5 Azs 114/2018 — Nejvyšší správní soud

55 A 27/2023- 52 - text  9 55 A 27/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla, soudce Mgr. Jana Šmakala (zpravodaj) a soudkyně Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: B. O. zastoupený advokátkou JUDr. Janou Kotounovou, Ph. D., sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-48253-18/DP-2022 ze dne 10. 5. 2023, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-48253-18/DP-2022 ze dne 10. 5. 2023 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 0 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Jany Kotounové, Ph. D. Odůvodnění: 1. V souzené věci se soud zabýval tím, zda je neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny z důvodu trestného činu žalobce přiměřené ve srovnání s potřebou ochrany jeho rodinného života na území České republiky. Trestný čin žalobce spočíval v krádeži mobilního telefonu, jíž se dopustil vůči tehdejší družce, nyní manželce. Rodinný život žalobce na území spočíval v péči o manželku žalobce v rizikovém těhotenství i po porodu a v péči o novorozené společné dítě. I. Řízení před správním orgánem 2. Žalobce požádal o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 45 ve spoj. s § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný jeho žádost zamítl podle § 46 odst. 3 ve spoj. s § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nesplňoval podmínku trestní zachovalosti. 3. Podmínku trestní zachovalosti žalobce nesplňoval proto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře č. j. 3 T 71/2021-47 ze dne 18. 6. 2021 odsouzen pro spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) trestního zákoníku. Trestného činu se žalobce dopustil tím, že se nepozorovaně přiblížil zezadu ke své tehdejší družce (v době otěhotnění i rozhodování žalovaného manželka žalobce), a z ruky jí vytrhl mobilní telefon, čímž jí způsobil škodu ve výši nejméně 14 000 Kč. Žalovaný zároveň dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nebylo nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Úvahy žalovaného lze stručně shrnout tak, že neshledal fyzickou přítomnost žalobce jako nezbytnou pro udržování a rozvíjení vztahů s manželkou a společným novorozeným dítětem. II. Řízení před soudem 4. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou. V ní namítl, že žalovaný postupoval při zjišťování skutkového stavu zcela formalisticky. Zejména dostatečně nezohlednil individuální okolnosti trestné činnosti, které se měl žalobce dopustit vůči své nynější manželce. Jednalo se o pouhou roztržku mezi partnery, nikoliv o krádež. Nadto manželka (poškozená) nedala k trestnímu stíhání žalobce souhlas. Z důvodu neznalosti českého jazyka, právního řádu a nedostatku finančních prostředků nebyl žalobce schopen nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení sám zhodnotit, a následně podat v řádném čase odpor. Zároveň se tedy jednalo o jeho jedinou trestnou činnost, která nebyla tak závažná, aby došlo k narušení veřejného pořádku. Dále žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřiměřené ve vztahu k dopadům do jeho rodinného a soukromého života. Žalobce spolu s manželkou žil v České republice od roku 2020. Jeho údajné protiprávní jednání nemělo za následek rozpad jejich partnerského vztahu, naopak manželka žalobce otěhotněla (v době rozhodování soudu již porodila) a svůj vztah upevnili sňatkem. Podle občanského zákoníku se má za to, že otcem dítěte je manžel. Nebyl tedy pochyb o tom, že byl otcem dítěte, což žalovaný zpochybňoval. Důsledkem napadeného rozhodnutí tak dojde k odloučení rodiny. Manželka žalobce měla v České republice platné pobytové oprávnění. V Mongolsku již rodina žádné vazby neměla, nebyl tak dán důvod, aby se stěhovali zpět do rodné země. Zároveň s narozením dítěte přibydou další náklady spojené s jeho péčí, napadeným rozhodnutím tak dojde k zásahu i do ekonomické sféry rodiny. Žalobce odmítal tvrzení žalovaného, že jeho manželka i po narození jejich dítěte bude finančně zabezpečena. Komunikace žalobce na dálku prostřednictvím moderních technologií se svou manželkou a dítětem byla v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Závěrem žalobce dodal, že za tak výrazného zásahu do jeho základních lidských práv a svobod, nesplňovalo napadené rozhodnutí požadavky podle § 68 odst. 3 správního řádu. 5. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se řádně vypořádal s polemikou žalobce ohledně pravomocného trestního příkazu a otázkou přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. Žalobce nesplňoval podmínku trestní zachovalosti, a tudíž bylo nutné jeho žádost zamítnout. III. Posouzení věci 6. Žaloba je důvodná. 7. Není sporné, že ve věci byly dány formální důvody pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 46 odst. 3 ve spoj. s § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nesplňoval podmínku trestní zachovalosti. Sporná byla pouze otázka, zda důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. 8. Protože v tomto případě zákon obsahuje výslovný odkaz na § 174a zákona o pobytu cizinců, posuzuje se přiměřenost zejména podle něj. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 9. Tato zákonná kritéria obsahově v zásadě odpovídají též kritériím judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Boultif proti Švýcarsku č. 54273/00 ze dne 2. 8. 2001) a judikatury Nejvyššího správního soudu (např. již citovaný rozsudek NSS č. j. 8 As 68/2012-39, odst. 26). Pro posouzení tak jsou zásadní: (1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (3) rodinná situace cizince (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (4) počet nezletilých dětí a jejich věk; (5) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (6) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); 7) věk a zdravotní stav dotčeného cizince; a (8) délka pobytu cizince v hostitelském státě (srov. zejména rozsudky ESLP ve věcech Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku č. 50435/99 ze dne 31. 1. 2006 a Üner proti Nizozemsku č. 46410/99 ze dne 18. 10. 2006). Rozložení procesních povinností při dokazování 10. Přes pravidlo poslední věty § 174a odst. 1 zákona existuje v rozhodovací činnosti správních soudů několik náhledů na to, kdo odpovídá za řádné zjištění skutkového stavu. Stručně řečeno jde o to, do jaké míry za zjištění skutkového stavu o svém rodinném a soukromém životě odpovídá cizinec a do jaké míry správní orgán (srov. např. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 226/202052 ze dne 24. 3. 2021, odst. 26 a 29, a na něj navazující č. j. 5 Azs 62/2023-46 ze dne 21. 7. 2023, odst. 27, které v téže věci jednou akcentují důkazní aktivitu správního orgánu, podruhé důkazní aktivitu cizince). 11. Krajský soud v Plzni opakovaně vychází z toho, že skutečnosti prospívající žadateli o pobytové oprávnění má tvrdit tento žadatel. Správní orgán nemá takové skutečnosti vyhledávat. Pokud ale vyjdou najevo přímo nebo alespoň v podobě tzv. záchytných bodů, nemůže je správní orgán ignorovat. Správní orgán totiž i v řízení o žádosti stále odpovídá za řádné zjištění skutkového stavu v nezbytném rozsahu (§ 3, § 52 správního řádu; srov. např. rozsudek KS v Plzni č. j. 76 A 4/2021-56 ze dne 9. 2. 2022). 12. V souzené věci žalobce uvedl konkrétní okolnosti svého rodinného života a označil i doložil k jejich prokázání nějaké důkazy. Prima facie tedy splnil svou procesní povinnost. Žalovaný k řadě těchto skutečností uvedl, že je nepovažuje za prokázané. Eventuálně žalovaný považoval tyto skutečnost beztak za nerozhodné – nedostatečně významné pro rozhodnutí ve prospěc