56 A 18/2024 – Krajský soud v Praze

56 A 18/2024- 64 - text 20 56 A 18/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Miroslavem Makajevem v právní věci žalobce: M. K., narozen X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Horázným sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č. j. 121945/2024/KUSK/OSŽPS/ZAM, takto: I. Žaloba proti výroku I. rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č. j. 121945/2024/KUSK/OSŽPS/ZAM se odmítá. II. Výrok II. rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č. j. 121945/2024/KUSK/OSŽPS/ZAM, a rozhodnutí Městského úřadu Mnichovo Hradiště ze dne 30. 7. 2024, č. j. MH-OD/11226/2023-17, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 476,70, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Ondřeje Horázného, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného podrobněji specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Výrokem I. napadeného rozhodnutí bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení vydanému Městským úřadem Mnichovo Hradiště, odbor dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 7. 2024, č. j. MH-OD/11226/2023-16, kterým byl zamítnut návrh žalobce na nařízení ústního jednání, a toto rozhodnutí bylo žalovaným v celém rozsahu potvrzeno. Současně byl výrokem II. napadeného rozhodnutí změněn výrok o trestu z usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 30. 7. 2024, č. j. MH-OD/11226/2023-17, jímž byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že dne 2. 6. 2023 v 11:20 hod. v obci Mnichovo Hradiště, na silnici II. třídy č. 610, ul. Víta Nejedlého u domu č. p. 1471, v rozporu s § 5 odst. 2 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., řídil motorové vozidlo, na němž nebyla umístěna tabulka státní poznávací značky. Žalovaný výrok o uložení pokuty změnil tak, že namísto správním orgánem I. stupně původně uložené pokuty ve výši 4 000 Kč žalobci uložil pokutu ve výši 800 Kč. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. K výroku I. rozsudku 2. Soud se ve vztahu k žalobě směřující proti výroku I. napadeného rozhodnutí v prvé řadě zabýval otázkou, zda v tomto rozsahu lze žalobu věcně projednat, a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť nejsou splněny zákonné podmínky pro meritorní přezkum rozhodnutí a tento nedostatek je neodstranitelný. 3. Podle § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná „domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno“. Ze soudního přezkumu jsou přitom podle § 70 písm. c) s. ř. s. vyloučeny úkony (a tedy i rozhodnutí) správního orgánu, „jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem“. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. 4. Jak již bylo uvedeno výše, výrokem I. napadeného rozhodnutí žalovaný zamítl odvolání žalobce proti usnesení správního orgánu I. stupně, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o nařízení ústního jednání, a toto rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. Takovéto usnesení správního orgánu I. stupně je přitom svou povahou rozhodnutím, resp. úkonem správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Zamítnutím návrhu účastníka na nařízení ústního jednání totiž nedochází k bezprostřednímu zásahu do hmotných práv účastníků řízení, nejedná se o meritorní posouzení věci, ale pouze o dílčí procesní rozhodnutí, které lze ve správním soudnictvím přezkoumat až jako případnou vadu řízení předcházející vydání konečného rozhodnutí ve věci. 5. Jelikož tedy žalobce podal žalobu proti výroku I. napadeného rozhodnutí, který je ze soudního přezkumu podle § 68 písm. e) ve spojení s § 70 písm. c) s. ř. s. vyloučen, postupoval soud podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a žalobu v tomto rozsahu odmítl. Nad rámec uvedeného nicméně soud v této souvislosti podotýká, že odmítnutím žaloby proti výroku I. napadeného rozhodnutí nedochází k jakémukoliv zkrácení žalobcových práv, neboť žalobce svou žalobou současně napadl rozhodnutí ve věci samé, a proto se soud otázkou zamítnutí návrhu žalobce na nařízení ústního jednání zabýval v rámci věcného přezkumu konečného rozhodnutí ve věci (k tomu viz dále). K výroku II. rozsudku Obsah podání účastníků 6. Žalobce v podané žalobě proti oběma výrokům napadenému rozhodnutí uplatnil následující žalobní body: 1) řízení před správním orgánem I. stupně bylo zatíženo vadou, neboť: a) správní orgán I. stupně zaslal žalobci dne 3. 7. 2024 výzvu k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, aniž tyto podklady k výzvě připojil, na což žalobce ve svém vyjádření upozornil. Správní orgán I. stupně však, aniž by na toto reagoval, vydal dne 2. 8. 2024 rozhodnutí ve věci, aniž by vyčkal uplynutí odvolací lhůty ve vztahu k usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení ústního jednání, které vydal dne 25. 7. 2024, a b) usnesením o zamítnutí návrhu na provedení výslechu svědků ze dne 25. 7. 2024, které nebylo řádně a přezkoumatelně odůvodněno, byla porušena rovnost zbraní, neboť výslech svědků byl pro rozhodnutí ve věci nezbytný, a žalobce neměl povinnost důvody, pro které chtěl žalobce policisty jakožto svědky projednávaného incidentu vyslechnout, správnímu orgánu předem sdělovat. Současně je právo na výslech zakotveno v § 82 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž jej nelze podmiňovat tím, zda takový výslech přinese nové skutečnosti či nikoliv. 2) Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nezákonný, neboť v něm absentují povinné náležitosti podle § 93 zákona o odpovědnosti za přestupky, jelikož skutek není nezaměnitelný s jiným skutkem a popis skutku a zejména místa jeho spáchání není zcela přesné, což je nezbytné pro řádné posouzení materiální stránky přestupku. 3) Žalovaný namísto vyslovení vlastního právního názoru pouze vyjádřil souhlas s právním názorem správního orgánu I. stupně a v napadeném rozhodnutí se současně vůbec nevypořádal s řadou odvolacích námitek žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (absence směru jízdy žalobce ve výroku rozhodnutí, chybně označení stavby, nedostatečné vypořádání s požadavky § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nezjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, rozhodnutí podle nepřiléhavé právní úpravy). Namísto toho žalovaný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu uvedl, že nemá povinnost vypořádat každou dílčí námitku účastníka, pokud proti jeho tvrzení postaví právní názor, v jehož konkurenci tyto námitky jako celek neobstojí, přičemž takovýto postup v daném případě nelze s ohledem na logičnost a podrobné odůvodnění námitek připustit. 4) Žalovaný věc posoudil podle právní úpravy, která je na daný skutek nepoužitelná. V daném případě měla být aplikována právní úprava podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podmínkách provozu na pozemních komunikacích“), neboť v zákoně o podmínkách provozu na pozemních komunikacích jsou upraveny přestupky za nerespektování ustanovení tohoto zákona. Jelikož se nejednalo o registrované vozidlo, tedy vozidlo v provozu ve smyslu zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, a vozidlo tedy nemělo přidělenou registrační značku, nelze aplikovat ustanovení § 125c odst. 1 písm. a) bod 1. zákona o silničním provozu, neboť žalobce neměl povinnost umístit registrační značku dle citovaného ustanovení, ale bylo povinností dopravce opatřit vozidlo přidělenou zvláštní registrační značkou. Skutková podstata přestupku zakotvená v § 125c odst. 1 písm. a) bod 1. zákona o silničním provozu byla v době spáchání přestupku definována bez výslovného uvedení povinnosti, která má být jednáním porušena, a tento nedostatek byl zhojen teprve s účinností od 1. 1. 2024. Žalovaný současně zaměňuje pojmy „převozní značka“ a „zvláštní registrační značka,“ a proto je v této souvislosti argumentace žalovaného na řešenou věc nepřiléhavá. 5) Nebyly naplněny formální znaky přestupku, neboť jednání žalobce není jako přestupek v zákoně, konkrétně v § 5 zákona o silničním provozu, výslovně označeno. Poznámka pod čarou v § 125c odkazuj