30 A 219/2018

Řízení vedené o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu pod sp. zn. OAM-7936/PP-2018 bylo zastaveno podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žádost byla podána v době, kdy žadatel nebyl oprávněn k pobytu na území České republiky [usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 16. 5. 2018, č. j. OAM-7936-8/PP-2018, ve spojení s rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. 8. 2018, č. j. MV-88454-4/SO-2018].

V žalobě žalobce namítá, že ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, podle kterého bylo rozhodováno, je obecně neaplikovatelné z důvodu legislativní chyby a navíc je v rozporu s právem EU.

Ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zní takto: „Usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec j) který podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana České republiky nebo k trvalému pobytu podle hlavy IVa v době, kdy podle tohoto zákona není oprávněn pobývat na území, nebo v době platnosti výjezdního příkazu; to neplatí, pokud je žádost podána v době platnosti výjezdního příkazu vydaného poté, co cizinci uplynula doba oprávnění k pobytu na území uděleného osobě požívající doplňkové ochrany, nebo poté, co se svým prohlášením vzdal azylu“

Vedlejší věta podmínková tak není dokončena a není tedy jasné, jaké podmínky má cizinec, který podal žádost, naplnit, aby došlo k zastavení řízení. Legislativně technická chyba může mít dvojí důvod, může spočívat jednak v chybném vložení slova „který“, jednak v opomenutí dokončení vedlejší věty podmínky. Ve druhém případě by pak nedocházelo k zastavení řízení ve všech případech, nýbrž pouze v některých z těchto případů, a to právě v těch, které zákonodárce omylem nedořekl. Napadené rozhodnutí se vyslovilo pro první možnost, totiž že zákonodárce do textu omylem vložil slovo „který“, avšak žalovaný již neuvádí, na základě jakých metod výkladu k tomuto svému závěru dospěl.

Žalobce dále odkázal na tři rozhodnutí Soudního dvora EU a uvedl, že pod ochranou práva EU, konkrétně Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice“), i žalobce jako rodinný příslušník má ve smyslu Směrnice právní nárok na povolení k pobytu v České republice, resp. samotný neoprávněný pobyt nemůže být důvodem pro odepření práva pobytu. Z důvodu aplikační přednosti práva EU je ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců na případ žalobce neaplikovatelné.

Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 10. 2018 žalobcovy námitky odmítla jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na spisový materiál a obsah napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalované napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které správní řád v ustanovení § 68 odst. 3 stanoví pro odůvodnění rozhodnutí. Žalobce v době, kdy žádost podal, neměl žádným způsobem na území upraven pobyt.

Závěrem žalovaná navrhla, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

Soud ve věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť s tím žalovaná souhlasila (ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 10. 2018) a žalobce k výzvě soudu nevyjádřil nesouhlas s takovým projednáním věci, přičemž byl poučen, že nevyjádří-li účastník řízení do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, má se za to, že souhlas s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání, je udělen.

Ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, podle kterého bylo řízení o žádosti žalobce zastaveno, znělo: „Usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec, který podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana České republiky nebo k trvalému pobytu podle hlavy IVa v době, kdy podle tohoto zákona není oprávněn pobývat na území, nebo v době platnosti výjezdního příkazu; to neplatí, pokud je žádost podána v době platnosti výjezdního příkazu vydaného poté, co cizinci uplynula doba oprávnění k pobytu na území uděleného osobě požívající doplňkové ochrany, nebo poté, co se svým prohlášením vzdal azylu“.

Dne 7. 12. 2017 Ústavní soud obdržel a pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17 zapsal návrh skupiny 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení mimo jiné ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

Nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (ústně vyhlášeným dne 10. 12. 2018), Ústavní soud ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 222/2017 Sb., zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Ústavní soud došel k závěru, že napadeným zákonným ustanovením byla porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž u prvních dvou procesních záruk soudní ochrany jednotlivce nelze opomenout též porušení čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, resp. shledal napadené ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců rozporným s právem na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní přezkum rozhodování orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 této Listiny, obojí ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, jakož i s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 uvedené Listiny.

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (ústně vyhlášený dne 10. 12. 2018), byl ve Sbírce zákonů vyhlášen dne 21. 1. 2019 pod č. 16/2019 Sb.

Zrušující nález Ústavního soudu nevyvolává automaticky žádné důsledky v oblasti individuálních právních aktů vydaných na základě zrušeného zákonného ustanovení.

Za této situace ovšem došel Nejvyšší správní soud k tomuto závěru: „Zruší-li Ústavní soud některé ustanovení zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání, aby soud v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá. Při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí proto správní soud není vázán ustanovením takto zrušeného zákonného ustanovení, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu; v takovém případě není rozhodující, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno ještě před tím, než Ústavní soud zákonné ustanovení zrušil. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak správní soud zpravidla shledá v rozporu s předpisem vyšší právní síly, totiž s Ústavou.“ (rozsudek ze dne 13. 5. 2003, č. j. 7A 146/2001-29, publ. pod č. 2/2003 Sb. NSS).

Z odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu plyne, že neústavnost ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců tu byla po celou dobu jeho účinnosti. Ačkoli zdejší soud sám řízení o zrušení předmětného ustanovení nevyvolal, nemohl pominout tuto zásadní změnu právního stavu a trvat na formálním naplnění procesního předpisu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) při vědomí, že tím sice koná podle jeho textu, nikoli však smyslu. Zákon vnímá procesní nástroje, jimiž disponuje, nepochybně toliko jako prostředek vedoucí ke zjednání spravedlnosti. Nastala-li situace, pro niž je typický rozpor mezi rozumným řešením, na něž však není norma beze zbytku připravena, a řešením, jež sice lze pod text právního předpisu zahrnout, avšak jež vede toliko k nadbytečnému zatížení účastníků řízení novými řízeními (zde ústavní stížností), je třeba zvolit řešení, které by odpovídalo principu oprávněného očekávání, jež je součástí moderního pojímání práva. V daném případě byl prostor pro nápravu otevřen podáním žaloby a jde tak o situaci odlišnou od té, kdy by žaloba podána nebyla, co se týče právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu. Potvrzovat zákonnost rozhodnutí žalované při vědomí o neústavnosti celého postupu soud za rozumné řešení nepovažuje.

Vzhledem k výše uvedenému soud pro nezákonnost, která spočívá v rozporu aplikovaného zákonného ustanovení s uvedenými články Listiny základních práv a svobod (resp. ve spojení s uvedeným článkem Ústavy České republiky), zrušil napadené rozhodnutí (§ 78 odst. 1 věta prvá s. ř. s.) a zrušil i rozhodnutí (usnesení) správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo (§ 78 odst. 3 s. ř. s.), a současně vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalované (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, že ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je rozporné s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky), jakož i s čl. 10 odst. 2 této Listiny.

V tom, že v daném případě bylo aplikováno zákonné ustanovení, které bylo následně zrušeno Ústavním soudem pro rozpor s uvedeným články Listiny základních práv a svobod (resp. ve spojení s uvedeným článkem Ústavy České republiky), spatřuje zdejší soud závažný důvod pro přednostní projednání a rozhodnutí věci ve smyslu § 56 odst. 1 části věty za středníkem s. ř. s.

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem v celkové výši 12 650 Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 3 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč, z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, tj. 1) převzetí a příprava zastoupení a 2) žaloba, dále za jeden úkon právní služby v poloviční výši (1 550 Kč) podle § 11 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 3 advokátního tarifu, tj. návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a nakonec z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Právní zástupce žalobce není plátcem DPH. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena přiměřená lhůta podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat).