2 Azs 76/2015 — Nejvyšší správní soud

69 A 1/2023- 45 - text  6 69 A 1/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci žalobce: V. L. zastoupen advokátem JUDr. Sergeyem Zaripovem, LL.M., sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2023, č.j. MV-136095-4/SO-2023, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 19. 10. 2023 domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2023, č.j. MV-136095-4/SO-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvoinstanční orgán“), ze dne 18. 7. 2023, č.j. OAM-127191-14/MC-2020 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto usnesení bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení ve věci žalobcovy žádosti o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu podané podle § 117d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem uvedeného postupu byla skutečnost, že žalobce neposkytl prvoinstančnímu orgánu potřebnou součinnost, neboť se přes opakované výzvy nedostavil k prvoinstančnímu orgánu za účelem pořízení biometrických údajů a dalších údajů nezbytných k vydání (výrobě) nového průkazu o povolení k trvalému pobytu. 2. Žalobce žalobu adresoval Městskému soudu v Praze, kterému byla doručena dne 20. 10. 2023. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2023, č.j. 4 A 35/2023-10, věc postoupil Krajskému soudu v Plzni jakožto soudu věcně a místně příslušnému. Zdejší soud žalobu obdržel dne 1. 11. 2023. II. Žaloba 3. Žalobce v žalobě nejprve shrnul dosavadní průběh správního řízení a obsah prvoinstančního a napadeného rozhodnutí. Poté uvedl, že objektivně neměl možnost přicestovat do České republiky, což představuje závažný důvod jeho omluvy a zároveň skutečnost zcela nezávislou na jeho vůli. Prvoinstanční orgán dvakrát akceptoval žalobcovu omluvu a stanovil nový termín pro pořízení biometrických a dalších údajů, avšak při třetí žalobcově omluvě tuto nerespektoval a zastavil předmětné řízení o prodloužení platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť v jednání žalobce spatřoval neposkytnutí potřebné součinnosti. Žalobce má za to, že takovýto postup je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, který zakotvuje zásadu legitimního očekávání účastníků řízení, a dovoluje si odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, sp.zn. 1 Afs 50/2009, dle kterého „existence možnosti účastníků řízení spolehnout se na to, že jejich věc správní orgán posoudí stejným způsobem, jakým již dříve posoudil skutkově obdobné či stejné věci, je nezbytnou součástí jednoho ze základních znaků právního státu - právní jistoty“. Pakliže správní orgán dvakrát akceptoval žalobcovu omluvu a shledal, že mu v pořízení biometrických a dalších údajů brání objektivní a na vůli nezávislá překážka, pak žalobce zcela legitimně očekával, že v nastolené praxi bude správní orgán pokračovat i nadále. Argument, že správní orgán žalobce upozornil na to, že správní řízení může být zastaveno, je lichý, neboť předmětné upozornění bylo součástí i předchozích dokumentů adresovaných žalobci. Byť žalobce chápe, že správní řízení trvalo poměrně dlouhou dobu, považuje za nutné přihlédnout ke skutečnosti, že se nacházel ve zcela specifické a bezprecedentní situaci, a to nejen ve vztahu k tomu, že disponoval pobytovým oprávněním na území, ale neměl již platný průkaz povolení k pobytu - což ostatně zmiňuje i napadané rozhodnutí, ale rovněž ve vztahu k aktuální geopolitické situaci. Velvyslanectví České republiky v Moskvě skutečně částečně obnovilo svoji vízovou činnost, nicméně žalobce si dovoluje podotknout, že v období pandemie Covid-19 byla zavedena přísná protipandemická opatření. Načež i přes tato opatření velvyslanectví uvádělo, že je velmi vytíženo. Žalobce je osobou pokročilého věku a je tak logické, že nechtěl podstupovat zvýšené riziko nákazy a případných závažných zdravotních komplikací, které jsou s onemocněním Covid-19 u seniorů spojeny. V důsledku současného válečného konfliktu na území Ukrajiny pak velvyslanectví i nadále operuje pouze v omezeném režimu. Žalobce proto vycházel z výzev, které mu adresoval správní orgán. V těchto jej vyzýval k osobní účasti na pracovišti Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky, na adrese Krymská 1598/47, 360 01 Karlovy Vary. Jelikož však žalobci objektivní skutečnosti bránily v přicestování na území České republiky, žádal opakovaně o stanovení nového termínu. Pokud žalovaná vyhodnotila tento postup žalobce jako neposkytnutí součinnosti, domnívá se žalobce, že ze strany žalované byl porušen § 4 odst. 4 správního řádu, neboť mu nebylo umožněno uplatňovat jeho práva a oprávněné zájmy, byť jednal na základě doslovného znění jemu adresovaných písemností a v souladu se zásadou legitimního očekávání zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu. Žalobce rovněž nesouhlasí s argumentací žalované, že v dané situaci nelze aplikovat § 64 odst. 1 správního řádu, neboť nebyla odeslána výzva k odstranění vad žádosti. Pokud totiž prvoinstanční orgán v písemnostech formálně označených jako „Výzva k osobní účasti na úkonu v řízení o žádosti o prodloužení platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu“ žalobce upozorňuje na zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, jedná se materiálně o výzvu k odstranění vad žádosti. Žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2016, č.j. 9 Azs 210/2016-48, zastává názor, že zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) [správního řádu] nebylo na místě. Žalobce totiž po celou dobu řízení se správním orgánem spolupracoval a řádně jej informoval o všech objektivně závažných a na jeho vůli nezávislých skutečnostech, které mu znemožňovaly návrat na území České republiky. Žalobce se tak domnívá, že v nastalé situaci nelze jeho jednání kvalifikovat jako závažnou vadu řízení, pro kterou by jej bylo možné zastavit, viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č.j. 2 Azs 76/2015-24. Závěrem si žalobce ve vztahu k § 117d odst. 5 zákona o pobytu cizinců dovoluje odkázat ještě na právní názor vyjádřený Veřejným ochráncem práv ve zprávě o šetření ze dne 6. 4. 2012, sp.zn. 239/2011/VOP/JŠM: „Ustanovení § 83 zákona o pobytu cizinců provázalo povolení k trvalému pobytu s institutem ‚Právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území‘ (ustanovení § 83 - § 85 zákona o pobytu cizinců). V návaznosti na čl. 8 odst. 3 směrnice 2003/109/ES se podle ustanovení § 84 zákona o pobytu cizinců povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta vyznačuje záznamem do průkazu o povolení k pobytu (vydávaného podle ustanovení §78 a násl. zákona pobytu cizinců). S ohledem na skutečnost, že zákonodárce v zákoně o pobytu cizinců oba instituty provázal, mělo by i prodloužení a vydání nového průkazu o povolení k pobytu v těchto případech respektovat požadavky směrnice 2003/109/ES týkající se vydání povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta, uvedené v čl. 8 odst. 2 této směrnice. Směrnice předpokládá, že povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta se po uplynutí doby platnosti automaticky, případně na žádost, prodlužuje. Směrnice pojímá prodloužení povolení k pobytu víceméně jako automatický proces, který není spojen se zkoumáním podmínek pro přiznání, resp. pro pozbytí, právního statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Z toho dovozuji, že nevydání průkazu o povolení k pobytu cizinci s přiznaným postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta s poukazem na ustanovení § 80 odst. 3 (v současnosti ustanovení § 117d odst. 5) zákona o pobytu cizinců, by patrně bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z výše uvedené směrnice.“ Vzhledem ke shora uvedenému se žalobce za použití analogie domnívá, že zastavení řízení s prostým odkazem na § 117d odst. 5 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s mezinárodními závazky vyplývajícími pro Českou republiku ze směrnice 2003/109/ES. III. Vyjádření žalované k žalobě 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobní námitky odmítá a odkazuje na spisový materiál a napadené rozhodnutí. Žaloba dle žalované nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí zpochybňovala. Podle názoru žalované napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které správní řád v § 68 odst. 3 stanoví pro odůvodnění rozhodnutí. Žalovaná přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s odvolacími námitkam