4 As 349/2020 — Nejvyšší správní soud

57 A 126/2020- 61 - text  12 57 A 126/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudce Mgr. Alexandra Krysla a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: Alza.cz a.s. sídlem Jankovcova 1522/53, 170 00 Praha 7 zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Steinwichtem sídlem U Pergamenky 1522/2, 170 00 Praha 7 proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát sídlem Štěpánská 567/15, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2020, č. j. ČOI 125406/20/O100/2200/ Bal/Št, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2020, č. j. ČOI 125406/20/O100/2200/Bal/Št, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Steinwichta, advokáta. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2020, č. j. ČOI 125406/20/O100/2200/Bal/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Plzeňského a Karlovarského ze dne 30. 7. 2020, č. j. ČOI 103139/20/2200. Tímto prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou z porušení právních povinností, kterého se dopustila tím, že dne 26. 12. 2019 v provozovně „ALZA“, Truhlářská 2755/5, Plzeň, kde podniká, porušila zákaz prodeje podle § 1 odst. 1 písm. g) zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prodejní době“), neboť v den ostatního svátku, tj. 26. prosinec – 2. svátek vánoční, v prodejní době prodala spotřebiteli výrobek adaptér AlzaPower USB-C (M) na USB-A 3.0 (F) v hodnotě 159 Kč, jak bylo prokázáno provedeným kontrolním nákupem kontrolujícího, čímž naplnila skutkovou podstatu přestupku ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o prodejní době. Za to byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1.000.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1.000 Kč. II. Žaloba 2. Žalobkyně uvedla, že dne 26. 12. 2019 prováděli inspektoři České obchodní inspekce, inspektorátu Plzeňského a Karlovarského, kontrolu ve věci dodržování zákona o prodejní době v provozovně žalobkyně umístěné na adrese Truhlářská 2755/5, Plzeň (dále jen „Provozovna“). Inspektoři se v rámci této kontroly pokusili zakoupit přímo v Provozovně zboží a za tím účelem oslovili obsluhu. Obsluha nicméně odmítla zboží inspektorům nejen prodat, ale i objednat. Inspektoři proto opustili Provozovnu a objednali na webových stránkách žalobkyně zboží sami přes internet. Jednalo se tedy o objednávku učiněnou distančním způsobem. V okamžiku objednání zboží se inspektoři nenacházeli v Provozovně, zboží si přišli až následně vyzvednout. Objednávka mohla být učiněna v zásadě z jakéhokoliv místa s přístupem k internetu, což z tohoto místa jistě nečiní místo prodeje. 3. Žalobkyně shrnula, že inspektory zjištěný skutkový stav neodpovídá skutečnosti, a vzbuzuje tak přinejmenším důvodné pochybnosti o stavu věci tak, jak jej zjistil správní orgán. Dále žalobkyně zopakovala, že výměra podlahové plochy ani prodejní plochy tak, jak se ji správní orgán pokusil nesprávně vykládat, nebyla v rozhodné době (tj. v den provádění kontroly, tedy dne 26. 12. 2019) zjištěna ani prokázána, ale pouze tvrzena, a také upozornila na návrh skupiny senátorů ze dne 14. 12. 2016 na zrušení zákona o prodejní době, byť byl nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16 zamítnut. 4. Bylo evidentní, že došlo k uzavření kupní smlouvy distančním způsobem, přičemž okamžik uzavření kupní smlouvy (tím je v souladu s čl. III, bodem 1., odst. 1 obchodních podmínek žalobkyně okamžik doručení potvrzení objednávky do dispoziční sféry kupujícího) se pojmově shoduje s pojmem prodej. V prostorách Provozovny bylo zboží pouze vydáno. 5. Žalobkyně byla přesvědčena, že zákon o prodejní době se vůbec na internetové obchody a jejich výdejny nevztahuje, vztahovat neměl a nemůže. Zákon o prodejní době v § 1 odst. 1 a 2 zakazuje v maloobchodě o vymezených dnech „prodej“. Inspektoři správního orgánu při kontrole uzavřeli s žalobkyní smlouvu distančním způsobem. K uzavření kupní smlouvy mezi kupujícím a žalobkyní coby prodávající dochází zpravidla tím, že kupující přijme návrh na uzavření smlouvy na internetové stránce žalobkyně, jak podrobněji uvádí i čl. III. odst. 1 obchodních podmínek žalobkyně. Kupní smlouva je tedy uzavřena okamžikem, kdy žalobkyně objednávku přijme a odešle potvrzující e-mail kupujícímu. To je ostatně i v souladu s § 1745 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), který uvádí, že „smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti“. 6. Pod pojem „prodej“ však již nelze podřadit samotný akt odevzdání předmětu koupě kupujícímu, tj. pouhý výdej zboží, který je jen jednou z mnoha nutných fází prodeje či koupě zboží. Výdej zboží může být uskutečněn rozličnými způsoby, a proto nelze jinak než dojít k závěru, že výdej zboží nelze pod pojem „prodej“ ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o prodejní době vůbec subsumovat. Správní orgány nicméně přisvědčily tomu, že výdej zboží je podřaditelný pod „prodej“ zboží, tedy že i výdej zboží je o vymezených dnech zakázán. 7. Dle názoru žalobkyně je v případě internetových obchodů pod pojem prodej podřaditelný pouze samotný akt uzavření kupní smlouvy, nikoliv veškeré jednání s tím spojené (úhrada zboží, výdej zboží, okamžik převodu vlastnického práva, uplatnění práv z vadného plnění a jiné). V případě předmětných kontrol došlo k uzavření kupních smluv distančním způsobem (přes internet) a na předmětné Provozovně došlo toliko k výdeji tohoto zboží. Za místo prodeje je tedy nutné považovat místo uzavření kupní smlouvy. V této souvislosti žalobkyně rozvedla rozdíl mezi klasickým maloobchodním prodejem zboží a internetovým prodejem zboží. 8. Pokud by v sobě pojem „prodej“ dle zákona o prodejní době skutečně zahrnoval jednotlivé fáze prodeje (či koupě), vztahoval by se i zákaz prodeje dle zákona o prodejní době skutečně na všechny fáze prodeje (či koupě). Pakliže bychom této argumentaci žalované přisvědčili, tak by o dnech vymezených zákonodárcem v zákoně o prodejní době panoval absolutní zákaz ekonomické činnosti, u které dochází ke koupi či prodeji zboží přes internet. 9. I další argumentace žalované, při které využila chatrného argumentu spočívajícího v hledání (resp. přesněji v odhadování) úmyslu zákonodárce, byla nesmyslná. Ačkoliv to žalovaná v napadeném rozhodnutí neuvedla výslovně, i nadále vycházela z domnělého smyslu a účelu zákona, který stanovil zákonodárce v důvodové zprávě. Takový interpretační postup žalované byl však nesprávný. Důvodové zprávy jsou dokumentem z dílny předkladatele zákona, obvykle vlády coby orgánu moci výkonné, a zákonodárný sbor jako takový do nich dále nezasahuje, neboť předmětem legislativního procesu jsou toliko návrhy zákonů. Hledání úmyslu zákonodárce v důvodové zprávě je již z tohoto důvodu velice pochybné. Žalobkyně se zároveň vymezila proti tomu, že zákony se mají interpretovat na základě úmyslu zákonodárce. 10. Výklad žalované byl chybný i z důvodu, že argumentace úmyslem zákonodárce je nadstandardní výkladovou metodu, kterou lze použít toliko až ve chvíli, kdy jsou standardní výkladové metody mezi sebou ve vzájemném rozporu. Žalovaná se však ani neobtěžovala standardních výkladových metod užít, natož závěr, že by byly navzájem v rozporu, odůvodnit, a ospravedlnit si tak aplikaci nadstandardní interpretační metody. 11. Žalobkyně shrnula, že všechny argumenty správního orgánu prvního stupně i žalované při výkladu pojmu „prodej“ byly nesprávné. Výklad zákona o prodejní době je tedy zjevně chybný a v případě aplikace zákazu prodeje tak, jak jej vykládá žalovaná, na internetové obchody plodí hrubě nespravedlivé a krajně absurdní důsledky. Mezi klasickým maloobchodním prodejem zboží a mezi internetovým prodejem zboží jsou zcela zásadní odlišnosti. Pakliže tyto rozdíly nereflektoval již zákonodárce v zákoně o prodejní době, byl povinen tak učinit správní orgán prvního stupně, příp. žalovaná. Aby bylo zabráněno aplikaci právního předpisu, který dopadá na jiné situace než na internetový prodej a výdej zboží, resp. aby bylo zabráněno zcela absurdnímu výkladu, musí být spojení „prodej v maloobchodě a velkoobchodě“, resp. samotný pojem „prodej“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o prodejní době vykládán tak, že se týká pouze takových činností, při kterých je kupní smlouva uzavřena v kamenné prodejně, popřípadě při které se veškeré fáze prodeje odehrávají v této kamenné prodejně. 12. V další části žaloby žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku chybné, resp. protiústavní interpretace pojmu „prodejní plocha“. S názorem žalované vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, že při výkladu pojmu „prodejní ploc