2 Afs 207/2005 — Nejvyšší správní soud

57 Af 22/2019- 34 - text  10 57 Af 22/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobkyně: E.V., narozená dne … bytem … zastoupená daňovým poradcem Ing. Ladislavem Kubicou sídlem Rokycanova 1929, 356 01 Sokolov proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj sídlem Krymská 2a, 360 01 Karlovy Vary o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2019, č. j. 189657/19/2401-50521-403469, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2019, č. j. 189657/19/2401-50521-403469, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 763 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Ing. Ladislava Kubici, daňového poradce. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla podle § 259b a § 259c zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuta její žádost ve věci prominutí příslušenství daně, tj. žádost o prominutí úroku z prodlení na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2009. II. Žaloba 2. V podané žalobě žalobkyně nejprve konstatovala, že dne 8. 2. 2019 podala žádost o prominutí příslušenství daně na dani z příjmů fyzických osob za období roku 2009. K vyměření daně vedla od daňové kontroly přes řízení u Krajského soudu v Plzni cesta, která trvala téměř 7 let. Z uvedeného podle žalobkyně vyplývá, že rozhodnutí žalovaného o stanovení daně bylo po dvakráte shledáno nezákonným a k pravomocnému stanovení daně došlo až na potřetí. Celková doba řízení byla tak zaviněna především žalovaným a po dlouhodobém stresu žalobkyně tato po sedmi letech ztratila energii na další pokračování sporu. Podáním žádosti o prominutí příslušenství daně tak chtěla alespoň minimální úlevu z finančního zásahu nezaviněného zcela vlastní vinou. Takto zřejmě uvažuje i zákonodárce, jestliže po několikaletém vakuu zákonem řešitelného prominutí daně tento institut znovu zavedl. Žalobkyně ve své žádosti uvedla, že jako jednu ze základních podmínek pro prominutí příslušenství daně viní ne svojí vinou zaviněnou délku řízení. Rozhodnutí žalovaného je především nepřezkoumatelné. V odůvodnění je pouze odkaz na vnitřní pokyn GFŘ-D-21 a citace z tohoto pokynu s tím, že žalobkyně splňuje jednu z podmínek stanovenou vnitřním pokynem. Zcela chybí posouzení všech souvislostí žádosti a okolností řízení, které předcházelo vyměření daně u žalobkyně. Jde především o postup žalovaného, který po prvním rozsudku Krajského soudu v Plzni změnil pohled na vyměření daně z dokazování na pomůcky a o celkovou dobu trvání doměřovacího řízení. Nepřezkoumatelné je také podle žalobkyně tvrzení žalovaného, že prominutelné příslušenství daně je pouze ve výši 2 687 Kč, jestliže není z ničeho zřejmé, jak k této sumě dospěl. Žalobkyně byla tedy toho názoru, že rozhodnutí o prominutí příslušenství daně je vydáno nezákonným způsobem a bylo na místě žádosti vyhovět, a to v podstatně vyšší sumě, než je právě jen 2 687 Kč 3. Žalobkyně žádala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a následně k jednotlivým žalobním námitkám žalobkyně uvedl následující. 5. Žalovaný důrazně odmítal tvrzení žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti dotčeného rozhodnutí, když toto bylo vydáno zcela v souladu s ustanovením § 259b a § 259c daňového řádu, přičemž obsahuje veškeré povinné náležitosti rozhodnutí předvídané v ustanovení § 102 téhož zákona. V rozhodnutí je dále uvedeno, že daňový subjekt splnil tzv. formální požadavek žádosti, když uhradil daň, v důsledku jejíhož neuhrazení úrok z prodlení vzniknul (§ 259b odst. 1 daňového řádu). Za klíčové v dané věci poté považoval žalovaný tu část odůvodnění, kde byl daňový subjekt upozorněn na skutečnost, že předmětem žádosti o promíjení úroků z prodlení mohou být pouze úroky vzniklé ode dne 1. 1. 2015. K tomu byl daňový subjekt správcem daně odkázán na související právní úpravu. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o úrok z prodlení na DPFO za zdaňovací období roku 2009, je zcela logické, že převážnou část úroku nebude možné daňovému subjektu prominout, a to v přímé návaznosti na účinnou právní úpravu (pozn. dle platebního výměru na úrok z prodlení č. j. 190070/19 na straně třetí došlo k výpočtu úroku z prodlení pouze do 31. 3. 2015). Žalobkyně tak byla zcela legitimně upozorněna, že předmětem rozhodování byla pouze částka 2 687 Kč. 6. Tvrzení žalobkyně, že je předmětné rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu, kdy není z ničeho zřejmé, o jakou částku se jedná a jak k ní správce daně dospěl, nemůže obstát. K tomu si žalovaný dovolil odkázat na dosavadní průběh řízení mající podporu v postupovaném spisovém materiálu. Daňový subjekt minimálně ode dne 1. 4. 2019 (tj. před podáním předmětné žaloby) věděl, že celková výše úroku z prodlení na DPFO za zdaňovací období roku 2009 činí 57 320 Kč (dle platebního výměru na úrok z prodlení č. j. 190070/19; následně snížen v rámci tzv. částečné autoremedury na 57 295 Kč) a dále věděl, že ze zákona nelze prominout úrok z prodlení ve výši 54 633 Kč ke dni 31. 12. 2014. K částce 2 687 Kč tak žalovaný dospěl zcela legitimně, když z celkové částky úroku z prodlení odečetl jeho tzv. neprominutelnou část. 7. Výši tzv. neprominutelné části úroku z prodlení (54 633 Kč) daňový subjekt nejprve rozporoval odvoláním, v němž absentovaly podstatné náležitosti předvídané (stanovené) daňovým řádem. Tyto náležitosti nebyly doplněny, tj. započaté odvolací řízení bylo zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí o zastavení řízení (č. j. 190115/19) se daňový subjekt neodvolal a toto tak nabylo právní moci. Ke dni odeslání tohoto vyjádření bylo správcem daně vedeno odvolací řízení ve věci platebního výměru na úrok z prodlení, kdy bude uvedené v souladu s ustanovením § 113 odst. 3 daňového řádu postoupeno k rozhodnutí nadřízenému Odvolacímu finančnímu ředitelství. V tomto odvolacím řízení bude posuzována legitimnost předepsaného úroku včetně jeho konečné výše, a to primárně v rámci dvoustupňové správy daní. V odůvodnění napadeného rozhodnutí byla žalobkyně s ohledem na ustanovení § 259c odst. 2 daňového řádu dále upozorněna, že úrok z prodlení nelze prominout, pokud daňový subjekt v posledních 3 letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní předpisy. Porušení daňových či účetních předpisů není zákonem blíže konkretizováno, tj. posouzení uvedeného náleží do výlučné kompetence správce daně (žalovaného), který v rámci svého správního uvážení hodnotí naplnění podmínek v době podání žádosti, přičemž vždy, má správce daně povinnost dodržovat základní zásady správy daní, konkrétně v tomto případě zásadu legitimního očekávání (§ 8 odst. 2 daňového řádu). Vyloučení jakékoliv libovůle na straně správce daně je zabezpečeno veřejně dostupným (na adrese https://www.financnisprava.cz/assets/cs/prilohv/d-zakony/Pokvn GFR D-21 .pdf) Pokynem GFŘ-D-21 č. j.: 4260/15/7100-40123 k promíjení příslušenství daně ze dne 12. 2. 2015 (dále jen „Pokyn GFŘ-D-21“), na který správce daně v odůvodnění rozhodnutí rovněž odkázal s konstatováním, že „daňový subjekt porušil své zákonem stanovené povinnosti způsobem, který měl za následek doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2009 podle pomůcek oproti poslední známé dani a tento doměrek byl vyšší než 50 000 Kč.“ Nesplní-li daňový subjekt dle ustanovení § 98 odst. 1 daňového řádu při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek. Skutečnost, že žalobce porušil své zákonné povinnosti (§ 92 odst. 3 daňového řádu) je zřejmá z výsledku doměřovacího řízení, neboť DPFO za předmětné zdaňovací období ve výši 77 550 Kč byla stanovena pomůckami. Skutečnost, že předmětné doměřovací řízení probíhalo „téměř 7 let“ jak zdůrazňuje žalobkyně, nemá v řízení ve věci prominutí úroku z prodlení žádný vliv. Z hlediska správy daní je nezbytné daň stanovit v prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení § 148 daňového řádu, kterou lze podle nastanuvších (zákonem předvídaných) skutečností prodloužit, přerušit či zahájit její nový běh. Limitem této lhůty je pak ustanovení § 148 odst. 5 daňového řádu. 8. K tomu žalovaný dále upozornil na ustanovení § 116 odst. 4 daňového řádu v návaznosti na ustanovení § 73 odst. 1 s. ř. s., z čehož vyvodil závěr, že pokud chtěl daňový subjekt minimalizovat možný nárůst příslušenství, měl daň již po prvním proběhnuvším odvolacím řízení uhradit, případně měl soud požádat o přiznání odkladného účinku žalobě. 9. Dále žalovaný považoval za vhodné se krátce vyjádřit k tvrzení daňového subjektu v žádosti o prominutí (č. j. 109809/19), a to konkrétně k „Žád