8 Afs 51/2007 — Nejvyšší správní soud

30 A 51/2018- 52 - text -pokračování- 13 30A 51/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: N. T. V., nar. X, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem, Karlovarská 87/130, 323 00 Plzeň proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 12. 2017, č.j. MV-128757-5/SO-2017, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 6. 12. 2017, č.j. MV-128757-5/SO-2017 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 11. 8. 2017, č.j. OAM-10881-40/DP-2015, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9 800 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Jana Klika, Ph.D., advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 12. 3. 2018, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále též „soud“) téhož dne, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 12. 2017, č.j. MV-128757-5/SO-2017 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k novému projednání. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „Ministerstvo“ nebo „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 11. 8. 2017, č.j. OAM-10881-40/DP-2015, ve znění jeho opravného rozhodnutí ze dne 13. 9. 2017, č.j. OAM-10881-42/DP-2015, kterým byla podle § 44a odst. 4 ve spojení s § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny a platnost povolení k předmětnému dlouhodobému pobytu nebyla prodloužena, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. 2. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. 3. Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). [II] Žaloba 4. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je dle jeho názoru nesprávné a nezákonné v důsledku nesprávného právního posouzení a nesprávné aplikace příslušných ustanovení zákona, a to v jeho neprospěch. 5. Správní orgány obou instancí se dle žalobce nedostatečně zabývaly všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení podané žádosti a jejich rozhodnutí není dostatečně individualizované a neodráží žalobcovu osobní situaci. V postupu správních orgánů obou instancí převládá formalistický přístup k aplikaci daných ustanovení zákona, který je v rozporu s principem spravedlnosti a porušuje základní principy a normy, a zakládá tedy porušení žalobcových základních práv a svobod (např. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 150/99). Správní orgány obou instancí nedostály svojí povinnosti dosáhnout spravedlivého řešení věci a porušily zásadu vstřícnosti a dobré správy. 6. Žalobce uvedl, že nijak nerozporuje, že byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a že odsouzení je zaznamenáno i v aktuálním výpisu Rejstříku trestů. Skutek, pro který byl odsouzen, se podle skutkové věty trestního rozsudku ovšem udál již v roce 2013. Od této doby se žalobce nedopustil žádného dalšího jednání, které by bylo hodnoceno jako přečin či přestupek. 7. Žalobce zdůraznil, že v době spáchání skutku neexistovala v zákoně ta ustanovení, o která se opírá rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu. Rozhodnutí tedy porušuje zákaz retroaktivity, byť je tedy sporné, zda se jedná o retroaktivitu pravou či nepravou, která je v určitých případech přípustná. Je však naprosto zjevné, že v době spáchání trestné činnosti nemohl žalobce předvídat změnu právní úpravy, na základě které by jeho jednání mohlo vést v budoucnosti k zamítnutí žádosti o další prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu a tím k nutnosti opustit ČR. Žalovaná uvádí, že „účastník řízení se dopustil na území České republiky úmyslného trestného činu, a musel si tedy být vědom negativních následků svého jednání, přičemž jedním z nich je i skutečnost, že se tento svým protiprávním jednáním mohl připravit o oprávnění pobývat na území České republiky“. Avšak právě z výše uvedených důvodů si žalobce, na rozdíl od názoru žalované, tohoto vědom být nemohl, neboť v době spáchání skutku nemohl předvídat, jakým směrem se budou ubírat další časté novelizace zákona. Aplikace novelizovaných ustanovení, která nabyla účinnosti v pozdější době, zásadně narušila právní jistotu žalobce a znamenala závažný zásah do jeho legitimního očekávání. Neobstojí ani případná námitka, že v době účinného znění zákona o pobytu cizinců skutek, za který byl žalobce odsouzen, mohl být posouzen jako závažné narušení veřejného pořádku, neboť v tehdy účinném znění zákona byly následky spojeny s opakovaným závažným narušením veřejného pořádku a navíc vydané rozhodnutí muselo být zkoumáno i z hlediska přiměřenosti účinků rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince. Mělo být tedy též zohledněno, kdy k trestné činnosti došlo, případně jaká doba od spáchání přečinu uplynula. Dle žalobce lze konstatovat, že ani v příslušné judikatuře není podáván jednoznačný názor na pojem „závažné narušení veřejného pořádku“. Nejvíce benevolentní přístup, např. reprezentovaný rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č.j. 5 As 51/2009-68, dovozuje závažné narušení veřejného pořádku teprve tehdy, je-li spáchán zvlášť závažný trestný čin. Pokud se jedná o charakter jednání, za které byl žalobce odsouzen, jednalo se o přečin nižší závažnosti, což je vyjádřeno i uloženým trestem [trest odnětí svobody v délce 1 roku s podmíněným odkladem na dobu 24 měsíců (správně: 1 roku, pozn. soudu) spolu s uloženým peněžitým trestem ve výměře 5 000 Kč]. Výše uvedenými aspekty se správní orgány obou instancí nijak nezabývaly a nevyjádřily se k nim, včetně hlediska přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Z tohoto důvodu je dle žalobce napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 8. Žalobce dále uvedl, že žalovaná s odkazem na uvedenou judikaturu uvedla, že v souladu s aktuální zákonnou úpravou v případech, kdy prvoinstanční správní orgán zamítá prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu cizince podle § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nemá na rozdíl od postupu podle § 37 odst. 2 zákona (ve znění účinném do 14. 8. 2017) povinnost posuzovat přiměřenost svého rozhodnutí. Z tohoto důvodu v drtivé většině případů neobstojí ani argumentace cizince porušením jeho práva na respektování soukromého a rodinného života garantovaného článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K obdobné diferenciaci zákonodárce přistoupil i v případě § 46a odst. 1 a § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Tudíž ani v žalobcově případě nestanovil zákon správnímu orgánu první instance povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí. Žalovaná dále konstatovala, že prvoinstanční správní orgán není povinen a ani oprávněn zkoumat v průběhu řízení charakter trestné činnosti cizince a další specifika daného případu jako např. zdravotní stav cizince či jeho dosavadní bezúhonnost. Rozhodující je sama skutečnost, že byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Dle žalobce však tento závěr nemůže platit zcela bezvýjimečně, neboť v určitých konkrétních případech by tento ryze formální postup mohl vést ke zcela nepřiměřeně tvrdým a fatálním důsledkům pro osobní a rodinný život nejen konkrétního cizince, ale i dalších jemu blízkých osob. 9. Dle § 2 odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Správní orgány obou instancí argumentovaly v obou rozhodnutích pouze veřejným zájmem, avšak zcela opominuly právě specifické okolnosti tohoto případu, viz níže. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců byl zařazen do zákona o pobytu cizinců zákonem č. 222/2017 Sb. s účinností ke dni 15. 8. 2017. Před tím nebylo v zákoně expressis verbis vyjádřeno, na která ustanovení se zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí mělo vztahovat a na která nikoliv. Žalobce měl za to, že v jeho případě jsou okolnosti případu natolik specifické, zvláštní a zřetele hodné, že dopady rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života bylo povinností správního orgánu zkoumat a hodnotit. Žalobce osobní a rodinné poměry popisoval a dokládal listinami již v rámci odvolání proti rozhodnutí správního orgánu první instance. Na tento popis a předložené důkazy v žalobě odkázal. Jednalo se zejména o žalobcův nepříznivý zdravotní stav (věk téměř 59 let, utrpěl v nedávné minulosti několik cévních mozkových příhod, trpí silnou hypertenzí, prodělal