2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

57 A 122/2019- 24 - text  11 57 A 122/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobce: Nejvyšší státní zástupce sídlem Jezuitská 585/4, 660 55 Brno proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky - Věznice Horní Slavkov sídlem Hasičská 785, 357 31 Horní Slavkov o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2018, č. j. VS-95022/Čj-2018-80832, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2018, č. j. VS-95022/Čj-2018-80832, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl pan L. H., narozený dne …………….., t. č. ve Věznici H. S. (dále jen „odsouzený“), uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku pro porušení ustanovení § 28 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VTOS“), jehož se měl dopustit tím, že se dne 16. 8. 2018 ve 12,55 hodin přihlásil do ordinace k lékaři s neakutními potížemi a předstíral poruchu zdraví. Za to mu byl uložen nepodmíněný kázeňský trest podle ustanovení § 46 odst. 3 písm. f) zákona o VTOS umístění do uzavřeného oddílu na dobu 5 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. II. Žaloba 2. V podané žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno, ačkoliv kázeňské řízení bylo zatíženo zásadní procesní vadou, na základě níž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zmíněná vada spočívá podle žalobce v tom, že správní orgán rozhodl o uložení kázeňského trestu podle ustanovení § 46 odst. 3 písm. f) zákona o VTOS, aniž by náležitě objasnil skutkové okolnosti kázeňského přestupku a prokázal vinu odsouzeného. Žalovaný tak porušil zákonné podmínky pro ukládání kázeňských trestů. Žalobce v této souvislosti především poukazoval na znění § 46 odst. 1 a 2, § 47 odst. 1 a odst. 2 zákona o VTOS. Dále upozorňoval na ustanovení § 58 odst. 2, odst. 3 a odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „řád“) a zároveň v podané žalobě připomenul znění § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 177 odst. 1 správního řádu. 3. Podle žalobce nese žalovaný odpovědnost za to, aby při rozhodování o kázeňském přestupku důkladně z úřední povinnosti zjistil skutkový stav a prokázal vinu odsouzeného, přičemž pro něj platí zásada vyšetřovací. Kázeňské řízení o uložení kázeňského trestu podle ustanovení § 46 odst. 3 písm. f) zákona o VTOS je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva svojí povahou řízením trestním, kde je plně na rozhodujícím orgánu, aby i bez návrhu zjišťoval všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. K tomu žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 83/2013 – 34 a pokračoval, že z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný při svém rozhodování vycházel pouze ze záznamu o kázeňském přestupku odsouzeného ze dne 16. 8. 2018, č. j. VS95022/Čj-2018-800832. Ve svém rozhodnutí z něj přebírá jen velmi obecně vymezený popis skutkového děje. Dále v záznamu o kázeňském přestupku uvádí jako svědka praporčíka, inspektora P. J., záznam o kázeňském přestupku však nezahrnuje obsah výpovědi svědka a o jeho výpovědi se žalovaný nezmiňuje ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Další dokazování pro zjištění skutkového stavu, na základě něhož by mohl náležitě objasnit okolnosti jednání odsouzeného, neprovedl. Z provedených důkazů tak nelze seznat, zda skutkový děj proběhl tak, jak je popsán ve výroku rozhodnutí. Žalovaný se zcela opomněl zabývat tím, jaké zdravotní potíže měl odsouzený předstírat, jakým způsobem je měl předstírat, na základě kterých důkazů vzal za prokázané, že se nejedná o akutní zdravotní potíže a odsouzený tvrzenou poruchou zdraví skutečně netrpěl. Při rozhodování o kázeňském přestupku se dále nevypořádal s námitkou odsouzeného, obsaženou v záznamu o kázeňském přestupku. Odsouzený ve svém vyjádření popírá, že by se dopustil kázeňského přestupku, a nesouhlasí s popisem skutku ani skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu a důkazy o nich. Přestože přiznává, že byl u lékaře, tvrdí, že byl nemocný a potřeboval jít k lékaři akutně. To, co doktor tvrdí, není podle něj pravda. Žalovaný se námitkou odsouzeného vůbec nezabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko konstatoval výše uvedené vyjádření odsouzeného. Pokud považoval jeho tvrzení za nevěrohodné a účelové, bylo jeho povinností tento závěr zdůvodnit. Podle konstantních názorů Nejvyššího správního soudu je správní orgán v případě existence rozporů mezi jednotlivými důkazy povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě zdůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí. V této souvislosti žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84. 4. Dále žalobce konstatoval, že správní orgán, který rozhoduje v řízení o kázeňském přestupku, je povinen ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu shromáždit důkazy, které pak při rozhodování o tom, zda bude obviněný z přestupku uznán vinným, hodnotit podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 83/2013-35, bod 20 a uvedl, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci, zejména k objasnění shora uvedených otázek, měl žalovaný především vyslechnout odsouzeného a údajného svědka praporčíka, inspektora P. J., a opatřit si důkazy, na základě nichž by mohl posoudit zdravotní stav odsouzeného a akutnost jeho zdravotních potíží. Teprve až po takto provedeném dokazování by byly objasněny všechny okolnosti kázeňského přestupku, díky kterým by žalovaný mohl hodnověrně posoudit zavinění odsouzeného. Žalovaný však v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze zhodnotil, že zavinění bylo prokázáno, jak plyne z listinné podoby záznamu o kázeňském přestupku a uvádí, že v řízení o kázeňském přestupku je důkazem vše, co může přispět k objasnění skutku, a to i vlastní zjištění zaměstnance Vězeňské služby. Z jeho rozhodnutí není seznatelné, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině odsouzeného. Ve vztahu k subjektivní stránce nejsou žalovaným činěny žádné jiné úvahy, a je proto zřejmé, že zavinění, jako jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty kázeňského přestupku, vůbec nezkoumal. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom sám podotýká, že se jedná o úmyslný přestupek. Výše uvedené důkazy, včetně jejich rozboru a vyhodnocení, měly být obsaženy v odůvodnění rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, které by pak bylo možné přezkoumat. Žalovaný se ovšem spokojil s pouze formálním uvedením zákonných ustanovení, která odsouzený porušil a strohým konstatováním, že na základě provedeného šetření bylo zjištěno, že se odsouzený kázeňského přestupku dopustil, zavinění bylo prokázáno a byly dodrženy všechny zásady kázeňského řízení. Je tedy zřejmé, že žalovaný správní orgán uznal odsouzeného vinným ze spáchání kázeňského přestupku, aniž náležitě objasnil okolnosti kázeňského přestupku a prokázal vinu odsouzeného. Uvedená pochybení se promítla do písemného vyhotovení rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. 5. Žalobce v podané žalobě rovněž konstatoval, že přestože na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné s rozhodnutími jiných správních orgánů nebo soudů, neboť v kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase, i v takovém řízení je povinností správního orgánu řádně odůvodnit přijaté závěry. V této souvislosti žalobce především poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 83/2013 - 34, a ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 89/2014 - 25. Žalovaný podle žalobce díky shora uvedenému nesplnil zákonné předpoklady pro uložení kázeňského trestu a stanovení jeho druhu a výše. Nadto žalovaný přistoupil k uložení velmi přísné sankce, která je závažným zásahem do osobnostní sféry odsouzeného. Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podle ustanovení § 46 odst. 3 písm. f) zákona o VTOS je rozhodnutím, které znamená podstatné zostření dosavadního omezení svobody a výrazným způsobem zasahuje do základních práv a svobod odsouzených, jak je uvedeno i v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, bod 28, na který žalobce poukázal. Uložený kázeňský trest musí být úměrný závažnosti spáchaného kázeňského přestupku a musí být v souladu se zájmem na dosažení účelu trestu. P