2 Afs 101/2005 — Nejvyšší správní soud

57 Af 17/2011- 35 - text pokračování 11 57Af 17/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysl v právní věci žalobce V.K., bytem X, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. února 2011, č.j. 890/11-1100-400729, č.j. 891/11-1100-400729 a č.j. 892/11-1100-400729 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í V.K. (dále jen „žalobce“) se žalobou ze dne 7.4.2011 domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen „žalovaného“) ze dne 2.2.2010, č.j. 890/11-1100-400729, č.j. 891/11-1100-400729 a č.j. 892/11-1100-400729 (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými byla zamítnuta jeho samostatná odvolání podaná proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Blovicích (dále jen „finanční úřad“) ze dne 21.6.2010, č.j. 19363/10/141970400909, č.j. 19364/10/141970400909 a č.j. 19365/10/141970400909 (dále jen „dodatečné platební výměry“) a tyto dodatečné platební výměry potvrzeny. Dodatečnými platebními výměry byla žalobci ve všech případech dodatečně vyměřena silniční daň, a to v pořadí prvním za rok 2007 ve výši 27.255 Kč, v pořadí druhým za rok 2008 ve výši 27.255 Kč a v pořadí třetím za rok 2009 ve výši 29.625 Kč, včetně předepsaného penále ve výši 20% z uvedených částek. Žalobce v žalobě předeslal, že důvodem doměření daně dle zprávy o výsledku daňové kontroly byla skutečnost, že žalobce do daňového přiznání nezahrnul vozidlo Škoda 706 registrační značky X s celkovou hmotnostní 1600 kg, u kterého byl žalobce v registru vozidel evidován jako vlastník. V odvolání namítal, že daň byla vyměřena v rozporu s § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a s § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dani“), když daň byla stanovena, aniž by existoval předmět daně. Uvedené vozidlo bylo prodáno v roce 1994 společnosti Osiris vzduchotechnika na náhradní díly a v kontrolovaných obdobích již fakticky neexistovalo; své tvrzení doložil listinnými důkazy a navrhl výslech svědka, pracovníka nového vlastníka uvedeného vozidla. V odvolacím řízení vyslechnutý svědek D.K. potvrdil správnost tvrzení žalobce o zakoupení vozidla v roce 1994 a uvedl, že zhruba v roce 2003 a 2004 došlo k demontáži tohoto vozidla. Žalovaný odvolání zamítl a odkázal na znění § 2 odst. 1 věty druhé zákona o silniční dani. Protože si svědek na některé skutečnosti nevzpomínal, označil jeho výpověď jako nevěrohodný důkaz. Žalovaný uzavřel, že žalobce v odvolacím řízení neprokázal, že nebyl zapsán jako provozovatel ani že v příslušných letech vozidlo již neexistovalo. Žalobce namítal, že žalovaný vychází z právního názoru, který nemá oporu v zákoně o silniční dani. Vycházel ze skutečnosti, že žalobce byl zapsán jako provozovatel v evidenci vozidel a z tohoto formálně právního stavu automaticky dovodil, že byl faktickým provozovatelem a tedy poplatníkem daně silniční. Sám však uvedl, že podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dani je poplatníkem daně fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu. Ze znění zákona vyplývá, že osoba poplatníka musí naplňovat dvě podmínky; první, že je provozovatelem vozidla a druhou že je zapsána v technickém průkazu. Zákon o silniční dani neobsahuje definice, že poplatníkem je osoba, která je jako provozovatel zapsána v technickém průkazu, ale že poplatníkem je provozovatel. Žalovaný ve svých závěrech vycházel z toho, že žalobce neprokázal, že nebyl zapsán jako provozovatel. Z toho je zřejmé, že se žalovaný ve své správní úvaze vůbec nezabýval otázkou, kdo je skutečně provozovatelem vozidla, a potom evidentně nemohl dospět k závěru, který by měl oporu v zákoně. Žalovaný zpochybnil předložené a provedené důkazní prostředky, nezjistil a neuvedl však žádnou skutečnost ani důkaz o tom, že vozidlo jako předmět daně v kontrolovaných obdobích skutečně existovalo, ani žádnou okolnost, která by tomu nasvědčovala (s výjimkou formálního stavu evidence vozidel). Formální stav evidence je rovněž jediným důkazem, podle kterého žalovaný označil žalobce za poplatníka daně. Žalovaný tedy své závěry opírá výlučně o formální stav evidence vozidel. Finanční úřad i žalovaný tedy porušili při svém rozhodování především zásadu priority skutečného stavu nad stavem formálně právním podle § 2 odst. 7 daňového řádu, resp. § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Při svém rozhodování žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutečného stavu a nesprávné aplikace ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dani. Oba orgány veřejné správy, každý ve svém řízení, zasáhly do subjektivních práv žalobce tím, že mu stanovily a vyměřily silniční daň v rozporu s právními předpisy a v důsledku nezákonného postupu uložily peněžitou povinnost, tj. povinnost zaplatit daň nad rámec zákona o silniční dani. Žalovaný ve stanovisku k žalobě vyhotoveném dne 31.5.2011 navrhl její zamítnutí. Dále odkázal na spisový materiál, jakož i odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalovaný dále uvedl, že žalobce v žalobě zmiňuje svědeckou výpověď D.K., který jednoznačně potvrdil, že společnost, pro kterou pracoval, zakoupila v roce 1994 od žalobce předmětný nákladní automobil a že zhruba v roce 2003 a 2004 došlo k demontáži tohoto vozidla. Dle údajů v obchodním rejstříku však byla společnost Osiris vzduchotechnika s.r.o. zapsána do obchodního rejstříku až dne 26.9.1996, tudíž kupní smlouva nemůže prokázat, že žalobce předmětné vozidlo v roce 1994 této společnosti prodal. Navíc na smlouvě není uvedena osoba, která za společnost měla smlouvu uzavřít. Svědek D.K. uvedl, že ve firmě Osiris vzduchotechnika s.r.o. pracuje od roku 1994, že v této době měl na starosti vozový park a že firma v roce 1994 zakoupila od žalobce předmětné vozidlo na náhradní součástky. Z důvodu ve vyjádření uvedených však svědecká výpověď uvedeného svědka je nevěrohodná a nemůže prokázat neexistenci předmětného vozidla. Žalovaný dále uvedl, že podle § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších novel (dále jen „zákon o silničním provozu“) je pro účely tohoto zákona provozovatel vozidla vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněná vlastníkem k provozování vozidla vlastním jménem. Žalobce jako majitel vozidla Škoda 706 byl tedy dle § 2 písm. b) zákona o silničním provozu provozovatelem předmětného vozidla v letech 2007, 2008 a 2009, byl jako provozovatel uveden v registru vozidel a byl zapsán jako provozovatel předmětného vozidla v technickém průkazu vozidla. Splňoval tak všechny podmínky pro osoby poplatníka daně silniční za předmětné vozidlo dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dani. Žalovaný znovu zdůraznil, že při daňové kontrole ani v odvolacím řízení žalobce neprokázal, že by nebyl majitelem předmětného vozidla ani že by pověřil provozováním vozidla někoho jiného nebo že by vozidlo neexistovalo. Nelze proto akceptovat názor žalobce, že žalovaný své závěry opírá pouze o formální stav evidence vozidel a že tak porušil § 2 odst. 7 daňového řádu a § 4 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dani. Důkazní povinnost byla na žalobci. Žalovaný rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2008, čj. 7Afs 64/2008-52, ve kterém byla řešena problematika vzniku daňové povinnosti u nákladních vozidel s hmotností alespoň 12 tun. V replice ze dne 8.8.2011 žalobce konstatoval, že argumentace žalovaného potvrzuje již uvedenou žalobní námitku, že žalovaný vycházel při svém rozhodování pouze z formálního stavu registru vozidel, neboť mimo uvedeného stavu registru vozidel neuvedl v rámci daňového řízení, v odůvodnění napadených rozhodnutí ani ve svém vyjádření žádný důkaz nebo skutečnost, která by svědčila o vlastnictví vozidla žalobcem ani o tom, že by byl žalobce provozovatelem předmětného vozidla. Přestože kupní smlouva trpí vadami, nebyla žádnou ze smluvních stran napadena její platnost. Žalobce konečně označil za nepřípadný odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť v jím řešeném případě se spor týkal otázky, zda předmětná vozidla podléhala této dani z hlediska jejich užívání. Při posuzování důvodnosti žaloby postupoval soud podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších novel (dále jen „s.ř.s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Napadené výroky přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé rozhodl bez jednání za fikce souhlasu žalobce a výs