4 As 40/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 140/2019- 32 - text  13 30 A 140/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: P. W., narozena xx. x. xxxx, bytem M. zastoupena JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 61/4, 360 01 Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, 360 21 Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2019, č. j. KK/2205/DS/19-3, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2019, č. j. KK/2205/DS/19-3 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení výši 11 228 Kč, a to k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2019, č. j. KK/2205/DS/19-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Sokolov, odbor dopravy ze dne 24. 6. 2019, č. j. MUSO/75724/2019/OD/VEVL, jímž bylo žalobkyni odňato řidičské oprávnění skupin AM, B1, B. Řidičské oprávnění bylo žalobkyni odebráno z důvodu nesplnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR při jeho udělení a držení tak, jak stanoví § 82 odst. 1 písm. d) v návaznosti na § 2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). II. Žaloba 2. Žalobkyně nejprve uvedla, že v době 1. 11. 2007, kdy jí bylo uděleno řidičské oprávnění, splňovala podmínky pro jeho udělení dle § 92 odst. 7 ve spojení s § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, neboť splňovala podmínku přechodného pobytu na území ČR. K tomu podotkla, že v případě zákona o silničním provozu je nutno chápat pojem „přechodný pobyt“ v širším pojetí oproti běžnému výkladu. V daném případě totiž zákon o silničním provozu rozšířil tento pojem novelou zákona o silničním provozu č. 411/2005 Sb., o další aspekt spočívající v délce trvání pobytu na území ČR alespoň 185 dnů. Pro cizince – občana EU bylo možné do této doby 185 dnů započítat pouze dobu skutečně strávenou na území ČR a právě takovýto přechodný pobyt je pak podmínkou pro udělení řidičského oprávnění českými úřady. Žalobkyně v době, kdy jí bylo řidičské oprávnění uděleno, splňovala veškeré podmínky jeho udělení, a proto získala řidičské oprávnění pro skupinu B. Z tohoto důvodu žalobkyně také namítla, že není v souladu se zákonem, aby jí byla odejmuta řidičská oprávnění pro skupiny AM a B1, která jí udělena nebyla. Po celou dobu platnosti řidičského průkazu, který jí byl vydán, až do skončení doby jeho platnosti dne 1. 11. 2017, jej žalobkyně užívala v rámci celé EU a v dalších státech světa zcela bez problémů, přičemž jeho platnost nebyla za tuto dobu žádným správním orgánem zpochybněna. 3. Žalobkyně také namítla, že za změnu legislativy ve vztahu k prokazování existence obvyklého bydliště s účinností od 1. 1. 2012 nemůže nést negativní následky, neboť správní orgán I. stupně je povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy dotčených osob dle § 2 odst. 3 správního řádu. V době podání žádosti byla žalobkyně hlášena k pobytu v okrese Sokolov na adrese Habartov-Úžlabí 148 s tím, že jí byl dne 18. 9. 2006 vydán průkaz - potvrzení o přechodném pobytu na území č. VA 007577. Z této skutečnosti dovodila, že k rozhodnému dni podání žádosti 1. 11. 2007, byla podmínka trvání přechodného pobytu v délce alespoň 185 dnů z její strany naplněna. K tomu podotkla, že v té době bývalo ve správních řízeních zvykem, že k prokázání přechodného pobytu postačovalo předložení potvrzení o přechodném pobytu na území ČR dokládající pobyt po zákonem požadovanou dobu. Požadavek na prokázání faktického pobytu byl vtělen do zákona o pobytu cizinců až po 1. 1. 2012. 4. Dále žalobkyně namítla chybný postup správního orgánu I. stupně, který jednal v rozporu s principem materiální pravdy dle § 3 správního řádu, když nedostál své povinnosti zjistit a vyhodnotit, zda skutečně trval přechodný pobyt žalobkyně po zákonem stanovenou dobu, a to i přesto, že žalobkyně k takovému postupu nabádala správní orgány obou stupňů. Správní orgán I. stupně tak měl učinit dotazem na Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců v rámci principu dobré správy. Žalobkyně také zdůraznila, že správní řízení o odnětí řidičského oprávnění bylo vedeno z úřední povinnosti, tudíž ve větší míře leželo na straně správních orgánů zajistit si ještě před zahájením řízení dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci a bezpečně prokázat, že žalobkyně jednala v rozporu se zákonem. To se však v tomto správním řízení nestalo, a proto žalobkyně shledala takto vydané rozhodnutí nezákonným. V souvislosti s tím žalobkyně rovněž namítla, že se žalovaný pouze ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, aniž by se vypořádal s námitkou týkající se nutnosti doplnit dokazování a zjistit tím skutečný stav věci dle § 3 správního řádu. Z tohoto důvodu považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť se s touto námitkou nevypořádal. V kontextu výše uvedeného žalobkyně poukázala na odlišný způsob vedení řízení před jinými správními orgány (např. Magistrát města Mostu) ve věci prokázání zákonem stanovené doby pobytu alespoň 185 dnů, které v případě prokázání zákonem stanovené doby 185 dnů přechodného pobytu před podáním žádosti, probíhající řízení zastavují. Současně tím připomněla zásadu správního řízení, kdy v obdobných případech musí být rozhodováno stejným způsobem. 5. Jako další uvedla žalobkyně námitku, že v daném případě již uplynuly lhůty pro obnovu řízení či pro provedení přezkumného řízení. Je tudíž na tento případ nutné aplikovat judikaturu, která dopadá na řízení o odnětí řidičského oprávnění, a nikoliv nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, č. j. 6 As 47/2013-68, která se týkala zamítnutí žádosti o udělení řidičského oprávnění po provedené obnově řízení. Na místě bylo spíše využít poznatků z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 6 As 210/2018 – 39, a to zejména v části týkající se zásady proporcionality. Žalobkyně současně vytkla žalovanému jeho neznalost uvedené problematiky a neschopnost číst v judikatuře. S ohledem na uvedenou judikaturu žalobkyně konstatovala, že ve výše uvedeném případě se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat dobrou vírou stěžovatele, neboť v roce 2015, kdy bylo žádáno o udělení řidičského oprávnění, mu již musela být známa povinnost prokazovat bližší vztah k území ČR a faktický pobyt na něm. Avšak žalobkyně ve své žádosti plně vycházela ze zaběhnuté praxe a z tehdy platné legislativy, která formálně požadovala doložení přechodného pobytu na území na období alespoň 185 dnů v roce. Na základě potvrzení o přechodném pobytu žalobkyně bylo zřejmé, že po formální stránce byla povinnost k prokázání přechodného pobytu ke dni podání žádosti splněna. Současné znění § 94 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu bylo vtěleno do legislativy teprve novelou č. 297/2011 Sb., tedy při nesplnění požadavků na existenci přechodného pobytu po zákonem stanovenou dobu žádnému žadateli před 1. 1. 2012 nehrozilo odnětí řidičského oprávnění. Mohla teoreticky nastat pouze situace uvedená v rozsudku Nejvyššího správního soudu výše. 6. S ohledem na dobu, po kterou žalobkyně užívala udělené řidičské oprávnění, shledala napadené rozhodnutí neproporcionálním a v rozporu se zásadami dobré víry, zákazem retroaktivity a ochranou nabytých práv. Na základě výše uvedené judikatury žalobkyně vyvodila vhodnost posuzovat proporcionalitu rozhodnutí ze strany správních orgánů a soudu tak, aby objektivně vzato vyšlo najevo, zda žalobkyně vědět měla či mohla, že dokládá důkazy v souladu s tehdy platnou legislativou a praxí správních orgánů. V nynější době žalobkyně není schopna předkládat důkazy ke skutečnému pobytu na území v roce 2007. Je nutné vycházet z formálních hledisek a skutečnosti, že zde neexistují žádné vážné pochybnosti, že by v roce 2007 žalobkyně jednala protizákonně či obcházela zákon. Její zájmy je nutno upřednostnit nad zájmy veřejnoprávními, které byly definovány až později v důsledku změny legislativy. Při takovém náhledu je pak nutné, byť i formálně (prismatem dnešního výkladu pojmu obvyklého bydliště) případné nezákonné rozhodnutí o udělení řidičského oprávnění z roku 2007 ponechat v platnosti, na čemž se shoduje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, resp. takový svůj úsudek nepřímo předjímá. Výše uvedený judikát je nutné tedy vykládat tak, že Nejvyšší správní soud se nemůže zabývat hypotetickými situacemi, které v řízení nenastaly. Pokud by ovšem nas