4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

57 A 11/2021- 112 - text  14 57 A 11/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla, soudce Mgr. Lukáše Pišvejce a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: L. S. proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, 306 13 Plzeň za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. M. K. 2. Š. A. 3. J. A. 4. Š. A. 5. Obec Hamry, sídlem Hamry 30, Nýrsko, 6. CETIN a.s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2020, č. j. PK-RR/3513/20 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce žalobou ze dne 27. 1. 2021, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 28. 1. 2021, napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2020, č. j. PK-RR/3513/20 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo částečně změněno (co do úpravy seznamu účastníků řízení dle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „správní řád“) a ve zbývající části potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Nýrsko, stavebního úřadu a odboru životního prostředí a odboru silničního hospodářství (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 7. 7. 2020, č. j. MÚ/10/401/20 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo na základě žádosti společnosti REAL KLIMA s.r.o., IČO: 27988589, sídlem Kaštanová 1060, 330 27 Vejprnice (dále též jen „stavebník“), vydáno rozhodnutí o umístění stavby „Domov se zvláštním režimem a domov pro seniory“ na pozemku st. p. X. a pozemcích parc. č. XA, XB a XC v k. ú. H. na Š. (dále jen „stavební záměr“), a stanoveny podmínky pro umístění a projektovou přípravu dané stavby. II. Žaloba 3. Žalobce ve své žalobě nejprve vymezil předmět řízení a napadené rozhodnutí. Poté uplatnil dvě žalobní námitky. 4. Jako první žalobní námitku žalobce tvrdil rozpor napadeného rozhodnutí s územním plánem obce H. V odůvodnění této své námitky nejprve uvedl, že podle závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 13. 10. 2020 byl stavební záměr posouzen jako sociální zařízení, což potvrdil i žalovaný v rozhodnutí. V návaznosti na to žalobce argumentoval, že sociální zařízení související s hlavním využitím plochy je podle územního plánu obce H. ve funkční ploše smíšené výrobní (SM-VR) podmíněně přípustné podle písm. c), zatímco všechny ostatní výše uvedené funkce a činnosti, tedy i sociální zařízení nesouvisející s hlavním využitím plochy, jsou v této funkční ploše podle písm. c) nepřípustné. Ačkoli to žalobce namítal, nikde ve správním řízení nebyla tvrzena, natož pak prokázána, funkční souvislost záměru s hlavním využitím předmětné plochy. Tato funkční souvislost totiž neexistuje. Domov se zvláštním režimem a domov pro seniory totiž nemůže smysluplně souviset s hlavním účelem, kterým je výroba a sklady. Naopak takováto souvislost je dána u jiných typů kulturních, zdravotnických, sociálních a sportovních zařízení, např. ordinace závodního lékaře, jesle pro děti zaměstnanců a podobně. Žalobce je proto přesvědčen, že právě tato zařízení, jsou připuštěna územním plánem obce H. jako podmíněně přípustná pro plochy SM-VR. Žalobce rovněž upozornil, že podle čl. I odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 500/2006 Sb. obec H. nemusela vůbec podmíněně přípustné využití plochy SM-VR stanovit, když uvedená vyhláška vyžaduje pouze stanovení hlavního užití, přípustného užití a nepřípustného užití. Stanovení podmíněně přípustného užití je uvozeno slovem „případně“, není tedy povinnou náležitostí územního plánu. Pokud by obec H. chtěla umožnit bez jakýchkoli podmínek umisťování jakýchkoli sociálních zařízení v ploše SM-VR, mohla je zařadit do užití hlavního či užití přípustného. To však neučinila. 5. Žalobce dále zdůraznil požadavek souvislosti s hlavním účelem užitím plochy, kterým je umístění a rozvoj výroby a skladů, výrobních a nevýrobních služeb. Odbor regionálního rozvoje a žalovaný se však ve svém rozhodnutí odkazují na umisťování rodinných a bytových domů a obchodních a administrativních zařízení. Ty jsou však samy pouze podmíněně přípustným užitím. Podle žalobce je naprosto absurdní z jednoho podmíněně přípustného užití dovozovat přípustnost dalšího užití, neboť takovýmto myšlenkovým řetězcem by bylo možno odůvodnit téměř cokoli. Odbor regionálního rozvoje však tuto otázku a zejména podmínku souvislosti s hlavním užitím plochy zcela ignoroval a vůbec se nezabýval otázkou neexistence souvislosti s hlavním využitím plochy. Tím zcela vyprázdnil text územního plánu, neboť zcela popřel smysl slov „související s hlavním využitím plochy“ a fakticky ztotožnil podmíněně přípustné užití plochy s jejím hlavním užitím. Tím fakticky popřel i smysl čl. I odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 500/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť pokud by se při umisťování podmíněně přípustného využití nepřihlíželo ke stanoveným podmínkám, jaký smysl by vůbec mělo samostatně vymezovat podmíněně přípustné užití území? Stejně tak se touto otázkou nijak nezabýval žalovaný. 6. Druhou žalobní námitkou byl žalobcem tvrzený zásah do jeho pohody bydlení. V dané souvislosti žalobce nejprve uvedl, že v prvoinstančním řízení prostřednictvím svého zástupce namítal svůj nesouhlas s pobytem drogově závislých nebo mentálně postižených, neboť se obával zásahu do pohody bydlení ve své nemovitosti, a požadoval změnu účelu stavby, resp. výslovné vymezení jeho klientely. Jakkoli prvoinstanční správní úřad obavu ze zásahu do pohody bydlení výslovně neprotokoloval, je zjevné, že tato obava byla podkladem jeho námitky – z jakého jiného důvodu by žalobce mohl tuto obavu vyslovovat? Zařízení pro drogově závislé či mentálně postižené s sebou nese celou řadu sociálních a zdravotních komplikací, včetně potenciálního nárůstu kriminality v území, která je pro žalobce zvláště tíživá za situace, kdy mu pracovní zaneprázdnění znemožňuje být ve své nemovitosti trvale přítomen a vystavuje jej tak ohrožení jeho majetku. Žalobce tuto skutečnost považuje za notorietu, kterou nebylo třeba ve správním řízení samostatně namítat. Dále žalobce uvedl, že pokud žalovaný považoval ze stanoviska žadatele za zjevné, že pobyt drogově závislých není účelem záměru, měl a mohl odvolací námitku vypořádat tím, že by prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že by stanovil výslovnou podmínku, že umísťovaná stavba bude užívána pouze jako domov pro seniory. 7. V závěru své argumentace žalobce pro případ, že by se soud ztotožnil s názorem žalovaného o opožděnosti této jeho námitky, odkázal na § 77 odst. 2 soudního řádu správního, podle kterého není soudní přezkum pokračováním správního řízení, ale lze v něm uplatňovat i skutečnosti nové. Podle názoru žalobce tím spíše lze uplatňovat skutečnosti, které žalobce ve správním řízení fakticky uplatnil, ale správní orgány je pouze formalistně ignorovaly. 8. Žalobce uzavřel, že napadené rozhodnutí trpí vadami a je nezákonné, proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a aby byla žalovanému uložena vůči žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2021 (doručeném soudu dne 16. 3. 2021) navrhl zamítnutí žaloby. 10. Žalovaný poté, co vymezil předmět řízení, shrnul žalobní námitky do dvou okruhů, když první okruh se týká problematiky souladu záměru s územně plánovací dokumentací, druhý okruh se týká posouzení námitky zásahu do pohody bydlení. 11. K otázce souladu s územně plánovací dokumentací žalovaný uvedl, že toto byla již stěžejní námitka v podaném odvolání a žalovaný se jí řádně zabýval. Poukázal na to, že soulad s územně plánovací dokumentací byl posouzen příslušným orgánem územního plánování ve vydaném závazném stanovisku a toto závazné stanovisko bylo v rámci odvolacího řízení přezkoumáno nadřízeným orgánem územního plánování. Závěry ze závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování byly zapracovány do napadeného rozhodnutí, žalovaný tedy v podrobnostech odkázal na toto rozhodnutí. Žalovaný proto nesouhlasil s námitkou žalobce, že jeho odvolání nebylo řádně vypořádáno, když na všechny odvolací námitky bylo reagováno. Bylo vysvětleno, že zásadní omezení pro danou lokalitu platí pouze v případě umisťování výroby a nevýrobních služeb, kde regulativy velmi důsledně formulují nepřípustnost negativního vlivu těchto aktivit za hranicemi vymezených ploch – tedy důsledná ochrana přírody a okolní zástavby před vlivem případné výroby. Je tedy zřejmé, že pokud regulativy žádným způsobem neomezují činnosti, které jsou v kategorii podmíněně přípustných, je tento záměr přípustný, jestliže neexistují v území limity, které by tomuto záměru bránily. Dle žalovaného z územního plánu ani z obecných právních předpisů nelze dovodit to, co žalobce v žalobě uvádí, a sice že zde musí být funkční souvislost záměru s hlavním využitím předmětné plochy