4 As 116/2020 — Nejvyšší správní soud

55 A 48/2023- 111 - text  27 55 A 48/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: Klatovské štěrkopísky, s.r.o., sídlem Plzeňská 61, Plzeň – Křimice zastoupena advokátem Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha proti žalovanému: Český báňský úřad, sídlem Kozí 748/4, Praha za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) město Janovice nad Úhlavou, sídlem Harantova 132, Janovice nad Úhlavou 2) město Nýrsko, sídlem Náměstí 122, Nýrsko obě zastoupeny advokátem JUDr. Milošem Tuháčkem, sídlem Převrátilská 330, Tábor o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2023, č.j. SBS 16858/2023 takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadená rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 8. 2023, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2023, č.j. SBS 16858/2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobkynino odvolání proti usnesení Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 15. 12. 2022, č.j. SBS 22783/2017/OBÚ-06/39 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně ve věci stanovení dobývacího prostoru Bystřice nad Úhlavou. II. Žaloba 2. Žalobkyně úvodem žaloby konstatovala, že došlo k protizákonnému zkrácení žalobkyně na jejích právech, a to porušením jejích hmotných práv (zejm. vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále práva svobodně podnikat v oblasti těžebních aktivit ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i v důsledku porušení práv žalobkyně v předcházejícím správním řízení (čímž bylo dotčeno právo žalobkyně na spravedlivý proces) takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tato nezákonnost pak byla způsobena rovněž v důsledku vázanosti žalovaného právním názorem soudů, které se zabývaly přezkumem předchozího rozhodnutí ve shora uvedeném správním řízení. 3. Konkrétně žalobkyně namítala následující. 4. Primární výtkou žalobkyně vůči napadenému rozhodnutí (jakož i proti prvoinstančnímu rozhodnutí) je ta, že žalovaný v řízení přistoupil k nepřípustnému rozšíření předmětu řízení o stanovení dobývacího prostoru stanovením nezákonných požadavků na žadatele, zejména co do doložení podkladů uvedených níže. Na dané řízení totiž byl protizákonně použit právní předpis, který použit vůbec být neměl (stavební zákon, jakož i další předpisy). Tento zásah představuje vadu správního řízení mající za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný k tomuto nezákonnému zásahu do práv žalobkyně přistoupil v návaznosti na právní názor soudů vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2020, č.j. 59 A 12/2019-134 (dále jen „Rozsudek KS“) a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020 čj. 4 As 116/2020-99 (dále jen „Rozsudek NSS“), jakož i v návaznosti na svou interpretaci těchto rozhodnutí. V Rozsudku KS příslušný senát zdejšího soudu došel k závěru, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je rozhodnutím o změně využití území, které je v souladu s § 77 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) pokládáno za územní rozhodnutí a že na dané řízení je třeba přiměřeně aplikovat ustanovení stavebního zákona upravující územní řízení. Dle Rozsudku KS, který byl potvrzen Rozsudkem NSS, měla být na dané řízení aplikována specifická právní úprava týkající se územního rozhodování a soudy bylo dovozeno, že: a) již v daném řízení o stanovení dobývacího prostoru by měla být dle § 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyřešena otázka dopravního napojení dobývacího prostoru na stávající pozemní komunikaci; b) již v daném řízení o stanovení dobývacího prostoru by měl být doložen souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu o odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu dle § 9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ochraně zemědělského půdního fondu“ nebo „zákon o ZPF“); a c) již v daném řízení o stanovení dobývacího prostoru by mělo být doloženo rozhodnutí orgánu ochrany přírody o výjimce ze zákazů zvláště chráněných živočichů dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“ nebo „ZoPK“). 5. Dle žalobkyně je shora uvedený názor v Rozsudku KS (potvrzený Rozsudkem NSS) opřen o svérázný výklad zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) ve spojení se stavebním zákonem. Daný výklad lze bez nadsázky označit za výjimečný až raritní (toto ostatně potvrzuje i žalovaný v napadeném rozhodnutí, kde na straně 4 uvádí, že „pokud se však jedná o širší souvislosti otázky stanovování DP, je názor KS a NSS v dané cause spíše raritní“), zejména protože popírá desítky let trvající správní rozhodovací praxi příslušných báňských úřadů, rozhodovací praxi správních soudů i rozhodnutí Ústavního soudu. Daný výklad je dále zejména nesystematický, nelogický a především nesprávný. Pokud tento nesprávný výklad převzaly báňské úřady (ač z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že s ním nesouhlasí) a v následujícím správním řízení a rozhodnutí z něj vycházely, zatížily své rozhodnutí vadou, pro kterou je třeba napadené rozhodnutí zrušit. Báňské úřady zejména nebyly oprávněny po žalobkyni jakožto žadateli vyžadovat podklady podle § 86 odst. 2 písm. c) a d) stavebního zákona (dopravní napojení), jakož ani souhlas s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu (dále též jen „ZPF“) a rozhodnutí orgánu ochrany přírody o výjimce ze zákazů zvláště chráněných živočichů. Pokud pak báňské úřady řízení zastavily z důvodu nedodání předmětných podkladů žalobkyní, učinily tak v rozporu se zákonem. 6. V části žaloby uvozené slovy „A. Stavební zákon se v řízení o stanovení dobývacího prostoru nepoužije“ dále žalobkyně konstatovala, že řízení o stanovení dobývacího prostoru je řízením sui generis, upraveným horním zákonem. K použití stavebního zákona nedochází. Subsidiárním předpisem pro báňské úřady je správní řád. Žalobkyně i nadále namítá, že předmětné řízení není územním řízením, ale odborně specifickým řízením upraveným v horním zákoně. Pokud horní zákon přisuzoval rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru povahu rozhodnutí o změně využití území (vizte dřívější znění § 27 odst. 6 horního zákona), nebylo tomu tak proto, aby na dané řízení byla aplikována všechna ustanovení stavebního zákona o územním řízení. Daný odkaz měl naopak rozhodnutí vydanému ve specifickém řízení dle horního zákona dát z praktických důvodů daný status až poté, co vzniklo. Výklad, který dovozuje, že kvůli tomuto odkazu mělo být na řízení o stanovení dobývacího prostoru aplikována ustanovení o územním řízení, je nesprávný. Zejména pak postrádá smysl, aby na řízení o stanovení dobývacího prostoru byla aplikována stejná ustanovení a výklad jako v případě rozhodnutí o umístění stavby, k čemuž přistoupily soudy (určení dobývacího prostoru totiž nemá se stavbami nic společného). 7. V této souvislosti žalobkyně odkázala např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, č.j. 7 Ca 209/2009-122, kde soud ve skutkově obdobné věci uzavřel, že „[v] dané věci žalobce účelově zaměňuje stanovení dobývacího prostoru a povolení hornické činnosti. Oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska vzniká stanovením dobývacího prostoru. Zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení hornické činnosti obvodním báňským úřadem (§ 24 odst. 1 horního zákona). Samotné stanovení dobývacího prostoru nijak žalobce pokračování neomezuje užívat pozemky v jeho vlastnictví. […]. Stanoví-li ust. § 27 odst. 6 horního zákona, že rozhodnutí o dobývacím prostoru je rozhodnutím o změně využití území ve smyslu stavebního zákona, neznamená takový odkaz aplikovatelnost § 86 odst. 3 stavebního zákona pro územní rozhodnutí, jakožto odlišného právního institutu (srovnej § 79 a 80 stavebního zákona), nehledě povahy horního zákona jako lex specialis ve vztahu ke stavebnímu zákonu. Souhlas vlastníka pozemku je předpokladem vlastní hornické činnosti (§ 33 odst. 4 horního zákona), tedy činnosti, jež nebyla předmětem žalobou napadeného správního rozhodnutí.“. 8. Shora uvedený závěr o neuplatnění stavebního zákona (z důvodu, že územní rozhodnutí je odlišný právní institut) je dle žalobkyně ostatně jediný logický, kdy je zřejmé, že výsledkem řízení o stanovení dobývací