7 As 287/2014 — Nejvyšší správní soud

30 A 105/2014- 57 - text 12 pokračování 30A 105/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: S.G., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2014, čj. 1696/DS/14-3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení . O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobou ze dne 8. 10. 2014 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2014, čj. 1696/DS/14-3 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 26. 5. 2014, čj. 22816/OD/13-29/Klep. (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o udělení řidičského oprávnění skupiny B, jelikož žadatel neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky v souladu s § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Řidičská oprávnění a řidičské průkazy upravuje zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“]. Ve smyslu § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu lze řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která [mimo jiné] má na území České republiky obvyklé bydliště. Mezi účastníky řízení je spor zejména o to, zda v daném případě bylo prokázáno splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu zákona o silničním provozu. [II] Žaloba Žalobce namítá, že žalovaný na základě zkreslení jím uváděných skutečností za současné nesprávné aplikace zákona dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vychází v převážném rozsahu pouze z rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, přičemž žalobcovu argumentaci považuje za nesmyslnou, hodnotí ji jako soupeření se správním orgánem (či jako napadání správního orgánu), aniž by se zabýval skutečným obsahem odvolání. Žalovaný posunul věc do osobní roviny, čímž v žalobci vzbudil pochybnosti o objektivitě a nezaujatosti. Žalovaný nepostupoval správně, když nerespektoval žalobcova tvrzení a právní argumentaci uvedenou v odvolání. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se mu nepodařilo prokázat splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky. K osvědčení obvyklého bydliště v ČR žalobce správnímu orgánu předložil potvrzení o přechodném pobytu na území ČR, nájemní smlouvu k bytu užívanému v Karlových Varech, stvrzenky o úhradě nájmu, dohodu o provedení práce, potvrzení od společnosti InterMed s. r. o. o provedení práce dle smlouvy, doklad o výplatě odměny za výkon práce dle dohody o provedení práce vystavený společností InterMed s. r. o. a čestné prohlášení žalobcovy manželky o jeho obvyklém bydlišti v ČR. Z těchto listin jednoznačně vyplývá, že žalobce v Karlových Varech pobývá jak z důvodů osobních vazeb, tedy nájmu bytu, který zde užívá a hradí za užívání nájemné, tak z pracovních důvodů. Je tudíž i zcela pochopitelné, že se sem pravidelně vrací a že zde má obvyklé bydliště v ČR. Správní orgán prvého stupně i žalovaný předložené důkazy zpochybňovali, aniž by uvedli tomu odpovídající objektivní a zákonné důvody. V hodnocení předložených důkazů žalovaným se tak projevují prvky svévole. Není totiž možné předložené důkazy odmítnout, s odůvodněním, že mají nízkou důkazní hodnotu a neprokazují plnění podmínky obvyklého bydliště. Takto by žalovaný mohl přistupovat i k jakýmkoliv dalším předkládaným důkazům a dovozováním údajných důvodných pochybností je zpochybňovat. Měl-li správní orgán za to, že mám svoji žádost doplnit dalšími důkazy, pak mi měl ve smyslu § 4 správního řádu poskytnout přiměřené poučení, když správní orgán je povinen v souvislosti se svým úkonem poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Vzhledem k charakteru požadavku správního orgánu a vzhledem k tomu, že jsem cizinec, je nepochybné, že podmínky pro takové poučení splňuji. O diferencovaném přístupu žalovaného k důkazům pak svědčí postoj k důkazům, které si správní orgán prvého stupně opatřil sám, tj. zpráva ze SRN a zpráva o žalobcově dohledání v místě bydliště. Byť žalobce nebyl při pobytové kontrole vykonané dvakrát během roku zastižen doma, bylo kontrolou od pronajímatele zjištěno, že se v bytě zdržuje a byt užívá. Ani zvonek (údajně) neoznačený jménem nedokazuje, že se žalobce v bytě nezdržuje. Žalobce zvonek označil, ale samolepka se jménem odpadla. Schránky však žalobcovým jménem označena byla a je. Dovozovat ze skutečnosti, že nebyl v rámci snahy jej vyhledat v místě bydliště zastižen doma, že se nezdržuje na uváděné adrese a tudíž neprokazuje své obvyklé bydliště, je chybné. Samotné provedení pobytové kontroly, resp. její účelnost pak zpochybňuje tvrzení kontrolního orgánu, že v době kontroly nebyl přítomen ani jiný obyvatel tohoto domu, přestože se jedná o pětiposchoďový dům o osmi bytových jednotkách. Je zřejmé, že čas kontroly byl zvolen nevhodně. Je přece pochopitelné, že se musí pohybovat i mimo byt, tak jako každý. Důležité ale je, že se do bytu, jako do svého bydliště, pravidelně vrací a tedy zde má své obvyklé bydliště. Zpráva ze SRN pak nevylučuje existenci jeho obvyklého bydliště v ČR, což žalovaný zcela ignoruje. Zpráva ze SRN pak nevylučuje existenci žalobcova obvyklého bydliště v ČR, což žalovaný ignoruje. Ze spisu vyplývá, že Magistrát města Kirchheimboladen sděluje Spolkovému úřadu pro nákladní dopravu a řidiče, že žalobce je hlášený v samostatném bytě v Kirchheimboladenu, není tam uvedeno, že žalobce má životní základnu a bydliště v SRN, jak uvádí správní orgán. Potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky vydává v rámci své pravomoci Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, což je orgán veřejné moci. Proto Potvrzení o přechodném pobytu je dle § 567 NOZ veřejnou listinou. V této veřejné listině je potvrzeno, že mám pobyt v ČR na adrese … a tedy že na této adrese mám obvyklé bydliště v ČR. Obsahem veřejné listiny je pak to, že se nejen v rámci probíhajících soudních a správních řízení, ale vůbec v praxi státních a jiných veřejných orgánů předpokládá správnost těchto listin, a to až do okamžiku, než se prokáže opak. Nedokazuje se tedy správnost, ale naopak jejich případná nesprávnost. Účastník řízení zpochybňující veřejnou listinu musí tedy unést důkazní břemeno a své tvrzení prokázat. Proto, když správní orgán tvrdí, že nemám v ČR obvyklé bydliště, tak to musí prokázat správní orgán, tedy žalovaný, jak vyplývá z § 568 NOZ. V této souvislosti poukazuji na zcela nepřijatelný způsob, jakým správní orgán požaduje od odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR sdělení o mém zdržování na adrese mého přechodného pobytu, kdy tento ve své žádosti negativně ovlivňuje, jak je zřejmé z dopisu ze dne 28. 4. 2014 založeného ve spise. Současný postoj správního orgánu prvého stupně i žalovaného ve věci je v rozporu s jeho postojem v souvislosti s žalobcovým přijetím k výuce a výcviku řidiče. Podmínkou přijetí k výuce a výcviku je totiž kromě dalších skutečností dle § 13 odst. 1 písm. e) zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel i to, že žadatel má na území České republiky obvyklé bydliště. Podmínkou k získání řidičského oprávnění je pak složení zkoušky odborné způsobilosti, kterou dle § 33 uvedeného zákona provádí příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, tedy správní orgán prvého stupně. Jestliže tedy žalobce byl způsobilý k tomu, aby byl přijat k výuce a aby byl připuštěn ke složení zkoušky odborné způsobilosti, není možné, aby při obdobných svých osobních poměrech nebyl způsobilý k udělení řidičského oprávnění. Pokud by totiž nesplňoval podmínku obvyklého bydliště, nemohl by být přijat k výuce a ani by nemohl být správním orgánem prvního stupně připuštěn ke složení zkoušky odborné způsobilosti. Tyto dvě fáze vedoucí k získání řidičského oprávnění nelze od sebe oddělovat, jak se snaží žalovaný. Kontinuita rozhodování správního orgánu a právního očekávání musí být zachována. Jestliže se žalovaný dovolává Směrnice Rady č. 91/439/EHS čl. 9, resp. čl. 12 Směrnice Evropského parlamentu a Rady čl. 2006/126/ES o řidičských průkazech, které vykládají pojem obvyklé bydliště, pak všechny zde uvedené podmínky, tj. akcentace osobních vazeb před pracovními vazbami, žalobce jednoznačně splňuje. V tomto směru dále poukazuje na rozsudek Evropskéh