9 Azs 288/2016 — Nejvyšší správní soud

57 A 81/2016- 50 - text 13 pokračování 57A 81/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce: M.H., nar. …, státní příslušnost Ukrajina, v České republice bytem …, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28.7.2016, čj. MV-137422-4/SO-2014, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28.7.2016, čj. MV-137422-4/SO-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“, ze dne 21.8.2014, čj. OAM-20563-15/DP-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. j) věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ZPC“ nebo „zákon o pobytu cizinců“). II. Důvody žaloby V úvodu žaloby žalobce obecně namítal, že žalovaná porušila ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), konkrétně ustanovení § 68 odst. 3, § 89 odst. 2, § 2, § 3 a § 4 správního řádu. Namítal, že je prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí v rozporu s § 174a ZPC. Ad a) Žalovaná porušila § 89 odst. 2 správního řádu, když nedostatečně přezkoumala správnost a zákonnost prvostupňového rozhodnutí a tím zatížila napadené rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Ad b) Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy deklarované v § 3 správního řádu a nešetřily práva a oprávněné zájmy osob ve smyslu § 2 správního řádu. V této souvislosti žalobce namítal přepjatě formalistický přístup ze strany správních orgánů obou stupňů. Nesouhlasil se závěry, které prvostupňový správní orgán vyvodil z provedeného dokazování, že se měl žalobce dočasným odhlášením z evidence OSSZ Klatovy dopustit neplnění účelu předchozího pobytu. Dle žalobce je ve smyslu § 420 zákona o obchodních korporacích pro závěr, zda určitý subjekt podniká či nikoliv, rozhodná skutečná vůle tohoto subjektu vykonávat soustavně za úplatu výdělečnou činnost a skutečnost, zda je dočasně nezapsán v evidenci OSSZ je v tomto ohledu podružná až nevýznamná, a to zejména v projednávané věci, kdy k odhlášení došlo dočasně, pouze v návaznosti na kratší pobyt žalobce na Ukrajině a o jeho záměru a vůli podnikat nemůže být vzhledem k pozdějšímu vývoji rozumných pochyb. Ad c) Žalobce namítal, že správní orgány obou stupňů nesprávně subsumují případ žalobce pod naplnění skutkové podstaty jiné závažné překážky podle § 56 odst. 1 písm. j). Z provedeného dokazování vyplývá, jestliže lze žalobcovo jednání posoudit jako neplnění účelu povoleného pobytu [s čímž však žalobce nesouhlasil - viz žalobní bod b)], pak tento stav trval po dobu 7 měsíců, konkrétně 213 dnů. Předchozí pobyt žalobce byl povolen na dobu od 18.6.2012 do 17.6.2014, tedy na 24 měsíců. Dle ustálené judikatury správních soudů (srov. např. rozsudky NSS ze dne 19. 01. 2012, sp. zn. 9 As 80/2011 a ze dne 30.5.2016, sp.zn. 3 Azs 277/2015) lze jako tzv. jinou závažnou překážku chápat neplnění účelu předchozího povoleného pobytu po převážnou část doby, na kterou byl předchozí pobyt povolen. V případě žalobce by tedy aplikace § 56 odst. 1 písm. j) přicházela v úvahu, pokud by neplnil účel předchozího pobytu alespoň po dobu 12 měsíců. Žalobci však správní orgány vytýkají neplnění účelu pobytu po dobu 7 měsíců. Je tedy zřejmé, že v souladu s judikaturou správních soudů nelze žalobcův případ subsumovat pod jinou závažnou překážku, a to bez ohledu na výsledek posouzení, zda účel pobytu po dobu oněch 7 měsíců žalobce plnil či neplnil. Rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je z tohoto důvodu nezákonné a rozhodnutí žalované, které je aprobuje, trpí vadou nezákonnosti také. Ad d) Žalovaná neměla aprobovat prvostupňové rozhodnutí pro jeho nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, resp. naprosto nedostatečné posouzení přiměřenosti v prvostupňovém řízení. Správní orgán naprosto nedbal své zákonné povinnosti zakotvené v § 174a zákona o pobytu cizinců, tedy povinnosti zkoumat přiměřenost dopadů všech rozhodnutí dle tohoto zákona. Výčet uvedený v citovaném ustanovení je výčtem, který představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž, je-li správní orgán povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, tak to znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Jinými slovy, dle zákona o pobytu cizinců musí být každé rozhodnutí přiměřené, přičemž § 174a nabízí odpověď na otázku, co je onou „přiměřeností“, nabízí minimální výčet okruhů, s nimiž se správní orgán musí ve svém meritorním rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti nemůže obstát, pokud správní orgán provede požadovanou úvahu jen v omezené míře. Žalobce přitom upozorňoval správní orgán na zjevnou nepřiměřenost vydání zamítavého rozhodnutí, a to především z důvodu současné situace na Ukrajině, kde probíhá ozbrojený konflikt a žalobce tam navíc nemá relevantní zázemí, takže se nemá fakticky v případě nuceného vycestování z ČR kam vrátit. Žalobce nedostatky týkající se posuzování přiměřenosti následně vytkl též v odvolání, avšak žalovaná dle jeho názoru nesprávně pochybení prvostupňového správního orgánu ani v této oblasti neshledala. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalované, která označuje dobu jeho pobytu na území ČR jako krátkou, když přitom žalobce zde žije již od roku 2007, tedy 9 let. Za takovou dobu dle žalované nemohou být zpřetrhány vazby na zemi původu. Žalobce namítal, že i v případě, kdy nejsou zcela zpřetrhány vazby na zemi původu, si lze velmi dobře představit, že vydané rozhodnutí nebude z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života cizince přiměřené. Vazby na zemi původu jsou přitom velmi oslabeny a za dobu devítiletého pobytu v ČR žalobce naopak navázal významné vazby na ČR. Redukovat posuzování přiměřenosti toliko na délku pobytu na území a na údajnou absenci zpřetrhání vazeb k zemi původu se navíc jeví jako nelogické a v rozporu s kritérii, která pro posuzování přiměřenosti demonstrativně stanoví § 174a. III. Vyjádření žalované k žalobě Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce ad b) nedostatečného zjištění stavu věci uvedla, že nelze považovat za bezvýznamné, že žalobce nebyl převážnou část posledního povoleného pobytu přihlášen v evidenci příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Není rozhodná pouze vůle subjektu vykonávat soustavě za úplatu výdělečnou činnost, plněním účelu pobytu se nerozumí pouze snaha o naplňování povoleného účelu podnikání, avšak faktický výkon podnikatelské činnosti po zákonem předpokládanou dobu pobytu na území. Pokud je žalobce přihlášen v evidenci okresní správy sociálního zabezpečení, je evidentní, že fakticky podniká a není v živnostenském rejstříku veden pouze formálně. Fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění nedokládá výkon podnikatelské činnosti pouhým zápisem do příslušných rejstříků, ale zejména tím, že podnikatelskou činnost fakticky na území ČR vykonává. Obdobný právní závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 -81. K námitce ad c) žalovaná odkázala na na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2013, čj. 9 A 66/2010-50, kdy soud shledal dobu 7 měsíců jako převážnou část povoleného pobytu. K námitce ad d) žalovaná uvedla, že se posouzením přiměřenosti rozhodnutí správní orgány obou stupňů zabývaly dostatečně. Nelze po nich požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, tedy i ty, které by se týkaly nepřiměřenosti rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.11.2012, čj. 9 As 142/2012-21). Již vůbec není nezbytné, aby se správní orgán výslovně vyjadřoval ke všem kritériím uvedeným v § 174a ZPC (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.2.2014, čj. 8 As 109/2013-34). IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu O věci samé rozhodl soud k návrhu žalobce po provedeném jednání, kterého se zúčastnil zástupce žalobce. Žalovaná svoji neúčast omluvila a souhlasila, aby soud jednal bez její přítomnosti. Soud tedy jednal ve smyslu § 49 odst. 3 s.ř.s. bez přítomnosti žalované. Vycháze