1 Afs 100/2009 — Nejvyšší správní soud

30 Af 20/2016- 110 - text 15 pokračování 30 Af 20/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobců a) Ing. T.K., bytem …, b) J.K., bytem … obou zastoupených JUDr. Petrem Vackem, advokátem, se sídlem Praha 6, Čs. armády 33, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2016, čj. 11607/16/5000-10470-700290, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobci se žalobou ze dne 12. 5. 2016, Krajskému soudu v Plzni doručenou dne 13. 5. 2016, domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2016, čj. 11607/16/5000-10470-700290 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání žalobců a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „správce daně“) ze dne 25. 5. 2015, čj. 1213554/15/2300-31472-401943 (dále též jen „platební výměr“), na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým byl žalobcům vyměřen odvod do státního fondu ve výši 102.127,- Kč. Daňové řízení je upraveno zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“). Na věc dále dopadal zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „rozpočtová pravidla“). Podmínky použití finančních prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou sociálních bytů formou dotace právnickým a fyzickým osobám upravovalo nařízení vlády č. 333/2009 Sb. (dále též jen „nařízení vlády č. 333/2009 Sb.“). [II] Žaloba Žalobci nejprve připomněli skutkový stav věci, když (v obecné rovině) namítali, že pravidla pro počítání lhůty stanovené pro dokončení výstavby sociálního bytu jsou ve Smlouvě a nařízení vlády č. 333/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 228/2010 Sb., natolik nejednoznačná a neurčitá, že nemohli, ani při vynaložení náležité péče, s dostatečným stupněm jistoty předpokládat, že v jejich počínání bude shledáno porušení podmínek čerpání dotace. Ve Smlouvě a nařízení vlády č. 333/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 228/2010 Sb., zcela absentují důležitá pravidla postupu SFRB, dle kterých by měl tento poskytovatel dotace rozhodovat o prodloužení lhůty k výstavbě sociálního bytu. Žalobci dále namítali, že poskytovatel dotace, tedy Státní fond rozvoje bydlení, sám podmínky uvedené ve Smlouvě a nařízení vlády č. 333/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 228/2010 Sb., hrubě porušil, když o žádosti žalobců o prodloužení lhůty k výstavbě sociálně bytu dosud řádně nerozhodl. Žalobci konečně tvrdili, že odvod za porušení rozpočtové kázně, jaký byl žalobcům vyměřen, byl stanoven v rozporu se zásadou proporcionality, neboť povaha porušení podmínek poskytnutí dotace tvrzená žalovaným je ve zjevném nepoměru s výší odvodu. Stran nejednoznačnosti dotačních podmínek žalobci namítali, že počátek běhu lhůty pro dokončení stavby sociálního bytu je stanoven v článku IV. odst. 4 Smlouvy tak, že „Stavba sociálních bytů musí být dokončena a schopna užívání do 3 let od uzavření Smlouvy o poskytnutí dotace.“ Poskytovatel dotace zde počátek běhu lhůty výslovně váže na uzavření „Smlouvy o poskytnutí dotace“, aniž by tuto smlouvy sebemenším způsobem dále charakterizoval. Tuto Smlouvu o poskytnutí dotace nelze dle názoru žalobců jednoznačně ztotožnit s jimi uzavřenou Smlouvou č. 000000207 o poskytnutí dotace z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na výstavbu sociálních bytů dle nařízení vlády č. 333/2009 Sb. ve znění nařízení vlády č. 228/2010 Sb., která pro své vlastní označení přímo ve svém záhlaví formuluje závaznou legislativní zkratku dále jen „Smlouva“. Tuto zkratku poskytovatel dotace v celé Smlouvě důsledně používá, a to s jedinou výjimkou, a to ve zmíněném ustanovení článku IV. odst. 4 Smlouvy, kde použil speciální slovní spojení Smlouvy o poskytnutí dotace. Žalobci jsou proto přesvědčeni, že toto ustanovení lze vykládat tak, že lhůta pro stavbu sociálních bytů počne běžet až okamžikem, kdy bude mezi žalobci a SFRB uzavřena „Smlouva o poskytnutí dotace“, což se dosud nestalo. Žalobci tvrdí, že výkladem tohoto ustanovení lze dospět k závěru, že lhůta pro výstavbu sociálního bytu ještě ani nepočala běžet. Počítání konce běhu lhůty uvedené v článku IV. odst. 4 Smlouvy pro dokončení stavby sociálního bytu správce daně a SFRB dle žalobců mylně vykládají dle občanskoprávní normy, tedy dle § 122 zákona č. 40/1964 Sb. (starého občanského zákoníku, „OZ“). Smluvní vztah mezi poskytovateli a příjemci dotace není vztahem soukromoprávním, ale spadá do práva veřejného, potažmo správního a příp. finančního, kde hlavní metodou regulace je administrativně - právní regulace finančně právních vztahů (NSS. 2 Afs 49/2007-96 ze dne 22. 5. 2008). Pravidlo počítání času dle OZ či NOZ se v plné míře uplatňuje pouze v oblasti občanského hmotného práva. Předpis, který dává odpověď na otázku stanovení konce běhu lhůty, je pak tedy třeba hledat v oblasti práva veřejného, konkrétně v zákoně č. 218/2000 Sb. Toto je právní předpis, který mj. komplexně upravuje podmínky zřizování státních fondů (tedy i SFRB) a podmínky dotační, jakož i odlišně od § 122 OZ definuje roční lhůtu, kterou ve svém § 2 odst. 2 ztotožňuje s rokem kalendářním. Lhůta stanovená v článku IV. odst. 4 Smlouvy nekončí k 1. 11. 2013, jak mylně dovozuje SFRB a správce daně, ale až k 31. 12. 2013. Postup rozhodování o prodloužení lhůty pro výstavbu sociálního bytu a lhůta pro podání event. žádosti žalobců o prodloužení této lhůty není nikde ve Smlouvě, ani nařízení vlády č. 333/2009 Sb. ve znění nařízení vlády č. 228/2010 Sb. stanoven, neboť § 4 písmeno h) nařízení vlády č. 333/2009 Sb. pouze lakonicky praví, že tato lhůta může být rozhodnutím Fondu z důvodu zvláštního zřetele přiměřeně prodloužena. Zákonodárce tedy stanovil možnost prodloužení lhůty pro výstavbu, v žádném ohledu však, zjevně v důsledku svého pochybení, neurčil na základě jaké skutečnosti, návrhu, úkonu nebo impulsu má být tato lhůta výborem Fondu prodloužena, tedy zda na žádost příjemců dotace, z moci úřední či jiným způsobem a kdy má být tento úkon učiněn či tato skutečnost nastat. Legitimní očekávání žalobců tedy mohlo být i to, že tak učiní sám poskytovatel dotace resp. že příjemce dotace vyzve k určitému úkonu před koncem lhůty (stejně tak, jak běžně činí největší poskytovatel dotací v ČR - SZIF Státní zemědělský a intervenční fond) či lhůtu prodlouží sám z moci úřední. Z textu veřejnoprávní smlouvy toto jasné v žádném ohledu není a zcela jistě není ani povinností žádného z příjemců dotací domýšlet si postup (nutnost podání žádosti), který není v důsledku zjevné nedbalosti veřejnoprávního orgánu ani rámcově stanoven. Žalobci z vlastní iniciativy žádost o prodloužení lhůty podali a tato byla poskytovateli dotace doručena dne 30. 12. 2013. Učinili tak tedy nad rámec stanovených podmínek, tedy s vyšší pečlivostí, než zákonodárce sám vyžadoval. I pokud by bylo možné dovodit, že otázka prodloužení lhůty pro výstavbu je věcí návrhovou, tedy závisící na úkonu žalobců (kteří takto i učinili), pak Smlouva ani nařízení vlády nedávají pražádnou odpověď na otázku, kdy je třeba tento úkon učinit, neboť není nikde určena lhůta pro podání event. žádosti. Pokud by zákonodárce koncipoval lhůtu jako propadnou, zcela jistě by znění § 4 odst. h), věta za středníkem nařízení vlády doplnil např. takto „...prodloužena na základě žádosti příjemců dotace podané před uplynutím výše uvedené lhůty pro dokončení a užívání stavby.“ Stát představovaný státním orgánem by tedy postupoval předvídatelně tak, jak se od něj v rámci výkonu řádné veřejné správy oprávněně očekává a jak i ve své ostatní normotvorbě konec konců obvykle činí. Avšak neučinil tak a ponechal tuto klíčovou otázku zcela otevřenou a neřešenou. Žalobci jsou proto přesvědčeni, že jejich žádost o prodloužení lhůty byla SFRB doručena dnem 30. 12. 2013 včas, neboť v případě absence výslovné zákonné lhůty pro podání žádosti o prodloužení výstavby, lze tuto žádost podat řádně a včas kdykoliv a pokud by se stanovení lhůty opíralo o výklad žalobců, pak by tato lhůta končila až 31. 12. 2013, tedy den poté, co byla žádost žalobců doručena SFRB. K tvrzenému porušení podmínky dotace, údajně stanovící, že stavba musí být provedena výlučně dodavatelským způsobem a nikoliv, a to ani dílem, svépomocí, žalobci konstatují, že takovýto zákaz nikde ve Smlouvě není, resp. není nikde explicitně vyloučeno, aby se zhotoviteli části stavby stali sami žalobci, navíc za situace zásahu vyšší moci, kterou sám SFRB hodnotí jako oprávněnou a důvodnou. Správce daně neuznal investiční