1 As 24/2011 — Nejvyšší správní soud

55 A 74/2022- 97 - text  10 55 A 74/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: S. A. R. zastoupen advokátem Mgr. Bc. Jakubem Langerem, sídlem Havlíčkova 1100/20, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, 301 00 Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2022, č.j. PK-RR/2646/22, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 1. 12. 2022, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2022, č.j. PK-RR/2646/22 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Rokycany (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 25. 4. 2022, č.j. MeRO/4245/OST/22 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání společného povolení pro stavbu „Rodinný dům“ na pozemku parc. č. X. v katastrálním území X. Žalobce požadoval též zrušení prvoinstančního rozhodnutí. II. Žaloba 2. Žalobce uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem zamítnutí žádosti o společné povolení pro stavbu rodinného domu, kterou podal žalobce, bylo vydání záporného závazného stanoviska, které vydal dne 11. 2. 2021 dotčený orgán, a to Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „Agentura“), přičemž toto záporné závazné stanovisko bylo následně potvrzeno nadřízeným orgánem, a to Ministerstvem životního prostředí. Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že prvoinstanční orgán správně neprováděl další dokazování a žádost žalobce zamítl, a to právě s ohledem na existenci záporného závazného stanoviska. Žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, jeho vydáním byl zkrácen na právech a současně došlo k narušení žalobcova legitimního očekávání. 3. Žalobce dále uvedl, že když předmětný pozemek kupoval, neexistoval ve veřejném seznamu, tj. v katastru nemovitostí, žádný záznam o tom, že by se pozemek nacházel v chráněné krajinné oblasti. K zápisu této poznámky tedy došlo až následně, a to až po dni 12. 2. 2020, kdy k tomu dni žalobce disponuje výpisem z katastru nemovitostí, v němž je pouze poznámka u způsobu ochrany, že se jedná o zemědělský půdní fond. V době podání žalobcovy žádosti o stavební povolení byl předmětný pozemek veden v územním plánu jako zastavitelná plocha, a to plocha smíšená obytná – venkovská. I v současné době je přitom tento stav nezměněn, tj. stále se dle územního plánu (viz bod C.3. Vymezení zastavitelných ploch a ploch přestavby, Územní plán S. po změně č. 8) jedná o plochu určenou k zastavění, jak vyplývá z přiložených důkazů (zóna Z15). 4. Žalobce dále konstatoval, že obec S. si nechala v roce 2020 vypracovat odbornou studii „Posouzení vlivu koncepce územního plánu S. na evropsky významné lokality a ptačí oblasti“, přičemž ze závěru této studie vyplývá, že rozšíření dané oblasti o další plochy k zastavění nebude mít významný negativní vliv na celistvost a předměty ochrany evropsky významných lokalit a ptačích oblastí. Z uvedené studie tak vyplývá, že v dané oblasti lze povolit další stavební plochy, aniž by tím došlo k významnému narušení CHKO. 5. Žalobce po vydání napadeného rozhodnutí konfrontoval starostu obce S. s tím, jak je možné, že je předmětný pozemek, resp. celá oblast kolem předmětného pozemku, vedena v územním plánu jako plocha zastavitelná, přičemž Agentura vydala žalobci k jeho žádosti záporné závazné stanovisko, z něhož vyplývá, že v dané oblasti nelze de facto stavět žádné stavby. Starosta obce S. se pak k tomuto rozporu vyjádřil tak, že je z této situace sám překvapen, kdy obec dle jeho tvrzení disponuje souhlasným závazným stanoviskem Agentury k novému územnímu plánu obce jako celku. Dle tohoto souhlasného závazného stanoviska měla Agentura dle tvrzení starosty obce S. udělit souhlas k tomu, aby předmětné území vč. předmětného pozemku žalobce bylo vedeno jako území zastavitelné s možností realizace staveb venkovského typu. Žalobce, resp. jeho družka - zmocněnec paní L. V., si s ohledem na výše uvedené vyžádala od obce S. předmětné souhlasné závazné stanovisko, nicméně ke dni sepsání této žaloby jí bohužel nebylo doručeno. Obdrží-li žalobce souhlasné závazné stanovisko Agentury k územnímu plánu, obratem jej soudu zašle, aby toto stanovisko mohlo být provedeno jako důkaz. Z opatrnosti však žalobce současně zdvořile žádá soud, aby pro případ, že by žalobce nestihl tento důkaz dodat včas, tak si toto stanovisko vyžádal soud přímo od obce S. 6. Žalobce dále k výše uvedenému konstatoval, že bylo-li Agenturou vydáno souhlasné závazné stanovisko k územnímu plánu jako celku, dle něhož se předmětný pozemek žalobce nachází v zastavitelném území, pak muselo být záporné závazné stanovisko Agentury ad hoc k žádosti žalobce vydáno v rozporu s tímto souhlasným závazným stanoviskem vydaným pro celý územní plán obce, resp. toto záporné závazné stanovisko musí zákonitě odporovat souhlasnému závaznému stanovisku. Vydáním záporného závazného stanoviska došlo k narušení žalobcova legitimního očekávání, jelikož všechny veřejně dostupné doklady vč. územního plánu a závazného stanoviska Agentury k územnímu plánu umožňují žádosti žalobce vyhovět a současně všechny ostatní dotčené orgány s vyhověním žádosti žalobce souhlasily. 7. Žalobce tak s ohledem na shora uvedené považoval napadené rozhodnutí za nezákonné. Pochopil by a respektoval, pokud by Agentura podmiňovala vydání souhlasného závazného stanoviska nějakými úpravami žádosti žalobce tak, aby došlo v co možná nejvyšší míře k zachování krajinného rázu dané oblasti, nicméně vydání záporného závazného stanoviska s odůvodněním, že v dané oblasti nelze de facto vůbec provádět stavby, považuje žalobce za nezákonné. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, a správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Pokud tedy Agentura jako příslušný dotčený orgán vydala ke stavbě rodinného domu nesouhlasné závazné stanovisko, byl prvoinstanční orgán povinen ho respektovat a postupovat v souladu s § 149 odst. 6 správního řádu, tedy neprovádět další dokazování a žádost zamítnout. Vzhledem k tomu, že odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí směřovalo proti nesouhlasnému závaznému stanovisku Agentury, postupoval žalovaný v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu a vyžádal si potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska, kterým je v tomto případě Ministerstvo životního prostředí. Nadřízený orgán nesouhlasné závazné stanovisko potvrdil a žalovaný byl povinen na jeho základě v odvolacím řízení rozhodnout. Žalovaný po obdržení přezkumného závazného stanoviska ověřil, že se nadřízený orgán přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkami odvolatele. Žalovaný považuje námitky žalobce za nedůvodné. IV. Posouzení věci soudem 9. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním věci bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) o věci samé bez jednání. 10. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. 11. S ohledem na obsah žaloby je vhodné učinit nejprve několik obecnějších úvah. 1. 12. Nejprve je vhodné zmínit závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2023, č.j. 6 As 209/2021 - 37 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). 13. Nejvyšší správní soud uvedl: „Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny upravuje, že krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Podle § 12 odst. 2 téhož zákona platí, že k umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. V § 90 odst. 1 vět