1 Azs 250/2014 — Nejvyšší správní soud

30 A 121/2015- 47 - text 9 pokračování 30A 121/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: T.H.N., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 8. 2015, č. j. MV-91037-4/SO-2015, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Napadené rozhodnutí Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č.j. OAM-35396-26/DP-2013 ze dne 29. 4. 2015, kterým byla podle ust. § 44a odst. 4 ve spojení s ust. § 46a odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. II. Žaloba Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, ve které uváděla, že je přesvědčena, že žalovaná porušila zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, neboť její rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Dále konstatovala, že v tomto smyslu pak žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje ust. § 3 správního řádu. Podle žalobkyně nelze pak také přehlížet, že napadené rozhodnutí, stejně jako prvoinstanční rozhodnutí, je v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, přičemž zásadním způsobem byla porušena zejména ust. § 2 odst. 3 a 4 a § 4 odst. 1 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“). Žalobkyně dále uvedla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že žádost o prodloužení platnosti povolení k pobytu žalobkyně byla zamítnuta proto, že žalovaná má za to, že žalobkyně předložila správnímu orgánu doklady, v nichž uvedené skutečnosti neodpovídají realitě. Žalobkyně poukázala na to, že sporným je tzv. doklad o zajištěném ubytování dle § 44a odst. 4 s odkazem na §42b odst. 1 písm. a) v návaznosti na ustanovení § 31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Z dikce výše uvedeného ustanovení vyplývá, že tímto dokladem se rozumí doklad o zajištěném ubytování po dobu povoleného pobytu. Žalobkyně má za to, že adresa uvedená v dokladu o zajištěném ubytování nemusí vždy korespondovat s adresou, na které se cizinec převážně zdržuje. Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že účastník řízení k žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu doložil potvrzení o ubytování odpovídající rovněž výpovědi ubytovatele, který potvrdil, že u něho má žalobkyně zajištěno ubytování a platnost tohoto dokladu nebyla a ani nemohla být zpochybněna. Pokud se účastník řízení dopustil porušení právních předpisů v souvislosti s oznámením místa pobytu, tato skutečnost nebyla předmětem řízení a správní orgán prvého stupně k této skutečnosti ani stav věci nezjišťoval. Žalobkyně tedy trvá na tom, že k žádosti předložila zákonný doklad o zajištěném ubytování a potvrzení o zajištění ubytování na formuláři standardně uznávaným prvoinstančním orgánem, ze kterého zcela jednoznačně vyplývá, že má na území České republiky ubytování zajištěno, což bylo potvrzeno i výpovědí ubytovatele. K rozporům ve výpovědích žalobkyně a ubytovatele, na které správní orgány ve svých rozhodnutích poukazovaly, žalobkyně uvedla, že se správní orgán prvého stupně nijak nezabýval tím, zda žalobkyně má reálně zajištěno ubytování, ale spokojil se s drobnými rozdíly ve výpovědích zainteresovaných stran, které mohou pramenit z neznalosti žalobkyně o poměrech v ubytovacím zařízení, ale nijak nevypovídají ve vztahu ke skutečnosti, zda má žalobkyně ubytování zajištěno. Správní spis však žádný další podklad pro rozhodnutí, ze kterého by vyplývalo, že žalobkyně nemá ubytování na zmíněné adrese zajištěno, neobsahuje a správní orgán tedy nemá postaveno najisto, že ke dni vydání rozhodnutí již žalobkyně neměla ubytování zajištěno. Dle názoru žalobkyně tak žalovaný, jakož i správní orgán I. stupně postupoval účelově, když si vyložil obsah zákonných ustanovení naprosto na míru svým potřebám, v rozporu se samotnou dikcí ustanovení, navíc zjevně v neprospěch žalobkyně. Uvedeným postupem tak došlo k porušení zásady legality správního řízení a důvody zamítnutí žádosti žalobkyně naprosto neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci. Žalobkyně zdůraznila, že i kdyby se na adrese, na které měla zajištěno ubytování, nezdržovala, nemůže tato skutečnost znamenat naplnění zákonného důvodu pro neprodloužení povolení k pobytu, kdy trvalé usídlení na adrese, kde má cizinec zajištěno ubytování, není zákonnou podmínkou povolení k pobytu ani důvodem pro neprodloužení pobytového oprávnění. Je nepochybné, že také cizinci, legitimně pobývajícímu na území ČR svědčí svoboda pohybu a pobytu, přičemž žádné z omezení se nevztahuje k povinnosti cizince zdržovat se neustále či převážně na místě svého hlášeného bydliště. Žalobkyně tak trvá na tom, že řízení je založeno na nesprávném právním posouzení skutkového stavu věci, který byl navíc nesprávně zjištěn, přičemž napadené rozhodnutí je navíc v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Žalobkyně v návaznosti na shora uvedené poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 72/2013-69 ze dne 26. 8. 2015 v prakticky totožné věci, kde tento soud zcela v souladu s aktuálním náhledem žalobkyně potvrdil, že „soud má za to, že nelze slučovat povinnost mít zajištěno ubytování, tj. disponovat předmětem způsobilým uspokojovat ubytovací potřebu cizince s povinností zdržovat se stále na adrese tohoto ubytování“. Žalobkyně dále namítá, že se žalovaná, jakož i správní orgán I. stupně, téměř vůbec nezabývala ve smyslu ust. § 174a zákona o pobytu cizinců otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí a možnými dopady do soukromého a rodinného života žalobkyně. Ačkoliv žalobkyně zcela jasně tvrdila, a správním orgánů je tato skutečnost rovněž známa z úřední činnosti, že žije ve společné domácnosti se svým manželem a prací na území ČR zajišťuje obživu své rodiny na území domovského státu, správní orgány těchto skutečností vůbec nedbaly. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný správní orgán nedostatečně přezkoumal podané odvolání, respektive se řádně nevypořádal s uplatněnými námitkami žalobkyně. Správní orgán sice konstatuje žalobkyní uplatněné námitky proti prvoinstančnímu rozhodnutí, avšak tyto v podstatě dále nijak neřeší, ale pouze je odmítá jako nedůvodné, aniž by zdůvodnil svůj závěr. Tento postup je v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Ve vztahu k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí poukázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 48/2001 – 47 ze dne 11.8.2004. Napadené rozhodnutí tyto požadavky absolutně nesplňuje, když odůvodnění rozhodnutí je pouze kusé a schematické, aniž by byla vystižena podstata věci a hodnověrně vyvráceny odvolací námitky žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo soudem zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. III. Vyjádření žalované K námitce žalobkyně, že nelze slučovat povinnost mít zajištěno ubytování, tj. disponovat předmětem způsobilým uspokojovat ubytovací potřebu žalobkyně s povinností zdržovat se stále na adrese tohoto zajištěného ubytování, a k jejímu odkazu na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 15 A 72/2013-69, žalovaná uvedla, že proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost, v němž zaujala následující stanovisko: „Pokud by cizinci nebyli povinni pobývat na hlášené adrese, tedy adrese hlášené správnímu orgánu prostřednictvím dokladu o zajištění ubytování po dobu pobytu na území, nebylo by smysluplné tento doklad v rámci řízení předkládat. S ohledem na skutečnost, že zákonodárce stanovil povinnost doklad o zajištění ubytování předložit (…) a současně v případě, že by předpokládaná změna pobytu cizince byla delší než 30 dnů, povinnost hlásit změnu místa pobytu na území, a to do 30 pracovních dnů ode dne změny, ministerstvu(…), je zřejmé, že cizinec musí správnímu orgánu předložit doklad o zajištění ubytování, který odpovídá skutečnosti, tedy že se na adrese hlášeného pobytu fakticky zdržuje. (…) Účelem a smyslem povinnosti cizince stanovené § 31 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., a to předložit k žádosti doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území, je mimo jiné i to, aby cizinci bylo poskytnuto přiměřené ubytování ve smyslu § 100 odst.