— Nejvyšší správní soud

51 A 31/2025- 65 - text 11 51 A 31/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Straky a soudkyně Johany Jandusové a soudce Karla Ulíka ve věci žalobců: a) nezletilý J. M. T. nar. X, bytem X b) nezletilá L. T. nar. X, bytem X oba zastoupeni zákonnou zástupkyní N. S. bytem X v řízení zastoupeni advokátem Mgr. Bc. Jakubem Šťastným sídlem Pohraniční stráže 136, 353 01 Velká Hleďsebe proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/14291-925, a ze dne 16. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/14281-925, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V této věci se soud zabývá otázkou vlivu předběžné vykonatelnosti rozsudku o změně výživného na určení počátku osmidenní lhůty pro splnění informační povinnosti dle § 13 odst. 1 zákona č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě a o změně některých zákonů (zákon o náhradním výživném). 2. Žalobci jsou nezletilými sourozenci. Jejich rodiče se po ukončení společného soužití dohodli na střídavé péči s tím, že otec bude k rukám matky přispívat na výživu každého z žalobců částkou ve 3 000 Kč. Tato dohoda rodičů byla schválena rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 7. 2022, č. j. 0 P 124/2021-194. Dohodou schválené výživné však otec neplnil. Oba žalobci proto prostřednictvím matky podali k příslušnému úřadu práce žádost o náhradní výživné. Žádostem bylo vyhověno a od období července 2022 bylo každému z žalobců přiznáno náhradní výživné. Vyplácení náhradního výživného zajišťoval nejprve Úřad práce – Krajská pobočka v Plzni, po změně bydliště obou žalobců došlo k přenesení příslušnosti na Úřad práce – Krajskou pobočka v Příbrami (dále „ÚP Příbram“). Výše výživného byla v mezidobí na straně žalobkyně b) částečně upravována z důvodu změny skutečností rozhodných pro jeho určení, nicméně v období od března do červena 2023 činila u obou žalobců výše náhradního výživného 1250 Kč. 3. V srpnu 2023 otec nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody a matka podala návrh, aby oba žalobci byli svěřeni do její výlučné péče a aby otci byla stanovena povinnost přispívat vyšší výživné než dosud, ovšem s účinností již od července 2023. Okresní soud v Lounech návrhu matky vyhověl a rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 0 P 124/2021-274 (dále „opatrovnický rozsudek“), svěřil oba žalobce do výlučné péče matky (výrok I), otci stanovil povinnost přispívat na výživné každého z žalobců částkou ve výši 3 000 Kč s účinností od 1. 7. 2023 (výrok II), a současně otci umožnil uhradit nedoplatek na výživném ve výši 14 000 Kč za období července 2023 až března 2024 ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných spolu s řádným výživným pod ztrátou výhody splátek (výrok III). V průběhu opatrovnického řízení byli žalobci zastupováni orgánem sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD) Rakovník coby kolizním opatrovníkem. 4. Žalobcům i jejich matce byl opatrovnický rozsudek doručen dne 24. 3. 2024. Podáním ze dne 24. 4. 2024 žalobci prostřednictvím matky zaslali na ÚP Příbram vyhotovení opatrovnického rozsudku s doložkou vykonatelnosti a současně s tím informovali o změně skutečností rozhodných pro určení výše náhradního výživného. 5. ÚP Příbram po vyhodnocení podání dne 24. 4. dospěl k závěru, že jsou dány skutečnosti pro změnu výše náhradního výživného, a to pro zvýšení. Proto dne 15. 7 .2024 rozhodl o změně výše náhradního výživného z částky 1250 Kč na 2 563 Kč, a to samostatně pro žalobce a) a samostatně pro žalobkyni b). V obou případech byl počátek změny výživného stanoven od 1. 7. 2024. Žalovaný však k odvolání žalobců obě rozhodnutí o změně náhradního výživného zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v absenci řádného odůvodnění, neboť z něj nebylo vůbec zřejmé, proč ÚP Příbram vycházel při výpočtu výživného z období čtyř měsíců počínajících právě dubnem 2024. 6. Po vrácení věci k novému projednání ÚP Příbram znovu rozhodl o změně náhradního výživného, konkrétně rozhodnutím ze dne 22. 10. 2024, č. j.123207/24/RA, ve vztahu k žalobci a) a rozhodnutím ze dne 22. 10. 2024, č. j. 123208/24/RA, ve vztahu k žalobkyni b) (obě souhrnně dále „prvostupňová rozhodnutí“). Na základě nich došlo vůči každému z žalobců ke změně výše náhradního výživného z částky 1250 Kč na 2 563 Kč, a to opět s účinností od 1. 7. 2024. V odůvodnění obou prvostupňových rozhodnutí ÚP Příbram vyložil, že vykonatelnost výroku II opatrovnického rozsudku (výroku o povinnosti otce přispívat výživné) nastala již dne 3. 4. 2024, avšak k ohlášení této změny ze strany žalobců došlo až dne 24. 4. 2024. Tuto okolnost vyhodnotil jako nesplnění povinnosti oznámit změnu rozhodných skutečností nejpozději do 8 dnů ve smyslu § 13 zákona o náhradním výživném, a proto mohla být nová výše výživného zohledněna až od května 2024, a nikoliv již od dubna 2024. 7. Každý z žalobců podal proti příslušnému prvostupňovému rozhodnutí samostatné odvolání. Oba shodně namítali nesprávné určení skutečnosti určující počátek osmidenní lhůty pode § 13 zákona o náhradním výživném. ÚP Příbram totiž považoval za tento okamžik vykonatelnost opatrovnického rozsudku, tj. den 3. 4. 2024. Jako poslední den osmidenní lhůty proto určil den 11. 4. 2024. Dle názoru žalobců nebylo možné za den určující počátek běhu lhůty považovat den 3. 4. 2024, neboť tohoto dne byl opatrovnický rozsudek doručen poslednímu účastníkovi opatrovnického řízení – otci žalobců, a stal se tak předběžné vykonatelný. V daném okamžiku však žalobci ještě neměli k dispozici rozsudek s doložkou vykonatelnosti, neboť opatrovnický soud musel vyčkat, než se vrátí doručenka od otce, a teprve poté mohl přistoupit k vyznačení doložky vykonatelnosti. To je však proces trvající sám o sobě několik dnů v závislosti na interních postupech daného soudu. Žalobci tudíž mohli o vyznačení doložky pouze požádat a čekat, až jim bude zaslán rozsudek s vyznačenou doložkou. Z vyhotovení opatrovnického rozsudku je zřejmé, že doložka vykonatelnosti na něm byla vyznačena až dne 23. 4. 2024. Žalobci jej přitom již dne 24. 4. 2024 doložili ÚP Příbram, učinili tak tedy bezodkladně hned následující den. Pokud by předkládali opatrovnický rozsudek bez vyznačené doložky právní moci, pak by jej ÚP Příbram nemohl považovat za exekuční titul. Z toho žalobci dovodili, že lhůtu 8 dnů podle § 13 zákona o náhradním výživném bylo třeba počítat až ode dne, kdy jim byl doručen opatrovnický rozsudek s doložkou právní moci a vykonatelnosti, a nikoliv od „faktické“ předběžné vykonatelnosti, která vždy nastane dříve, než bude doložka právní moci vyznačena. V opačném případě by nikdo objektivně nemohl doložit informaci o změně zavčasu. Navíc i kdyby žalobci připustili, že ÚP Příbram nebyl informován o změně výživného od dubna 2024, pak měl přistoupit k navýšení náhradního výživného s účinností od května 2024, což ale také neučinil. 8. Žalovaný odvolání žalobců zamítl a obě prvostupňová rozhodnutí potvrdil. Ve vztahu k žalobci a) tak učinil samostatným rozhodnutím ze dne 16. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/14291-925, ve vztahu k žalobkyni b) samostatným rozhodnutím ze dne 16. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/14281-925 (obě souhrnně „napadená rozhodnutí“). V obou napadených rozhodnutích se žalovaný ztotožnil s výkladem ÚP Příbram, že výrok II opatrovnického rozsudku (výrok o výživném) je ode dne 3. 4. 2024 předběžně vykonatelný. To je zřejmé i z doložky vyznačené na stejnopisu opatrovnického rozsudku, ze které vyplývá, že poslednímu z účastníků byl doručen již dne 3. 4. 2024. Avšak žalobci jej doložili ÚP Příbram až dne 24. 4. 2024, tedy po uplynutí lhůty 8 dnů vyplývající z § 13 zákona o náhradním výživném. Žalovaný dále vyložil, že zákon o náhradním výživném přímo neukládá doložit rozsudek soudu až poté, co je opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti. Z úpravy § 13 odst. 1 zákona o náhradním výživném především vyplývá povinnost oprávněné osoby písemně informovat příslušný úřad práce o každé změně skutečností rozhodných pro trvání nároku, výplaty a výše náhradního výživného, a to do 8 dnů od změny těchto skutečností. Jelikož v případě obou žalobců došlo k doložení až dne 24. 4. 2024, bylo třeba v souladu s § 9 odst. 2 zákona o náhradním výživném zohlednit novou výši výživného až od měsíce května 2024, a nikoliv již od dubna. 9. Proti napadeným rozhodnutím podal každý z žalobců samostatnou žalobu podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), které soud spojil ke společnému projednání. II. Obsah podání účastníků 10. Žalobci namítají pochybění při výkladu zákona o náhradním výživném, neboť mají za to, že po doložení opatrovnického rozsudku mělo dojít k navýšení náhradního výživného již od dubna 2024, a nikoliv až od května 2024. Dle jejich názoru žalovaný chybně dovozoval počátek osmidenní lhůty od data předběžné vykonatelnosti 3. 4. 2024, a proto nesprávně dovodil, že opatrovnický