6 As 62/2013 — Nejvyšší správní soud

57 A 114/2018- 64 - text  13 57 A 114/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobce: Y.B., narozen …, státní příslušnost Ruská federace, v České republice pobytem … zastoupen advokátem Mgr. et Mgr. Janem Jungem, sídlem Štěpánská 615/24, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 8. 2018, č.j. MV-44953-11/SO-2017 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 18. 9. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou osobně dne 19. 9. 2018, domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 20. 8. 2018, č.j. MV-44953-11/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“ či „OAMP“), ze dne 25. 1. 2017, č.j. OAM-15577-9/ZM-2016 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení ve věci žalobcovy žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. II. Žaloba 2. Žalobce uvedl, že svůj žalobní návrh opírá především o skutečnost, že OAMP a následně i žalovaná rozhodly v řešené věci na základě chybného výkladu dotčené zákonné normy. Dále, že OAMP i žalovaná rozhodovaly pouze na základě vlastního uvážení, které je, vzhledem k chybnému výkladu označené zákonné normy, procesně i fakticky chybné. Žalovaná dále navíc při svém rozhodování postupovala chybně, kdy především pečlivě nevyhodnotila řešený stav věci. Žalovaná se zejména řádně nevypořádala s odvolacími důvody, které označil žalobce. Žalovaná nesprávně vyhodnotila dopad jejího rozhodnutí do rodinného života žalobce. Žalovaná v neposlední řadě v řešené věci rozhodovala nadmíru zákonných lhůt, kdy celé správní řízení vykazuje znatelné časové prodlevy, k tíži žalobce. Žalovaná rozhodovala v rozporu s ustálenými zákonnými zásadami, resp. též i s ustálenou judikaturou ČR. 3. Žalobce dále uvedl, že žalovaná potvrdila rozhodnutí OAMP o neudělení pobytového oprávnění žalobci, resp. o jeho neprodloužení z důvodu opožděného podání žádosti žalobce. Žalovaná uvedla, že podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců se řízení o žádosti usnesením zastaví, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn. Žalobce se nejprve prostřednictvím svého sdělení a následně i ve svém odvolání snažil prvoinstančnímu orgánu a žalované sdělit, co předcházelo podání jeho žádosti. Žalobce v době podání své žádosti legálně pobýval na území ČR na základě dříve uděleného pobytového oprávnění - zaměstnanecké karty. OAMP přiznal žalobci toto pobytové oprávnění - zaměstnaneckou kartu, avšak pouze na dobu, na kterou bylo žalobci povoleno zaměstnání. OAMP v tomto případě jednal zcela v souladu s jiným správním orgánem a své postupy koordinoval, resp. přizpůsobil rozhodnutí tohoto jiného správního orgánu. Jiný správní orgán, resp. Úřad práce ČR, své povolení vydal s podmínkou, a proto časově omezeně, pouze na dobu ½ roku. Povolení k zaměstnání vydané rozhodnutím ÚP KV dne 1. 6. 2016 pod č.j. KVA-11/2016-za. Vzhledem k tomu, že OAMP udělil žalobci povolení k pobytu pouze na dobu roku a nikoliv na dobu 2 let, jak by uděleno být mělo, byl žalobce nucen nastalou situaci řešit. Žalobce pro účely svého žalobního návrhu uvádí, že veškeré jeho další kroky byly činěny v domnění, že jsou vždy v souladu s prvoinstančním orgánem a s ÚP ČR, kdy o tomto žalobce uváděl již ve svém odvolání. Vzhledem k tomu, že podmínku ÚP ČR nebylo možné splnit ve lhůtě, která byla žalobci poskytnuta a na kterou měl nesprávně udělen i dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, vyřešil žalobce svůj problém, jak uvedeno v jeho sdělení a/nebo jeho odvolání, které tvoří součást napadeného rozhodnutí. Žalobce, na základě doporučení jiného správního orgánu, resp. ÚP ČR, podal dne 5. 10. 2016 svou jinou žádost č.j. UPCR-KV-2016/36642 o vydání jiného povolení k zaměstnání, u totožného zaměstnavatele jako dříve. Tato žádost žalobce byla reakcí na nový požadavek zaměstnavatele, který byl stanoven bez další podmínky, tak kdy o této žádosti byl ÚP ČR schopen rozhodnout, v rámci svých lhůt, ještě do doby platnosti pobytového oprávnění žalobce. O těchto postupech byl pravidelně informován i OAMP, který věděl o tom, že žalobce následně po obdržení nového povolení k zaměstnání podá svou novou žádost o získání pobytového oprávnění - neduální zaměstnanecké karty. Tuto žádost mohl žalobce podat i v poslední den platnosti jeho dosavadního pobytu na území ČR čili do 30. 11. 2016 včetně. Žádost tak měla být podána ve smyslu § 47 odst. 1 prvé věty zákona o pobytu cizinců, kdy takovou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení doby jeho platnosti je cizinec povinen podat nejpozději před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nejdříve však 120 dnů před uplynutím jeho platnosti. Dne 14. 11. 2016 obdržel žalobce nové povolení k zaměstnání, které mu bylo ÚP ČR uděleno až do 30. 11. 2018. Jiné povolení k zaměstnání ze dne 8. 11. 2016, č.j. KVA-24/2016-za. Žalobce, jak opakovaně uváděl již dříve, na základě plánovaného postupu a rezervovaného termínu dorazil k OAMP, podat svou novou žádost o udělení pobytového oprávnění. Teprve při plánované návštěvě OAMP, tedy až dne 14. 11. 2016, se žalobce dozvěděl o tom, že jeho žádost by měla být podána jako žádost o prodloužení jeho stávajícího pobytového oprávnění, nikoli jako žádost nová. Zároveň bylo prvoinstančním orgánem sděleno, že k takové žádosti má žalobce sdělit správnímu orgánu důvody, takové jak shora uvedeno, které žalobce vedly k podání žádosti o prodloužení jeho pobytu po zákonem stanovené lhůtě. O všech takových důvodech žalobce podal prvoinstančnímu orgánu své sdělení a zároveň takové blíže rozvedl i v obsahu svého odvolání. Žalobce všechny tyto důvody do dnešního dne vnímá jako důvody na jeho vůli naprosto nezávislé. Žalobce byl v celém průběhu správního řízení v přesvědčení, že jedná plně v souladu s podmínkami obou správních orgánů, především tak, aby byl úspěšný v řízení o jeho žádosti. 4. Žalobce dále uvedl, že je zároveň nucen váženému soudu poukázat na fakt, že současné znění zákona o pobytu cizinců, resp. znění platné od 14. 8. 2017 dodnes, již neobsahuje limitující podmínku podání jakékoliv žádosti „nejpozději 30 dní před ukončením jakéhokoliv pobytového oprávnění typu - dlouhodobý pobyt“ ani právo správního orgánu zastavit správní řízení ve smyslu § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Tyto obě podmínky byly v souladu s aktuální legislativou EU ze zákona o pobytu cizinců vyřazeny pro svou diskriminační povahu, jednající jednoznačně v neprospěch účastníka správního řízení. V době vydání rozhodnutí žalované byla již v platnosti aktuální novelizace zákona o pobytu cizinců, kterou měla žalovaná při svém rozhodování brát minimálně v potaz a v odůvodnění svého rozhodnutí se měla žalovaná s takovým stavem řádně vypořádat. K podpoře této právní zásady žalobce prezentuje váženému soudu takový stav, kdy co do obecného pravidla pro určení, k jakému okamžiku má být zkoumán rozhodný skutkový stav ve správním řízení, lze odkázat dále například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č.j. 1 As 24/2011-79: „Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý a zavedený v historii správního soudnictví, jak vyplývá, například z rozhodnutí prvorepublikového NSS ze dne 20. 10. 1925, sp.zn. 8179/25, Boh.A. 5975/26. I to mohlo být důvodem, proč zákonodárce nepovažoval za nutné speciálně toto pravidlo kodifikovat do konkrétních ustanovení, na rozdíl od řízení přezkumného. V přezkumném řízení podle správního řádu se posuzuje soulad s právními předpisy podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. I když tedy není výslovně stejný princip zmíněn v ustanoveních upravujících postup správního orgánu na prvním stupni, není důvod se domnívat, že zákonodárce měl v úmyslu uplatňovat tento princip pouze v přezkumném řízení.“ Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č.j. 1 As 68/2008-126, uvedená zásada, že pro rozhodování správních orgánů je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, platí i pro rozhodnutí odvolacího s