1 As 9/2003 — Nejvyšší správní soud

30 Af 24/2019- 54 - text  30 Af 24/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobců: a) S. H., narozen xx. x. xxxx, bytem P., b ) I. H., narozena xx. x. xxxx, bytem P., oba zastoupení Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem, se sídlem Kamenická 2378/1, 301 00 Plzeň - Východní Předměstí, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČ: 70280043, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2019, č. j. 29175/19/5100-31462-711180, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2019, č. j. 29175/19/5100-31462-711180, a jemu předcházející rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 2. 7. 2018, č. j. 1402519/18/2301-70462-405047, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku povinen zaplatit žalobcům plnou náhradu nákladů řízení ve výši 18 729 Kč, a to k rukám Mgr. Ondřeje Faista, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Předmět řízení 1. Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2019, č. j. 29175/19/5100-31462-711180 (dále též „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) změnil k odvolání žalobců rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 2. 7. 2018, č. j. 1402519/18/2301-70462-405047 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl platební výměr na daň z nabytí nemovitých věcí, tak, že text ve výroku rozhodnutí: „Shora uvedený správce daně podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákonné opatření“) a podle ust. § 139, § 147, § 90 a § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “daňový řád“), na základě daňového přiznání ze dne 03. 04. 2018 evidovaného pod č. j. 644311/18/2301-70462-405047 a na základě výsledku postupu k odstranění pochybností vyměřuje daňovému subjektu daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 44 280 Kč, slovy čtyřicetčtyřitisícedvěstěosmdesát Kč“ se nahrazuje textem: Shora uvedený správce daně podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákonné opatření“) a podle ust. § 139, § 147 a § 90 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “daňový řád“), na základě daňového přiznání ze dne 03. 04. 2018 evidovaného pod č. j. 644311/18/2301-70462-405047 a na základě výsledku postupu k odstranění pochybností vyměřuje daňovému subjektu daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 44 280 Kč, slovy čtyřicetčtyřitisícedvěstěosmdesát Kč V ostatním zůstal výrok odvoláním napadeného rozhodnutí beze změny. Žaloba 2. Úvodní námitka žalobců spočívala v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť argumenty žalovaného pro nepřiznání osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí nevyplývají z provedeného dokazování. K tomu žalobci dodali, že napadené rozhodnutí působí tak, že žalovaný nejprve učinil závěr o tom, že převod bytové jednotky v rodinném domě není osvobozen od daně z nabytí nemovitých věcí, teprve poté začal hledat argumenty k tomuto závěru. Z napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, jak žalovaný dospěl k závěru, že cílem ust. § 7 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonné opatření“) je podpora bydlení v bytových domech a rodinných domech, tj. nikoli rodinných domech rozdělených na jednotky. Stejně tak není vůbec odůvodněn závěr, že rodinný dům má sloužit svou povahou pro rodinné bydlení, resp. že se nejedná o předpokládané uspořádání nemovitosti, a proto neměl zákonodárce takovýto trend důvod podporovat. Žalovaný nijak neodůvodňuje ani svůj závěr o tom, že v současné době je z praxe zjišťováno, že při rozdělování rodinných domů na jednotky bývá vymezováno i více jednotek než je povoleno příslušnými vyhláškami a dochází tak k obcházení pravidel stanovených územním plánem nebo jiným rozhodnutím pro dané zastavitelné území. Všechna výše uvedená tvrzení žalovaný konstatoval, aniž by k těmto provedl důkaz, resp. uvedl, z čeho vycházel. 3. Žalobci v tomto odkázali na své podání ze dne 12. 7. 2019, ve kterém již tyto závěry žalovaného napadali (viz i čl. II žaloby) a uvedli, že závěry žalovaného jsou nesrozumitelné, jelikož dodržování závazných pravidel územně právní dokumentace, nemá být vynucováno aplikací daňových předpisů, dohled nad dodržováním územně plánovací dokumentace je v pravomoci stavebních úřadů. 4. Dále žalobci namítli nesprávnou aplikaci zákonného opatření, když žalovaný zcela formalistickým výkladem zákonného opatření dospěl k závěru, který si předem vytýčil a ke kterému se snažil zpětně nalézt argumenty. Žalovaný nepoužil i další metody výkladu zákonného opatření, např. teleologický výklad, historický výklad či výklad komparativní. Žalobci upozornili, že právo má být spravedlivé, efektivní a nastolující stav právní jistoty, Napadené rozhodnutí je s výše uvedenými požadavky v rozporu. 5. Žalovaný při svém rozhodování ignoroval důvodovou zprávu k zákonnému opatření, podle které bylo cílem zákonodárce osvobodit od daně první úplatné nabytí vlastnického práva k novým stavbám vymezených nemovitých věcí. Žalobci poukazují na důvodovou zprávu k zákonnému opatření i z toho důvodu, že při jejím studiu mohl žalovaný s pomocí teleologického výkladu, resp. historického, dospět ke zcela opačnému závěru, neboť v důvodové zprávě se uvádí, že „dané osvobození bylo převzato z dosavadní právní úpravy, do níž bylo zavedeno s cílem podpořit bytovou výstavbu. Oproti dosavadní úpravě navrhované zákonné opatření Senátu nepodmiňuje osvobození u nových staveb podnikatelskou činností, kterou je výstavba anebo prodej staveb a bytů, na straně převodce.“ 6. Ačkoli žalobci na předchozí právní úpravu, tj. na ust. § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.,“) již v průběhu odvolacího řízení upozorňovali, žalovaný jejich argumenty odmítl. Podle předchozí právní úpravy je přitom osvobozen první úplatný převod bytové jednotky v nové stavbě, která mohla být vyčleněna jak z bytového, tak i rodinného domu. Žalobci v souvislosti s tím odkázali na judikaturu Ústavního soudu, pojednávajícího o správném výkladu norem s ohledem na výkladová pravidla. 7. Dále žalobci namítli, že je-li od daně z nabytí nemovitých věcí osvobozeno i nabytí pozemku nebo práva stavby, jejichž součástí je dokončená nebo užívaná stavba rodinného domu, či dokončená nebo užívaná stavba rodinného domu, lze logickou úvahou dovodit, že by mělo být osvobozeno také nabytí bytové jednotky v tomto domě, protože nabyvatel nabývá také podíl na pozemku patřícímu k bytové jednotce, jehož součástí je také rodinný dům, v němž se předmětná bytová jednotka nachází. 8. Žalovaný zároveň porušil ust. § 8 odst. 2 daňového řádu, podle kterého má správce daně dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Z praktického hlediska není žádný rozdíl mezi bytovou jednotkou v bytovém, resp. rodinném domě. Po právní stránce se jedná stejné nemovité věci [viz ust. § 1159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“)]. 9. Žalobci také poukázali na fakt, že pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019 č. j. 11 Af 42/2018 -77, byl tento napaden kasační stížností a řízení se u Nejvyššího správního soudu vede pod sp. zn. 2 Afs 213/2019 (do doby podání této žaloby nebylo ve věci rozhodnuto). 10. Žalobci z výše uvedených důvodů požádali, aby soud napadené rozhodnutí a i jemu předcházejíc rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného 11. Ve vyjádření k žalobě žalovaný na úvod sdělil, že žalobní námitky obsažené v žalobě korespondují s námitkami obsaženými v odvolání, a proto odkázal na napadené rozhodnutí, kde již tyto námitky dostatečně vypořádal a podepřel svou argumentaci. 12. Dále žalovaný odmítl námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti, neboť má za to, že se v intencích judikatury Nejvyššího správního soudu přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi námitkami žalobců. Rovněž správní úvaha žalovaného byla v napadeném rozhodnutí vyjádřena zcela srozumitelným způsobem a v logických návaznostech na skutková zjištění, z nichž při rozhodnutí o odvolání vycházel a tudíž v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu. Dostačujícím způsobem bylo vyjádřeno i vyhodnocení důkazů včetně úvah, které žalovaného k učiněným závěrům vedly. Současně nelze pohlížet na rozdílnost názorů mezi žalovaným a žalobci jako na vadu způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí. 13. Ža