5 Azs 39/2023 — Nejvyšší správní soud

68 A 7/2024- 35 - text 17 68 A 7/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Burianovou ve věci žalobce: V. A., státní příslušnost X v ČR bytem X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., IČO 45768676 sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2024, MV-115348-4/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V této věci se soud zabýval tím, zda jsou u žalobce dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 52 zákona o dočasné ochraně zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců a zda mu proto měla být udělena dočasná ochrana. 2. Žalobce podal dne 5. 6. 2024 žádost o udělení dočasné ochrany. Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím 12. 7. 2024, č. j. OAM-361224-7/DO-2024 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), neudělilo žalobci dočasnou ochranu podle § 4 odst. 1 Lex Ukrajina zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace a § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky , neboť žalobce nesplňuje žádnou z podmínek pro udělení dočasné ochrany. Podle správního orgánu prvního stupně žalobce není osobou ve smyslu § 3 odst. 1 Lex Ukrajina a nevztahuje se na něj povinně prováděcí rozhodnutí Rady PROVÁDĚCÍ ROZHODNUTÍ RADY (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana . Žalobce není ani osobou ve smyslu § 51 zákona o dočasné ochraně. Z hlediska naplnění § 52 zákona o dočasné ochraně žalobce sice je osobou blízkou držiteli dočasné ochrany a žil s ní trvale v době, kdy došlo k událostem vedoucím k hromadnému přílivu vysídlených osob, avšak v jeho případě není naplněna podmínka důvodů hodných zvláštního zřetele. Důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 52 zákona o dočasné ochraně jsou důvody výjimečné a natolik závažné, že naléhavě vyžadují řešení pobytové situace cizince na území právě udělením dočasné ochrany a jiný institut by pro cizince nebyl dostačující. Žalobce je zletilý a dá se předpokládat jeho samostatnost, nestuduje, a proto není nezaopatřeným dítětem, může se sám živit např. v Itálii, kde má udělenou dočasnou ochranu, případně ho mohou jeho rodiče na dálku finančně podporovat. Žalobcův otec přicestoval do ČR již v roce 2020. Žalobce vycestoval 17. 2. 2022 z Ukrajiny za svou tetou do Itálie. Žalobcově matce byla dočasná ochrana udělena dne 27. 2. 2023. Rozdělení rodiny je tedy důsledkem vlastního rozhodnutí rodinných příslušníků. Neudělení dočasné ochrany není nepřiměřené z hlediska jeho dopadů do žalobcova soukromého a rodinného života, neboť žalobci není uložen zákaz pobytu na území ani mu není uložena povinnost vycestovat z území. Pouze mu nebyla udělena dočasná ochrana. Žalobce se nemusí vracet na Ukrajinu. Může se vrátit do Itálie, kde má stále udělenu dočasnou ochranu. V případě, že mu tam byla na jeho žádost zrušena, může se ji žalobce pokusit získat znovu. Žalobce může požádat o udělení dlouhodobého víza za účelem rodinným na zastupitelském úřadě ČR na Ukrajině, přitom může požádat o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti z důvodu současné bezpečnostní situace na Ukrajině. Správní orgán prvního stupně nezasáhl do současných rodinných poměrů žalobce. Rozdělení rodiny je důsledkem rozhodnutí rodinných příslušníků, žalobce totiž před válkou nepřicestoval z Ukrajiny rovnou do ČR za svým otcem, nýbrž vycestoval za svou tetou do Itálie. 3. Shora uvedeným napadeným rozhodnutím rozhodla žalovaná o žalobcově žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany tak, že je dán důvod pro její neudělení podle § 4 odst. 1 Lex Ukrajina a § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nesplňuje žádnou z podmínek pro udělení dočasné ochrany. Žalovaná se ztotožnila s důvody uvedenými správním orgánem prvního stupně. Nad jejich rámec doplnila, že vazba mezi dospělými dětmi a jejich rodiči není pro sloučení rodiny sama o sobě dostačující. Dále zdůraznila, že žalobce pobýval v Itálii odloučen od rodičů po dobu delší než 2 roky. Žalobce tak není omezen v samostatném fungování. Úmluva o právech dítěte, ani podmínky pro získání pobytového oprávnění vztahující se k nezletilým na žalobce nedopadají. 4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu ve smyslu § 65 a násl. soudního řádu správního zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). II. Žaloba 5. Žalobce tvrdil, že nemá nárok na udělení dočasné ochrany podle § 3 Lex Ukrajina. Namítal, že žalovaná nesprávně vyhodnotila podmínky pro udělení dočasné ochrany žalobci dle § 52 zákona o dočasné ochraně. Podle žalobce musí být existence důvodů hodných zvláštního zřetele zkoumána shodně jako podmínky soužití ve společné domácnosti a vztahu závislosti k okamžiku vysídlení a vypuknutí války, nikoliv k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, ačkoliv není vyloučeno částečně zohlednit i aktuální skutečnosti. Dále žalobce tvrdil, že žalovaná nebyla oprávněna vykládat pojem důvodů hodných zvláštního zřetele dle § 52 zákona o dočasné ochraně, neboť § 52 zákona o dočasné ochraně je odlišný od čl. 15 odst. 1 písm. b) směrnice o dočasné ochraně směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími , která mluví pouze o závislosti v době vypuknutí konfliktu. Vnitrostátní právní úprava nemůže rozšiřovat podmínky pro udělení dočasné ochrany nad rámec směrnice o dočasné ochraně. Podle žalobce žalovaná vůbec nepřihlédla k důvodům, proč žalobce byl po nějakou dobu mimo společnou domácnost se svou matkou. Žalobce nezískal dočasnou ochranu v Itálii dobrovolně, nýbrž ji tam získal po vypršení bezvízového styku z důvodu probíhajícího válečného konfliktu a nemožnosti se vrátit a proto, že měl u své tety veškeré potřebné zázemí. Do ČR žalobce přicestoval až v srpnu roku 2023, neboť do té doby nebylo možné zajistit společné ubytování žalobce s jeho rodiči a žalobce se až v ČR dozvěděl o možnosti požádat o dočasnou ochranu dle § 52 zákona o dočasné ochraně. Není správným tvrzením žalované, že žalobce přicestoval do ČR a požádal zde o dočasnou ochranu až po dvou letech. Dočasné ochrany v Itálii se žalobce vzdal už v srpnu roku 2023, kdy přicestoval do ČR. V KACPU mu bylo řečeno, že nemůže získat dočasnou ochranu. Až následně se žalobce dozvěděl o možnosti požádat o dočasnou ochranu dle § 52 zákona o dočasné ochraně. Za nepřezkoumatelné považoval žalobce tvrzení žalované, že rozdělení rodiny je v žalobcově případě důsledkem vlastního rozhodnutí rodinných příslušníků, neboť z žalobcových tvrzení je zřejmé, že se jednalo o rozhodnutí v důsledku vypuknutí válečného konfliktu. Správní orgány nemohou žalobci klást k tíži, že se ještě jako nezletilý nevrátil po vypuknutí války za matkou na Ukrajinu, ale zůstal u své tety v Itálii. Podle žalobce nemá oporu ve správním spisu závěr, že žalovaný má dočasnou ochranu v Itálii. Žalobce totiž předložil doklad o zrušení dočasné ochrany v Itálii. Údaje uvedené v platformě pro sdílení informací o dočasné ochraně nemusí být pravdivé. Žalovaná nezohlednila námitky žalobce, že neexistuje jiný právní nástroj, jak zajistit soužití žalobce s jeho rodiči. Žalovaná dostatečně nezohlednila nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do žalobcova soukromého a rodinného života. Důsledkem neudělení dočasné ochrany je povinnost žalobce vycestovat z ČR, a žalobce tak nebude moct nadále pobývat se svou rodinou. III. Vyjádření žalované 6. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že česká právní úprava, dle které může být cizinec držitelem dočasné ochrany pouze v jednom členském státě, není rozporná s unijním právem. Z unijního práva nelze dovodit oprávnění žalobce na přiznání další dočasné ochrany, pokud žalobci již byla přiznána v Itálii. Žalobce sice doložil žádost o vzdání se dočasné ochrany v Itálii ze dne 16. 8. 2023, avšak z platformy pro sdílení informací o dočasné ochrany správní orgány zjistily, že žalobce stále má dočasnou ochranu v Itálii. Žalovaná dále zopakovala argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí, kterou nemá smysl na tomto místě rekapitulovat, neboť ji soud již rekapituloval v bodech 2 a 3 tohoto rozsudku. Nad její rámec žalovaná dodala, že § 52 zákona o dočasné ochraně je promítnutím čl. 15 odst. 1 písm. b) směrnice o dočasné ochraně a je formulován v širším rozsahu oproti směrnici. Pojem důvody hodné zvláš