6 As 65/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 170/2015- 469 - text  45 30 A 170/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Petra Kuchynky a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci žalobkyně: B. B., X, X, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, Polská 61/4, 360 01 Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, IČ 70891168, Závodní 353/88, 360 21 Karlovy Vary, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. T. T., X, X zastoupené Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, Moskevská 1461/66, 360 01 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2015, č.j. X, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 9. 2015, č.j. X, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 209 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Tomka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [I] Předmět řízení 1. Rozhodnutím Městského úřadu Nová Role (dále jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 11. 5. 2015, č.j. X (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) bylo k žádosti o dodatečné povolení stavby, kterou dne 27. 4. 2005 podal Mgr. T. T., dle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s § 190 zákona č. 183/2006 Sb., rozhodnuto tak, že se dodatečně povoluje stavba „Rekreační chata ev. č. X, X, obec X“ na pozemku st. p. X, parc. č. X v k. ú. X; stavba byla popsána a byly stanoveny podmínky pro její dokončení. 2. K odvolání žalobkyně bylo napadeným rozhodnutím dle § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 59 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů, prvoinstanční rozhodnutí dílčím způsobem změněno (změna spočívala v opravě data podání žádosti o dodatečné povolení stavby z 27. 4. 2005 na 19. 9. 2005), ve zbytku bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. 3. Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 11. 2015, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) doručenou dne 25. 11. 2015, domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvoinstančního. 4. Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen „starý správní řád“), nyní je upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „správní řád“). 5. Územní a stavební řízení byla upravena zákonem č. 50/1976 Sb. (dále jen „starý stavební zákon“ nebo „zákon č. 50/1976 Sb.“), aktuálně je upravuje zákon č. 183/2006 Sb. [II] Dosavadní průběh řízení 6. Krajský soud o věci původně rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č.j. X (dále jen „rozsudek I“) tak, že napadené i prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Soud primárně obrátil pozornost na stěžejní námitku, která je leitmotivem žaloby, totiž absenci odůvodnění souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájem, a to jak v napadeném, tak v prvoinstančním rozhodnutí, a dospěl k závěru, že „rozhodnutí o dodatečném povolení stavby i napadené rozhodnutí zcela postrádají odpověď na otázku, jaký je zde veřejný zájem (tak jak jej jednak vnímá zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu, tedy zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný, tak i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 65/2012, tedy zájem nikoliv jedince, ale několika jednotlivců či skupin), na dodatečném povolení neoprávněné stavby, příp. proč takový veřejný zájem převážil nad soukromým zájmem žalobkyně. Rozhodnutí správních orgánů ve věci se totiž zaměřila na ochranu zájmů stavebníka, což je postup zcela opačný, a dále na soulad stavby s technickými kritérii danými § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona. Ano, stavebník je v takovém případě v poměrně složité situaci, ale nelze odhlédnout od toho, že si ji přivodil sám, protože na samém počátku svého konání porušil zákon. Pak ovšem musí strpět přísnější pohled správních orgánů na věc.“ Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení zrušil rozsudek I, a to rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č.j. 6 As 410/2017-29. Stěžejní argumentace a právní názor byly vyjeveny v odstavcích 19 a 20 rozhodnutí kasačního soudu, kde je uvedeno mj. toto: „[19] Nejvyšší správní soud uvádí, že soulad stavby s veřejným zájmem prokazuje stavebník, a to předložením podkladů a dokladů jako k žádosti o stavební povolení. Sledování existence veřejného zájmu na dodatečném povolení stavby se musí v každém jednotlivém případě uskutečňovat z hlediska posouzení splnění podmínek uvedených v § 88 odst. 1 písm. b) věta druhá starého stavebního zákona. Správní orgány, případně soud, které posuzují rozhodnutí o dodatečném povolení stavby tak zkoumají především splnění předpokladů uvedených v citovaném ustanovení za slovem „zejména“. V tomto směru Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 9. 3. 2005, čj. 3 As 33/2004 - 68, ve kterém byl vysloven závěr, že „[m]á-li být v řízení o dodatečném povolení stavby, vedeném podle § 88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona, zkoumán veřejný zájem, musí se tak stát především z hledisek, jež jsou v tomto ustanovení demonstrativně vypočtena. (…)“ [20] Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č.j. 10 Ca 220/2004 - 26, publ. pod č. 804/2006 Sb. NSS, s částí právní věty: „Institut správního uvážení při aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nemá místa, naopak zákon výslovně stanoví, že stavba nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním musí být odstraněny (stavební úřad „nařídí“ odstranění). Stavební úřad tak neučiní („odstranění stavby nenařídí“) jen při splnění všech uvedených podmínek. Splnění podmínek musí být v řízení dostatečně zjištěno – prokázáno stavebníkem. Nejde proto o správní uvážení (zda a kterou z podmínek stavebník splnil), nýbrž jde o prokázání stavebníkem samým, že došlo ke splnění všech podmínek, jejichž splnění by bylo jinak požadováno v rámci řízení o povolení stavby (či ohlášení).“ Nejvyšší správní soud dodává, že v souladu s tímto právním závěrem správní orgány postupovaly správně, když vycházely z toho, že stavebník prokázal splnění všech podmínek, jejichž splnění by bylo jinak požadováno v rámci řízení o povolení stavby. V takovém případě je splněna i podmínka veřejného zájmu stanovená v § 88 odst. 1 písm. b) věty druhé starého stavebního zákona. Je nutno vzít v úvahu, že při dodatečném povolování stavby soukromé povahy, jako je v tomto případě rekreační chata (navíc na místě, kde již jednou původně stála) v místě, které je podle územně plánovací dokumentace určeno k rekreačnímu využití, nelze shledat veřejný zájem v ničem jiném, než je splnění technických požadavků a předpokladů, které jsou vyžadovány pro povolení dotyčné stavby (soulad s těmito požadavky a předpoklady je oním veřejným zájmem). Ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) věty druhé starého stavebního zákona není sankční povahy - jeho smyslem není trestat stavebníka za to, že realizoval stavbu bez stavebního povolení, nýbrž zajistit, aby stavba byla dodatečně povolena jen v případě, že dostojí požadavkům veřejného práva.“. 7. Krajský soud proto o věci rozhodl opětovně, a to rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č.j. X, kdy znovu zrušil napadené i prvoinstanční rozhodnutí z důvodu protichůdných závěrů učiněných správními orgány stran charakteru osobou na řízení zúčastněnou zbudované terasy a jejího nezapočítání do zastavěné plochy stavby. Nosná argumentace zdejšího soudu byla následující: „Předně, není pochyb o tom, že terasa je svým provedením terasou zděnou (označuje ji tak i žalovaný, dokládají to i její fotografie založené ve správním spisu). Nejedná se tedy o mobilní, např. z dřevěných latí provedenou, přenosnou lehkou konstrukci. Již na tomto místě je tak třeba zpochybnit jednoznačnost závěrů žalovaného o tom, že zděná terasa není spojena se zemí pevným základem. Dále, v kontextu vypořádání této námitky jsou významná tvrzení žalovaného o tom, že „z uvedeného vyplývá, jedná se o zastavěnou plochu stavby objektu, nikoliv o terasu“, přičemž „terasa není součástí stavebního pozemku“ (viz výše citace str. 43 napadeného rozhodnutí). Tyto dva závěry jdou proti sobě – cosi, co není terasou (byť fakticky o tentýž „objekt“ jde), je zastavěnou plochou stavby objektu, ale zároveň to terasou je, ale není součástí stavebního pozemku. I přes tato nekonsistentní vyjádření správní orgány dospěly k jednoznačné shodě v tom, že plocha terasy (resp. toho, co terasou zároveň není) nemusí být započítaná ohledně hodnocení navýšení limitu zastavitelnosti pozemku. Takové závěry jsou pro soud nepřijatelné. Správní orgány buď musí přesvědčivě odůvodnit, z čeho fakticky dovodily, že ona konkrét