2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

30 A 98/2018- 49 - text  8 30 A 98/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobkyně: N. T. D., nar. X, X, zastoupené doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, Malá 6, 301 00 Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2018, č.j. MV-128838-4/SO-2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 6. 2. 2018, Městskému soudu v Praze doručenou dne 7. 2. 2018, domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2018, č.j. MV-128838-4/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto žalobkynino odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“ nebo „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 11. 9. 2017, č.j. OAM-10369-7/TP-2017 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 169 odst. 8 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu podané dle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců z důvodu opakované žádosti bez uvedení nových skutečností. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č.j. 6 A36/2018-16, byla věc postoupena místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni, kde byla zaevidována pod sp. zn. 30 A 98/2018. 2. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba 3. Žalobkyně v úvodu žaloby zopakovala, že dne 10. 7. 2017 podala u ministerstva žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Řízení, které bylo touto žádostí zahájeno, bylo usnesením ze dne 11. 9. 2017, č.j. OAM-10369-7/TP-2017, zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které zdůvodnila tak, že správní orgán mylně uvedl, že žadatelka (= žalobkyně) podala dne 16. 4. 2013 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle hlavy IV a) zákona o pobytu cizinců, § 87a odst. 1 písm. a) téhož zákona, tj. na rodinného příslušníka EU ve vztahu ke svému synovi N. T. T., st. přísl. Česká republika, přičemž v předmětné žádosti bylo již prokázáno a shledáno, že došlo ze strany žadatelky k obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu, kdy za jejího přičinění bylo účelově určeno otcovství jejího dítěte a tato žádost byla pravomocně zamítnuta. 4. Žalobkyně měla za to, že v uvedené žádosti nebylo v žádném případě prokázáno a shledáno, že z její strany došlo k obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, ale jednalo se pouze o tvrzení správního orgánu, který zpochybňoval otcovství M. M. k jejímu synovi N. T. T.. Otcovství M. M. nebylo nikdy jednoznačně vyloučeno. Správní orgán pouze na podkladě různých skutečností jako jazykové bariéry apod., usoudil, že se u M. M. nejedná o otcovství k žalobkyninu synovi. Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím. 5. Dle názoru žalobkyně, v důkazním řízení před správními orgány nebylo nade vši rozumnou pochybnost prokázáno, že by žalobkyně obcházela zákon o pobytu cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu. 6. Dle konstantní judikatury správních soudů platí, že pokud odvolací správní orgán odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí, tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z hlediska přezkumu jeden celek (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č.j. 5 Afs 16/2003-56). Námitky žalobkyně proti napadenému rozhodnutí, které jsou obsahově totožné jako námitky odvolací, jsou tedy z procesního hlediska zcela legitimní. 7. Žalobkyně měla za to, že rozhodnutí správních orgánů vykazují značné prvky nepřezkoumatelnosti, neboť správní orgány neměly dostatek informací k tomu, aby mohly kategoricky vyloučit některé jiné závěry či skutečnosti, které by vyloučily tvrzení žalobkyně. 8. Správní orgán vycházel z ustanovení zákona o pobytu cizinců upravujícího pobyt rodinných příslušníků občanů Evropské unie a konstatoval, že jsou promítnutím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat na území členských států. Dále zde uvádí, že z čl. 35 Směrnice vyplývá, že jednotlivé státy mohou přijmout opatření k odepření pobytu v případě zneužití práv nebo podvodů. Případem takového podvodu má být např. účelový sňatek. 9. Žalobkyně považovala za nesprávné stanovisko správního orgánu, který srovnává účelový sňatek s rodičovskými právy. Žalobkyně byla dále přesvědčena o tom, že ze spisového materiálu nevyplývají takové důkazy, které by bez jakýchkoliv důvodných pochybností potvrzovaly tvrzení správního orgánu tak, jak to vyžaduje § 3 správního řádu. 10. V další části žaloby (označené III.) žalobkyně uvedla, že v daném případě je nutno vycházet jednoznačně z toho, že M. M. a žalobkyně shodně prohlásili, že jsou rodiči dítěte N. T. T.. Proti tomuto zápisu v matrice nebyl podán žádný opravný prostředek. Přezkumné řízení jako mimořádný opravný prostředek je s přihlédnutím k § 94 odst. 2 správního řádu nepřípustné. V dané věci dále rozhodoval i okresní soud, který svěřil nezletilé dítě do výchovy a výživy matce, neboť rodiče nežijí společně, ale navštěvují se. Dne 4. 4. 2012 bylo osvědčeno, že nezletilý T. T. N. je státním občanem České republiky. 11. Podle § 31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, který byl platný v době podání žádosti, vyplývají M. M. i žalobkyni vůči nezletilému T. T. N. rodičovské povinnosti. Tyto povinnosti musí plnit ze zákona. V případě, že je neplní či nechce plnit kterýkoliv z rodičů, je věcí státu, aby je k respektování zákona donutil. 12. Ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rodině konstatuje, že rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům. V případě, že žalobkyni nebude povolen trvalý pobyt, dojde k tomu, že bez povolení k pobytu v České republice být nemůže a bude muset odejít zpět do vlasti. Otázkou zůstává, co bude s nezletilým T. T. N., který je státním občanem České republiky a Česká republika vůči němu má povinnosti. 13. Pokud budeme vycházet z rozhodnutí soudu, kterým byl nezletilý svěřen do výchovy a výživy matky, matka jej s sebou odveze za hranice České republiky a z dosahu rodičovské péče jeho zákonného otce. Nezletilý T. T. N. může za hranicemi České republiky trpět nouzí, neboť na něj nebude přispívat jeho zákonný otec, který zůstane v České republice. Jak bude tato situace řešena u státního občana České republiky, správní orgán nijak neřeší. S největší pravděpodobností by tuto situaci řešil mezinárodní soud a nezletilého T. T. N. by zastupovalo Velvyslanectví ČR ve Vietnamské republice. Náklady tohoto řízení by byly nedozírné, nehledě k tomu, že by se napravovalo nezákonné rozhodnutí správního orgánu. 14. Žalobkyně považovala srovnání účelového sňatku s rodičovskými právy za natolik absurdní, že je to v hlubokém rozporu s Listinou lidských práv a svobod. Správní orgán neřešil problém nezletilého, ale utápěl se v právním pozitivismu, neboť se snažil aplikovat neaplikovatelné z citovaných právních norem. Pokud správní orgán vyšel z důkazů, které obšírně uvedl ve svém rozhodnutí a snažil se na jejich podkladě prokázat podvodné jednání rodičů nezletilého, hodnotila to žalobkyně jako subjektivní názor správního orgánu, který není podložen ani potvrzen žádnými hmatatelnými důkazy. Pokud správní orgán vycházel z rozporů ve výpovědi pana M., je třeba hodnotit to, že se jedná o prostého občana, který nedovede čelit kapciózním otázkám správního orgánu. 15. Žalobkyně měla za to, že rozhodnutím správního orgánu bylo hrubě vstoupeno do práv žalobkyně, M. M., ale zvláště českého občana T. T. N., a to nejen do práv, která jsou upravena zákonem o rodině, případně zákonem č. 89/2012 Sb., a to § 855 a násl., ale i Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. 16. Správní orgán se musí oprostit od právního pozitivismu a řešit individuálně konkrétní věc s tím, že v současné době jde o práva nezletilého T. T. N., ale následně po jeho zletilosti i o práva M. M., ke kterému bude mít současný nezletilý povinnosti. Jak uvádí § 855 zák. č. 89/2012 Sb., těchto vzájemných povinností a práv se rodiče a děti nemohou vzdát a učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu. Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte. Předmětným rozhodnutím správní orgán zamezuje M. M. plnit tyto povinnosti, namísto toho, že by jménem státu měl dbát na to, aby M. M. tyto povinnosti plnil. 17. Žalobkyně rovněž upozornila, že dalším