7 As 287/2014 — Nejvyšší správní soud

30 A 80/2014- 52 - text 12 pokračování 30A 80/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: V.A., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014, čj. 1318/DS/14-3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení . O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobou ze dne 10. 7. 2014 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014, čj. 1318/DS/14-3 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 20. 3. 2014, čj. 863/OD/13-28/Rsz. (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o udělení řidičského oprávnění skupiny B, jelikož žadatel neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky v souladu s § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Řidičská oprávnění a řidičské průkazy upravuje zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“]. Ve smyslu § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu lze řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která [mimo jiné] má na území České republiky obvyklé bydliště. Mezi účastníky řízení je spor zejména o to, zda v daném případě bylo prokázáno splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu zákona o silničním provozu. [II] Žaloba Žalobce namítá, že žalovaný na základě zkreslení jím uváděných skutečností za současné nesprávné aplikace zákona dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vychází v převážném rozsahu pouze z citace rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, aniž by se zabýval skutečným obsahem odvolání. Žalovaný nepostupoval správně, když nerespektoval žalobcova tvrzení a právní argumentaci uvedenou v odvolání. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se mu nepodařilo prokázat splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky. K osvědčení obvyklého bydliště v ČR žalobce správnímu orgánu předložil potvrzení o přechodném pobytu na území ČR, nájemní smlouvu k bytu užívanému v Karlových Varech, doklad o provedení práce. Z těchto listin jednoznačně vyplývá, že v Karlových Varech pobývá jak z důvodů osobních vazeb, tedy nájmu bytu, který zde užívá a hradí za užívání nájemné, tak z pracovních důvodů. Je tudíž i zcela pochopitelné, že se sem pravidelně vrací a že zde má obvyklé bydliště v ČR. Správní orgán prvého stupně i žalovaný předložené důkazy zpochybňovali, aniž by uvedli tomu odpovídající objektivní důvody. V hodnocení předložených důkazů žalovaným se tak projevují prvky svévole. Není totiž možné předložené doklady o úhradách nájmu a o výplatě odměny z dohody o provedení práce bez dalšího odmítnout, aniž by správní orgán své odmítnutí řádným způsobem zdůvodnil. Stejně nesprávné je hodnocení nájemní smlouvy, kdy správní orgán akcentuje ve smlouvě uvedenou dobu nájmu, aniž by reagoval na smluvní ujednání o automatickém prodlužování původně sjednané doby nájmu. Obdobným způsobem může žalovaný přistupovat i k jakýmkoliv jiným žalobcem předloženým důkazům a dovozováním údajných důvodných pochybností je zpochybňovat. O diferencovaném přístupu žalovaného k důkazům pak svědčí postoj k důkazům, které si správní orgán prvého stupně opatřil sám, tj. zpráva ze SRN a zpráva o žalobcově dohledání v místě bydliště. Dovozovat ze skutečnosti, že nebyl v rámci snahy jej vyhledat v místě bydliště zastižen doma, že se nezdržuje na uváděné adrese a tudíž neprokazuje své obvyklé bydliště, je chybné. K takovému závěru by mohlo snad vést jedině provedení více než jedné návštěvy. Důkazem o tom, že se v bytě nezdržuje, nemůže být ani to, co bylo řečeno v domě nějakou osobou, která se navíc nevyjadřovala ani k žalobci. Je přece pochopitelné, že se musí pohybovat i mimo byt, tak jako každý. Důležité ale je, že se do bytu, jako do svého bydliště, pravidelně vrací a tedy zde má své obvyklé bydliště. Zpráva ze SRN pak nevylučuje existenci jeho obvyklého bydliště v ČR, což žalovaný zcela ignoruje. Současný postoj správního orgánu prvého stupně i žalovaného ve věci je v rozporu s jeho postojem v souvislosti s žalobcovým přijetím k výuce a výcviku řidiče. Podmínkou přijetí k výuce a výcviku je totiž kromě dalších skutečností dle § 13 odst. 1 písm. e) zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel i to, že žadatel má na území České republiky obvyklé bydliště. Podmínkou k získání řidičského oprávnění je pak složení zkoušky odborné způsobilosti, kterou dle § 33 uvedeného zákona provádí příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, tedy správní orgán prvého stupně. Jestliže tedy žalobce byl způsobilý k tomu, aby byl přijat k výuce a aby byl připuštěn ke složení zkoušky odborné způsobilosti, není možné, aby při obdobných svých osobních poměrech nebyl způsobilý k udělení řidičského oprávnění. Pokud by totiž nesplňoval podmínku obvyklého bydliště, nemohl by být přijat k výuce a ani by nemohl být správním orgánem prvního stupně připuštěn ke složení zkoušky odborné způsobilosti. Tyto dvě fáze vedoucí k získání řidičského oprávnění nelze od sebe oddělovat, jak se snaží žalovaný. Kontinuita rozhodování správního orgánu a právního očekávání musí být zachována. Nezáleží na tom, že výuce a zkoušce se žalobce podrobil na jiném místě, než žádal o udělení řidičského oprávnění. Časový odstup, svědčí spíše v žalobcův prospěch a je důkazem o tom, že v ČR pobývá dlouhodobě a že Karlovy Vary jsou místem jeho obvyklého bydliště. Jestliže se žalovaný dovolává Směrnice Rady č. 91/439/EHS čl. 9, resp. čl. 12 Směrnice Evropského parlamentu a Rady čl. 2006/126/ES o řidičských průkazech, které vykládají pojem obvyklé bydliště, pak všechny zde uvedené podmínky, tj. akcentace osobních vazeb před pracovními vazbami, žalobce jednoznačně splňuje. V tomto směru dále poukazuje na rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ve věci C - 467/10 v řízení SRN proti Barisi Akyüzovi. Skutkové závěry, ke kterým správní orgány dospěly, jsou výsledkem nesprávného hodnocení důkazů. Žalovaný pochybil, když nevyhověl žalobcovu odvolání. V důsledku toho pak žalovaný dovodil nesprávné skutkové a poté i nesprávné právní závěry. [III] Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 4. 9. 2014. Navrhoval zamítnutí žaloby, když argumentačně vycházel z obsahu rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. [IV] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Účastníci řízení s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání souhlasili, oba ve smyslu § 51 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stran námitky prokázání obvyklého bydliště na území České republiky soud uvádí následující. V § 52 správního řádu se praví: Účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení [věta prvá]. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci [věta druhá]. Soud má za to, že povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení ve smyslu § 52 věty prvé tohoto zákona zatěžuje účastníka řízení zejména tehdy, žádá-li o přiznání určitého oprávnění. V takových případech má správní orgán povinnost provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci ve smyslu § 52 věty druhé uvedeného zákona především proto, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu). Uvedená interpretace není podle názoru soudu v rozporu ani s § 3 správního řádu, podle něhož nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Zákonodárce u této základní zásady činnosti správních orgánů použil dikci ne „postupuje správní orgán tak, aby zjistil stav věci“, nýbrž „postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci“, z čehož se dá usuzovat na to, že v řízen