5 Afs 6/2010 — Nejvyšší správní soud

57 Af 21/2015- 74 - text 29 pokračování 57Af 21/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Kuchynky a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce SUPTel – DISK s.r.o., IČ 45354871, se sídlem Hřbitovní 1322/15, Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, 301 00 Plzeň, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2015, čj. 26380/15/5200-11435-710862 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobce se v zákonné lhůtě podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2015, čj. 26380/15/5200-11435-710862 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 21.10.2014, čj. 1694296/14/2301-24903-400595 (dále jen „dodatečný platební výměr“ nebo „DPV“), jímž byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 vyšší o 72.600 Kč a uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 14.520 Kč. Žalobce požadoval zrušení i dodatečného platebního výměru a přiznání mu práva na náhradu nákladů řízení. V daňovém řízení bylo rozhodováno podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2009 (dále jen „ZDP“ nebo „zákon o daních z příjmů“). Procesním předpisem byl zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d.ř.“ nebo „daňový řád“). II. Důvody žaloby Článek II. žaloby Dle žalobce je výrok napadeného rozhodnutí nezákonný, neboť v průběhu daňové kontroly došlo k zásadním pochybením správce daně, který nepostupoval tak, aby veškeré skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji a nerespektoval právo žalobce na objektivně vedené dokazování vedoucí k řádně zjištěnému skutkovému stavu. Nesprávná zjištění uvedená ve Zprávě o daňové kontrole vedla k nesprávnému stanovení daně. V odvolacím řízení bylo proto nutno dodatečný platební výměr zrušit a věc vrátit správci daně k dalšímu řízení. Dle žalovaného tíží žalobce břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně. Neprokáže-li žalobce jím tvrzené skutečnosti, je v důkazní nouzi. Žalovaný však opomíjí, že to vyžaduje, aby byly provedeny žalobcem navržené důkazy. Napadené rozhodnutí je nezákonné z následujících skutkových a právních důvodů: Správní orgány obou stupňů žalobci neumožnily prokázat jeho tvrzení prostřednictvím jím navrhovaných důkazů. V některých případech totiž žalobce již neměl jinou možnost, nežli svá tvrzení prokázat výslechem svědků. Především nebyl vyslechnut opakovaně navrhovaný svědek TJ., bývalý jednatel žalobce (k zániku funkce jednatele došlo k 26.8.2014). Žalovaný se ztotožnil se správcem daně, že jeho výslech nelze provést s ohledem na jeho předchozí funkci jednatele žalobce. Tento právní závěr je dle žalobce nesprávný. Žalovaný poukazuje na § 24 odst. 2 d.ř., podle něhož je jménem právnické osoby oprávněn při správě daní jednat její statutární orgán a na § 96 odst. 1 daňového řádu, podle něhož každá osoba je povinna vypovídat jako svědek o důležitých okolnostech při správě daní týkajících se jiných osob. Dle žalovaného jednatel v postavení statutárního orgánu daňového subjektu nemůže zároveň vystupovat jako svědek a jednat jako jednatel daňového subjektu ve stejné věci. Výpověď jednatele o záležitostech daňového subjektu, jejímž je statutárním orgánem, nemůže být nikdy z podstaty věci hodnocena v daňovém řízení jako výpověď svědka ve smyslu § 96 odst. 1 daňového řádu, ale pouze jako tvrzení, které je daňový subjekt povinen prokázat důkazními prostředky. Dle žalovaného mohl správce daně oprávněně předpokládat, že jednatel žalobce TJ. ve svých vyjádřeních uvedl k projednávané věci vše, co mu bylo známo, přičemž veškerá jeho vyjádření je nutno posoudit pouze jako tvrzení daňového subjektu, která by daňový subjekt, resp. jednatel jako jeho statutární orgán, museli doložit a prokázat. Na podporu své právní argumentace žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2006, čj. 7 Afs 15/2003-99 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zde citovaná jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož: „ustanovení § 8 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, poukazem na daňová řízení týkající se jiných osob zakládá překážku provedení důkazu svědeckou výpovědí samotného daňového subjektu, resp. osob v postavení statutárního orgánu právnické osoby - daňového subjektu, tj. osob oprávněných jednat jejich jménem.“ Dle žalobce není použití těchto závěrů v dané věci přiléhavé. Jednak se uvedený judikát vztahuje k ustanovení zákona o správě daní a poplatků, jednak žalovaný „vytrhuje“ několik vět z kontextu, bez ohledu na jejich souvislost s konkrétním skutkovým případem a na jiné části argumentace v něm obsažené, které právní závěr žalovaného významným způsobem oslabují. V citovaném judikátu je výslovně uvedeno, že kurzívou značený závěr nelze přijímat absolutně, ale toliko v období, kdy fyzické osobě současně svědčí i postavení daňového subjektu, resp. osoby oprávněné za daňový subjekt jednat. Dále je zde uvedeno, že mohou nastat situace, kdy fyzické osobě může v daňovém řízení svědčit jak postavení svědka, tak i postavení daňového subjektu. Tato osoba pak bude mít dvojí statut. Mezi tyto případy lze zahrnout i fyzické osoby, které jsou současně v postavení statutárního orgánu právnické osoby nebo jejího zástupce (případně prokuristy) - (text zvýrazněn v žalobě). Pokud tedy žalovaný uvádí, že nelze provést výslech svědka TJ. za účelem prokázání tvrzení žalobce jako daňového subjektu, neboť tento byl po určitou dobu statutárním orgánem (jednatelem) žalobce, jedná se o nesprávný závěr, což je ostatně výslovně konstatováno i v judikátu, který na podporu své právní argumentace uvádí sám žalovaný. Neprovedením výslechu žalobcem opakovaně navrhovaného svědka T.J. došlo k porušení práv žalobce. Žalobce navrhl provést výslech tohoto svědka i dne 17.10.2014 při seznámení se Zprávou o daňové kontrole, tedy v době, kdy T.J. již nebyl statutárním orgánem (jednatelem) žalobce (zánik funkce 26.8.2014). U tohoto jednání žalobce poukázal, že nelze klást rovnítko mezi tvrzení žalobce jako daňového subjektu a tvrzení T. J., s poukazem na to, že není zapotřebí provést výslech svědka T. J. z důvodu, že tento „vše podstatné již sdělil“. Již v té době mohl být výslech tohoto svědka proveden, neboť již nebyl jednatelem žalobce, což bylo jedinou překážkou pro provedení jeho výslechu v procesním postavení svědka. Dle žalobce nebyla zákonná překážka pro provedení výslechu T. J. ani v době, kdy byl jednatelem žalobce, resp. nebyl zákonný důvod pro nevyhovění důkaznímu návrhu žalobce na provedení jeho výslechu v procesní pozici svědka. Překážkou nebyl § 96 odst. 1 daňového řádu, podle něhož každá osoba je povinna vypovídat jako svědek o důležitých okolnostech při správě daní týkajících se jiných osob, neboť daňová kontrola se týkala žalobce jako právnické osoby, nikoliv T. J. jako fyzické osoby. Pokud by tedy T. J. vypovídal jako svědek, jeho výpověď by bylo možné jako takovou posoudit, neboť by se vyjadřoval k důležitým okolnostem při správě daní, týkajícím se žalobce jako právnické osoby (tj. jiné osoby – jiného subjektu práv - nežli své vlastní osoby). K oprávněnosti zahrnutí částky 1.890,67 Kč za pronájem salonku do výdajů (nákladů) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zdaňovacího období roku 2009 žalovaný konstatoval, že samotné přijaté faktury nelze osvědčit jako důkazy prokazující, že k poskytnutí služeb skutečně došlo a služby deklarované na předmětných fakturách byly skutečně provedeny. K prokázání svého tvrzení žalobce navrhl výslech sedmi svědků, přímých účastníků předmětného školení, a to T. J., M. H. , J. P., M. R., O. D., F. H. a H. S.. Dle žalovaného žalobce nespecifikoval, co by mělo být výpovědí těchto svědků konkrétně prokázáno. Z logiky věci však vyplývá, a žalobce to konstatoval již v průběhu daňové kontroly, že výslechy svědků by mělo být prokázáno tvrzení žalobce, že se školení konalo, v jaké době, kde a co bylo jeho obsahovou náplní. Správce daně provedl výslech pouze tří svědků. Jejich selekci provedl tak, aby dva z nich již nebyli zaměstnanci žalobce. Dle správce daně byli další navržení svědci současní zaměstnanci žalobce, na žalobci ekonomicky závislí, proto lze důvodně předpokládat, že by jejich výpovědi nebyly objektivní. Dle žalobce se jedná o nesprávný závěr, neboť hodnotit důvěryhodnost důkazu je správní orgán oprávněn až po jeho provedení. Domněnkami a hypotézami ohledně apriorní nedůvěryhodnosti navržených důkazů správní orgán vyvolává závažné pochybnosti nad řádn