozporu s § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „daňový řád“), dále že neprovedl zásadní důkazy mající vliv na úplné a správné zjištění skutečného stavu a že došlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu. 6. Žalobkyně poukazovala na to, že podle § 115 odst. 2 daňového řádu je správní orgán povinen před vlastním vydáním (konečného) rozhodnutí o odvolání seznámit odvolatele s nově zjištěnými skutečnostmi a důkazy, resp. na základě doplněného dokazování ho seznámit se svým (doplněným) právním hodnocením. Žalovaný tak nepostupoval. Žalobkyně totiž navrhla ve vyjádření k podkladům ze dne 13. 6. 2023 značné množství důkazů, které navrhovala mj. i v soudním řízení týkajícím se zdaňovacího období 2012 až 2015. Žalovaný de facto některé důkazy provedl, když se vyjadřoval k důvodům jejich údajného neprovedení, avšak místo toho, aby vydal novou výzvu podle § 115 odst. 2 daňového řádu, tak vydal napadené rozhodnutí. Žalobkyně vyjmenovala i konkrétní provedené důkazy, které žalovaný i hodnotil. 7. Ačkoli se žalovaný snažil navodit dojem, že důkazy neprováděl pro nadbytečnost, irelevantnost či absenci vypovídací schopnosti, je podle žalobkyně z napadeného rozhodnutí patrné, že je hodnotil, a proto je musel i provést. Pokud by se však skutečně mělo jednat o „neprovedení“ důkazů, tak by se též jednalo o podstatnou vadu řízení, neboť navržené důkazy byly způsobilé objasnit skutečný stav věci. 8. Vzhledem k tomu, že žalovaný prováděl a hodnotil jednotlivé důkazní prostředky předložené žalobkyní, aniž by žalobkyni s prováděním a hodnocením těchto důkazů seznámil před vydáním napadeného rozhodnutí, postupoval v rozporu s § 115 odst. 2 daňového řádu. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 24. 6. 2020, č. j. 1 Afs 438/2017-52, č. 4053/2020 Sb. NSS. 9. Podle žalobkyně žalovaný také pochybil, když neprovedl některé jí navržené důkazy. Žalobkyně navrhovala výslech Ing. J. C. k tomu, aby potvrdil riziko zesplatnění seniorních bankovních úvěrů, finanční situaci žalobkyně a existenci dalších podnikatelských aktivit Ing. D. Dále navrhovala výslech V. F. Ch., který se měl vyjádřit k podnikání Ing. D. a společnosti Wigmore LLC v Rusku. Navrhovala i výslech Ing. Z. H., který měl také potvrdit tyto podnikatelské aktivity v Rusku, jež popsal ve svém písemném prohlášení, a dále výslech JUDr. O. Š., která se měla vyjádřit k nastavení podnikání společnosti Tramarex. Nakonec navrhovala i výslech Ing. M. S., který měl potvrdit obchodní i jiné důvody založení společnosti Tramarex a měl se vyjádřit k možnosti vložení ochranných známek do základního kapitálu žalobkyně. Žádný z těchto důkazů ale proveden nebyl. Žalovaný tak žalobkyni znemožnil důvodně zpochybnit tvrzení žalovaného stran objektivního i subjektivního prvku zneužití práva; takový postup je zcela v rozporu s principy dokazování a je nezákonný. 10. Žalobkyně je navíc přesvědčena o tom, že skutečným důvodem neprovedení zcela zásadních důkazů bylo riziko uplynutí lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu a obava daňových orgánů z dalšího znevěrohodnění jimi vytvořeného daňového příběhu o údajné snaze žalobkyně snížit si daňovou povinnost. 11. Nakonec v této části žalobkyně namítala i to, že jednání žalovaného popsané výše bylo vedeno snahou doměřit daň nehledě na konkrétní skutkové okolnosti nebo procesní práva žalobkyně. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 3. 7. 2023, přičemž lhůta pro stanovení daně měla uplynout dne 10. 7. 2023. Žalovaný měl přitom k dispozici odvolání žalobkyně včetně daňového spisu již od srpna 2022, avšak výzvu k seznámení se se zjištěnými skutečnostmi vydal až v květnu 2023. Již u této výzvy žalovaný odmítl žalobkyni prodloužit lhůtu pro vyjádření s vědomím existence rizika uplynutí prekluzivní lhůty; výslovně odkázal na nutnost „stihnout“ lhůtu pro stanovení daně. Dne 25. 5. 2023 přitom žalobkyně zjistila, že obsahem daňového spisu nejsou podklady z paralelního soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Af 21/2021, ač zjištěními z této daňové kontroly daňové orgány opakovaně argumentovaly. Proto navrhla řízení o ně doplnit, což ale žalovaný neučinil. Žalovaný podle ní v rozporu s § 1 odst. 2 daňového řádu, který orgánům finanční správy přikazuje daň správně zjistit a stanovit, považuje za svou povinnost daň za každou cenu doměřit. Žalobkyně z jednání žalovaného, který jí doručil napadené rozhodnutí 7 dnů před uplynutím prekluzivní doby, a to s vědomím jeho vad daných tím, že jí např. znemožnil se vyjádřit k faktickému hodnocení včas navržených důkazů, dovozuje, že jeho hlavním cílem bylo zabránit marnému uplynutí lhůty pro stanovení daně. Riziko prekluze si však způsobil žalovaný svým jednáním sám, a proto to nemůže být kladeno k její tíži. Postup žalovaného považuje za svévoli dosahující intenzity zneužití práva. Nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 12. V další části žaloby žalobkyně uplatnila několik okruhů žalobních námitek, a to i) rozpornost argumentace orgánů finanční správy ohledně konstatování zneužití daňového práva a uplatnění § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, dále ii) ekonomickou efektivnost (racionalitu) korporátních dluhopisů a obvyklé výše úroků, iii) vlastnictví ochranných známek Ing. D. a jeho ostatních podnikatelských aktivit, iv) selekci důkazů daňovými orgány, a nakonec v) že byla žalobkyně konstantně prověřována finančními ú