6 Ads 128/2011 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 60/2021- 197 - text  5 16 Ad 60/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: D. B., narozen X, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2021 čj. MPSV-2021/18386-915, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Karlových Varech ze dne 1. 2. 2021 čj. MPSV-2021/18386-915, kterým nebyl žalobci přiznán příspěvek na živobytí podle § 3 odst. 1 a § 44 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. 2. Žalobce v žalobě namítal, že úřednice ignorovaly § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle žalobce šlo o zákonné podání výpovědi ve zkušební době, což je důkaz nesprávnosti ze strany úředníků, Žalobce uvedl, že znovuzařazení do evidence uchazečů o zaměstnání nepožaduje. Zákon č. 111/2006 Sb. podle žalobce uvádí, že osoba s příjmem nižším než životní minimum (existenční minimum) má nárok na příspěvek na živobytí. Úřednice nesprávně uvedly podle žalobce sankční lhůtu 6 měsíců, následně měly zkoumat neopomenutelné existenční minimum. Sankční lhůta je podle žalobce nesprávná, protože podal výpověď dvoustrannou - ve zkušební době. Při výpovědi z důvodu nesprávného výrobního postupu je riziko z prodlení, proto použil okamžitou výpověď. V § 51 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb. je definováno, že osobě musí zůstat na účtu částka alespoň existenčního minima bez ohledu na spotřebované finance v probíhajícím kalendářním měsíci, z toho lze podle žalobce přeneseně usuzovat, že existuje nárok na existenční minimum při příjmu 0 Kč a úsporách 0 Kč. Podle žalobce nesprávně opomíjí slova "nestanoví-li tento zákon jinak" v úvodu § 3 zákona č. 111/2006 Sb. Nesprávně také opomíjí slovo "nebo" v § 2 odst. 2 písm. a), kdy živobytí není podmíněno souvětím, které patří pouze k odstavci § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb. Příspěvek na živobytí je podle žalobce dávkou obligatorní, a měl by tedy být přiznán při splnění podmínek, což je finanční příjem v předcházejícím měsíci a přiměřené majetkové poměry (celková cena majetku, samotář, jedinečnost – nedělitelnost majetku, neopomenutelnost existenčního minima). Na další názory se nebere zřetel. U živobytí je zmínka o části základní (existenční minimum) a části zásluhové (výdělečná činnost, náklady na bydlení, možnost získání finančního příjmu). Zmínky o zákonu o zaměstnanosti jsou podle žalobce matoucí a popírají smysl dodat žadateli občanu ČR finanční příjem příspěvkem na živobytí. Úřednice podle žalobce pletou způsob jednání při HN (zákon č. 111/2006 Sb.) a způsob jednání při zprostředkování (zákon č. 435/2004 Sb.). Tímto způsobem upírají nárok na živobytí u občanů ČR, což je podle žalobce nepřijatelné. Význam slova ukončil sám je, že svévolně opustil zaměstnání. Žalobce však měl za to, že osobně podal výpověď ve zkušební době, což je dvoustranné jednání. § 12 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb. neurčuje při žádosti o příspěvek na živobytí být v evidenci zprostředkování ÚP ČR. Jde o statistickou položku, určenou ke statistické evidenci a mající vliv pouze na výši příspěvku na živobytí, což vyplývá z § 25 zákona č. 111/2006 Sb. Podmínky příspěvku na živobytí jsou podle žalobce uvedeny v § 21 zákona č. 111/2006 Sb. Požadavek zprostředkování se podle žalobce u příspěvku na živobytí v zákoně neobjevuje, stejně tak se neobjevuje ani v Listině, kde zaměstnání je uvedeno v čl. 26 odst. 3. Žalobce osobně žádá o příspěvek na živobytí, v Listině uvedený v čl. 30 a čl. 31. Vliv zaměstnání je podle žalobce uveden pouze v § 25 zákona č. 111/2006 Sb., kde je zmíněno použití či nepoužití zvýšení částky živobytí. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že základem pro vyhodnocení, že žalobce nebyl osobou v hmotné nouzi, je skutečnost, že nesplňuje základní podmínky dané v ustanovení § 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PHN“). S ohledem na konkrétní situaci žalobce se jednalo o situaci, kdy se po ukončení pracovního poměru a uplynutí sankční doby pro možné zaevidování do evidence uchazečů o zaměstnání do této nezaevidoval. 4. V replice žalobce upozornil na rozhodnutí NSS čj. 4 Ads 77/2021-25 s tím, že v uvedeném rozhodnutí jsou vysvětleny podmínky příspěvku na živobytí, zejména výše částky a nepodmíněnost příspěvku. Žalobce uvedl, že trvá na příspěvku na živobytí od 1. 1. 2020 do současnosti (rozhodné skutečnosti stále trvají). 5. Žalobu soud neshledal důvodnou. 6. Podle ust. § 2 odst. 2 písm. zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob 7. a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24) nebo 8. b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle § 4 odst. 1 písm. a) částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§ 34) a služeb s bydlením bezprostředně spojených (dále jen „odůvodněné náklady na bydlení“), 9. přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. 10. Žalobce v žalobě především namítá, že v jeho případě nebylo správně uplatněno cit. ust. § 2 odst. 2 zákona o PHN s tím, že podle něho živobytí není podmíněno souvětím, které patří pouze k odstavci § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb. 11. Soud toto tvrzení neakceptoval, neboť z formulace ust. § 2 odst. 2 zákona o PHN jednoznačně vyplývá, že podmínka objektivní nemožnosti zvýšit si sám svůj příjem, stanovená v závěru předmětného ust. se vztahuje jak k situaci popsané v § 2 odst. 2 písm. b), tak i k ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o PHN, o který se žalobce opírá. Jiný výklad by byl nelogický a neodpovídal by systematice předmětného ust., kdy úvodní a závěrečný text je společný k písm. a) i b). 12. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí postupoval podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, osobou v hmotné nouzi není osoba, která není v pracovním nebo obdobném vztahu, popřípadě nevykonává tyto vztahy alespoň v rozsahu 20 hodin měsíčně, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, popřípadě osoba, která je v pracovním nebo obdobném vztahu, ale nemá z těchto vztahů v rozhodném období příjem, s vyjmenovanými výjimkami. 13. Žalobce nerozporuje, že na něho nelze vztáhnout žádnou z výjimek uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Pouze se domnívá, že správní orgán v jeho případě nesprávně opomíjí slova "nestanoví-li tento zákon jinak" v úvodu § 3 zákona č. 111/2006 Sb. Dle názoru soudu žalovaný správní orgán správně aplikoval ust. § 3 odst. 1 písm. a) zákona o PHN na případ žalobce, neboť žalobce ukončil pracovní poměr ve zkušební době, a po uplynutí sankční doby vyřazení z evidence úřadu práce se výslovně odmítl znovu do ní zaevidovat. Výpověď z pracovního poměru nebyla výsledkem dvoustranného jednání, jak tvrdí žalobce v žalobě, nýbrž ji podal pouze žalobce jakožto jednostranný právní úkon. 14. Toto jednoznačně odpovídá ust. § 3 odst. 1 písm. a) zákona o PHN, podle kterého za osobu v hmotné nouzi nelze považovat osobu, která není výdělečně činná a zároveň ani není vedena jako uchazeč o zaměstnání. Formulace „nestanoví-li zákon jinak“, na kterou se žalobce odvolává, v jeho případě nemá právní význam, neboť v zákoně o PHN na jeho situaci nedopadá jiné zákonné ust., které by aplikaci § 3 odst. 1 písm. a) vyloučilo 15. Žalobce se v žalobě dále dovolává ust. § 51 odst. 6 zákona o PHN, podle něhož částky neprávem přijaté mohou být sráženy též z běžně vyplácené nebo později přiznané opakující se dávky; po provedení srážky musí povinné osobě zůstat nejméně částka ve výši existenčního minima, a v případě dalších povinných společně posuzovaných osob, nejméně částka ve výši existenčního minima, a jsou-li mezi společně posuzovanými osobami též nezaopatřené děti, nejméně částka ve výši jejich životního minima, a to každé z těchto osob. 16. Podle žalobce z tohoto ust. přeneseně usuzovat, že existuje nárok na existenční minimum při příjmu 0 Kč a úsporách 0 Kč, když je definováno, že osobě musí zůstat na účtu částka alespoň existenčního minima bez ohledu na spotřebované finance v probíhajícím kalendářním měsíci. 17. Ani tuto námitku soud neshledal důvodnou. Ust. § 51 odst. 6 zákona o PHN se na případ žalobce nevztahuje, neboť se týká pouze možností požadovat vrácení částek neprávem již vyplacených žalobci, neprávem nebyly poukázány žádné peně