46 A 1/2026 – Krajský soud v Praze

46 A 1/2026- 15 - text 12 46 A 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Lenkou Oulíkovou ve věci žalobkyně: T. L. H. C., narozená dne X státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová zastoupená advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 963/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2026, č. j. OAM-82/BE-BE01-VL14-Z-2026, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) rozhodl o zajištění žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců (dále též „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovil dobu trvání jejího zajištění do 9. 5. 2026. Obsah podání účastníků 2. Žalobkyně v žalobě namítá, že rozhodnutí o zajištění je nedůvodné, nadbytečné a nerespektuje požadavky proporcionality. Zajištění cizince dle zákona o azylu představuje mimořádný institut, který zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu. K tomu žalobkyně cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010-74. Je proto nutné zkoumat, zda je takový postup nutný a zda nepostačí uložení zvláštních opatření. Žalobkyně namítá, že žalovaný možnost uložení mírnějších opatření nezkoumal. V případě žalobkyně nelze bez dalšího dovozovat, že by jejich uložení nesplnilo svůj účel. Žalobkyně zdůrazňuje, že zajištění cizince musí být podloženo závažnými důvody a vzhledem ke své povaze užito jen ve výjimečných případech, kdy je zjevné, že jiné řešení než zásadní omezení osobní svobody nepřichází v úvahu. Žalobkyně nemá v domovském státě manžela ani syna, neboť oba zemřeli, a nemá se kam vrátit. Nejednalo se tedy o účelově podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně je přesvědčena, že by postačovala mírnější opatření. Uvádí, že zajištění má na ni i na její blízké osoby citelný dopad. Dále zdůrazňuje, že aby správní orgán dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve věcech omezování osobní svobody a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, z kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Zároveň musí výslovně uvést, proč je zajištění nutným opatřením pro dosažení účelu správního řízení a proč nelze účelu dosáhnout jinak. K tomu poukazuje na § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a zásadu přiměřenosti zásahu správního orgánu. Žalobkyně uvádí, že má na území České republiky spoustu přátel, kteří ji finančně zabezpečují, a má i zajištěno ubytování na adrese X, Praha X, což dokládá dokladem o zajištění ubytování. Obava ze skrývání se a ohrožení průběhu správního řízení tedy dle žalobkyně odpadá. S ohledem na výše uvedené žalobkyně rozporuje existenci důvodů zajištění uvedených v napadeném rozhodnutí. Namítá, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s § 47 zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí chybí podrobné vypořádání se s možností uplatnění zvláštních opatření. V tomto případě se nabízí zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, kdy by se žalobkyně hlásila ministerstvu ve stanovené době, neboť žalobkyně se nesnažila utíkat či mařit výkon úředního rozhodnutí a v České republice žijí její přátelé, kteří ji zabezpečují. Vyjádření žalovaného ohledně účelového podání žádosti o mezinárodní ochranu představuje pouhé domněnky – samotná skutečnost, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu po 20 letech pobytu, sama o sobě neznamená, že jde o účelovou žádost, naopak žalobkyně si musela promyslet, co vše uvést a jak postupovat. 3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. V napadeném rozhodnutí popsal skutkový stav a zdůvodnil závěr, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Z informací od Policie České republiky žalovaný zjistil, že žalobkyně byla rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, ze dne 19. 1. 2026 zajištěna podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění. Důvodem bylo nevycestování z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 3. 12. 2022, které bylo vydáno dle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona o pobytu cizinců a nabylo právní moci 14. 2. 2022 a bylo vykonatelné 14. 1. 2023. Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobkyně jsou dány důvody pro zajištění a že z důvodu jejího jednání by mírnější donucovací opatření ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování bylo nedostačující a neúčinné. Dále žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah předloženého správního spisu. Podstatný obsah správního spisu 4. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie, ze dne 3. 12. 2022, č. j. KRPA-386969-12/ČJ-2022-000022-SV, bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona o pobytu cizinců na dobu 4 let se lhůtou pro vycestování v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci. Rozhodnutí nabylo právní moci 14. 12. 2022. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobkyně na území České republiky pobývala bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu od 13. 10. 2007 do zajištění policí dne 2. 12. 2022. Z šetření v evidencích police a žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně přicestovala do České republiky 2. 11. 2006 na základě cestovního dokladu a víza platného do 12. 10. 2007. Nebyla zjištěna jiná skutečnost, která by ji opravňovala k pobytu na území České republiky, popř. schengenského prostoru; o žádnou formu pobytu na území České republiky nepožádala. Cestovní doklad žalobkyně neměla u sebe a neuvedla, kde by se měl nacházet. Při svém výslechu za přítomnosti tlumočníka do vietnamského jazyka v řízení o správním vyhoštění dne 3. 12. 2022 uvedla, že do České republiky přijela po získání víza za účelem podnikání na cestovní pas, do Vietnamu ani jinam poté nevycestovala. Svůj doklad dala krajanům, již si nevzpomíná komu. Po celou dobu bydlí v Praze, různě po ubytovnách, známých nebo tam, kde jí zajistí spaní lidé, pro které pracuje. Její manžel a syn již nežijí, ve Vietnamu má vnoučata, která žijí na adrese jejího trvalého pobytu Q. B., D. H. V České republice nikoho nemá. Ve Vietnamu jí žádné nebezpečí nehrozí, je to pro ni bezpečná země. Žalobkyně dne 3. 12. 2022 za přítomnosti tlumočníka potvrdila, že rozhodnutí o správním vyhoštění porozuměla, a převzala je. 5. Dne 19. 1. 2026 byla žalobkyně kontrolována při pobytové kontrole na adrese Y v Praze. S žalobkyní byl za přítomnosti tlumočníka do vietnamštiny sepsán protokol o podání vysvětlení ve smyslu § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně uvedla, že do České republiky přijala před 15 až 20 lety za prací, od příjezdu je zde nepřetržitě. Momentálně nemá v České republice žádné ubytování, přespává různě po kamarádech. Je rozvedená, syn zemřel, má vnuka a vnučku, kteří žijí ve Vietnamu, v České republice nemá žádné příbuzné. K dotazu uvedla, že v České republice žádala o azyl, už neví kdy, nebyl jí udělen. Cestovní doklad ztratila, nikde to nehlásila. Finanční prostředky pro pobyt si zajišťuje brigádami. Potvrdila, že si byla vědoma uloženého správního vyhoštění. Nevycestovala, protože nenašetřila na letenku. Nemá finančními prostředky potřebné k dalšímu pobytu a k případnému vycestování. Je sama, na území České republiky ani EU nemá nikoho, kvůli komu by skončení pobytu na území bylo nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. V EU nemá žádný majetek. Po seznámení se zvláštními opatřeními dle § 123b písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců uvedla, že nemá stálou adresu, nemá finanční prostředky na složení finanční záruky a ani se na území České republiky nenachází nikdo, kdo by je za ni mohl složit. Dále uvedla, že jí není známa žádná překážka nebo důvod bránící vycestování, může vycestovat zpět do Vietnamu, ale nemá peníze na vycestování. Po návratu jí nic nehrozí. K dotazu na zázemí a majetek ve Vietnamu uvedla, že tam má jen vnoučata, nemá tam majetek, neví, kdy by v případě vycestování bydlela. K dotazu uvedla, že v České republice nemá