57 A 36/2024 – Krajský soud v Plzni

57 A 36/2024- 57 - text  11 57 A 36/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Burianové a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobkyně: ARGOM s.r.o., IČ 06913814, sídlem Sulislav 7, 349 01 Sulislav, zastoupena JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, sídlem Purkyňova 593/10, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 415/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2024, č. j. 4091/1.30/23-6, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 27. 5. 2024, následně postoupená Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 17. 6. 2024, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2024, č. j. 4091/1.30/23-6 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „oblastní inspektorát práce“) ze dne 22. 11. 2023, č. j. 590/4.30/23-20 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) a byl jí uložen správní trest pokuty ve výši 1 600 000 Kč. Uvedeného přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že umožnila výkon závislé práce ve smyslu § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákoník práce“) celkem 19 fyzickým osobám (státním příslušníkům Vietnamu) mimo pracovněprávní vztah, čímž porušila § 3 zákoníku práce a naplnila znaky výkonu nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti (dále též jen „předmětný přestupek“). 3. Žalovaný změnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí pouze tak, že upravil označení tam odkazovaného zákona o zaměstnanosti, a ve zbývajícím prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl jako nedůvodné. II. Žaloba 4. Žalobkyně ve své žalobě poté, co zrekapitulovala obsah prvostupňového a napadeného rozhodnutí, kterými byla shledána vinnou za spáchání předmětného přestupu, vyjádřila obecně formulovaný nesouhlas „s právním hodnocením“ jejího jednání, namítla „nedostatečně provedené dokazování“ a „nepřiměřenou výši pokuty“. 5. Žalobkyně poté navázala polemikou s posouzením prvostupňového orgánu, jenž převážně označuje jako „správní orgán“. Soud pro lepší porozumění následující rekapitulace žalobkyní uplatněných námitek předesílá, že žalobní námitky jsou téměř doslovným přepisem námitek uplatněných žalobkyní v jejím odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, aniž by žalobkyně jakkoli zohlednila odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný zabýval přezkumem prvostupňového rozhodnutí právě na základě jí uplatněných odvolacích námitek. 6. Podle žalobkyně se správní orgán zaměřil na tři znaky závislé práce, a to (i) soustavnost, (ii) osobní výkon práce a (iii) vztah nadřízenosti a podřízenosti, ovšem zcela rezignoval na zbývající znaky závislé práce, které dle § 2 odst. 1 zákoníku práce musí být současně splněny, přičemž akcentovala (vedle již zmíněných znaků) zejména znaky jménem zaměstnavatele, v pracovní době a na náklady zaměstnavatele. Podle žalobkyně, pokud není splněn alespoň jeden z uvedených znaků, nejedná se o „závislou činnost a je možné zaměstnat fyzickou osobu na živnostenský list“. Rezignace prvostupňového orgánu na zbývající znaky závislé práce podle žalobkyně činí prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť z jeho odůvodnění nevyplývá, že se těmito obligatorními znaky „závislé činnosti“ správní orgán vůbec zabýval. 7. Žalobkyně dále namítala, že neměla možnost se zúčastnit vytěžení jednotlivých osob při prováděné kontrole a neměla možnost klást jim otázky. Podle žalobkyně správní orgán zcela ignoroval obsah listinných důkazů jí předloženým (smlouvy o dílo, nájemní smlouvy), které dle jejího názoru zcela vylučují podmínku osobního výkonu, soustavnosti a podřízenosti, a že se pouze omezil na obecné konstatování, že jednotlivé znaky závislé „činnosti“ vyplývají z provedené kontroly. Podle žalobkyně tak z odůvodnění rozhodnutí není možné zjistit, „jaká konkrétní tvrzení, zjištění apod.“ měl správní orgán na mysli. Taková obecná konstatování činí rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelným a neurčitým. 8. Žalobkyně rovněž namítala, že kontrolní protokol nemůže sloužit sám o sobě jako důkaz, neboť byl vyhotoven ještě před zahájením správního řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011-120). Navíc při jeho pořízení mohlo dojít ke zkreslení získaných informací z důvodu, že záznam o poskytnutí informací od kontrolovaných cizinců byl vyhotoven bez přítomnosti tlumočníka. 9. Žalobkyně považuje za neakceptovatelné, že správní orgán označil smlouvy o dílo a nájemní smlouvy, které měla uzavřeny s kontrolovanými fyzickými osobami (cizinci), jako účelové, neboť se jedná se o důkaz listinou, jehož pravost nebyla nikterak vyvrácena a obě smluvní strany z těchto smluv vycházely a řídily se jimi. 10. Podle žalobkyně je pro posouzení případu rozhodující naplnění obsahu sousloví „výkon závislé práce“. Správní orgán se ale podle ní nedostatečně vypořádal s definičními znaky závislé práce, když tyto definoval zcela nedostatečně a v rozporu se zákonem a navíc řádně a přesvědčivě neodůvodnil, že každý jednotlivý znak závislé práce byl v daném případě naplněn. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, z něhož citovala tři tam uvedené znaky (soustavnost, osobní výkon práce a vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem), přičemž namítla, že takové znaky nebyly bez jakékoliv pochyby ve správním řízení prokázány. 11. Žalobkyně rovněž poukázala na požadavek osobního výkonu práce, jinak se vytrácí prvek osobní závislosti na zaměstnavateli a šlo by spíše o obchodní vztah. Namítá, že tato okolnost nebyla ve správním řízení zjišťována, není to součástí výpovědí jednotlivých osob a žalobkyně opakovaně tvrdila, že nepožadovala ani nekontrolovala osobní výkon provádění práce ze strany jednotlivých smluvních partnerů. Dále tvrdí, že jednotlivé osoby plnily zadání samostatně a že se jednalo o vztah zadavatele zakázky a samostatného podnikatele. Nedocházelo ani k vykazování pracovní doby. V daném případě podle žalobkyně z předložených smluv vyplývá, že bylo zcela na jednotlivých pracovnících, jak si svoji práci rozvrhnou časově, kolik toho udělají a zda budou práci vykonávat osobně. Podle žalobkyně nebyla prokázána ani soustavnost vykonávané činnosti jednotlivých osob a správní orgán podle ní tuto podmínku zcela ignoroval. 12. Závěrem žalobkyně vyjádřila své přesvědčení, že z její strany nedošlo k porušení zákona o zaměstnanosti, a proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 13. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 7. 2024 uvedl, že setrvává na svém rozhodnutí a že nejsou důvodné pohybnosti o tom, že se žalobkyně vytýkaného přestupku dopustila. Proto navrhl, aby soud předmětnou žalobu zamítl. 14. Podle žalovaného se námitky v podané žalobě překrývají s námitkami, které žalobkyně již vznášela v průběhu řízení, a proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které má za přezkoumatelné a žalobkyní uplatněné námitky za řádně vypořádané. Žalovaný je přesvědčen, že obě rozhodnutí orgánu inspekce práce byla vydána na základě skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Kontrola byla zahájena a provedena v souladu se zákonem. Správní řízení bylo vedeno a správní rozhodnutí byla vydána v souladu se zásadami správního řízení. 15. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se těmito zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Pro úplnost doplnil, že se prvostupňový orgán podrobně zabýval tím, že v projednávané věci žalobkyně umožnila jmenovaným osobám (cizincům) vykonávat závislou práci mimo pracovněprávní vztah, a dále i smluvními vztahy mezi žalobkyní a těmito osobami v postavení osob samostatně výdělečně činných. Žalovaný poté akcentoval, že v projednávané věci je podstatné, zda byly materiálně naplněny znaky závislé práce, a nikoliv formální právní fasáda, pod kterou jsou předmětné vztahy prezentovány navenek. K jednotlivým definičním znakům závislé práce a jejich naplnění žalovaný opětovně odkázal na své rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí. IV. Průběh řízení 16. Soud konstatuje, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas, neboť zákonná lhůta dvou měsíců byla dodržena. Napadené rozhodnutí totiž bylo žalobkyni (resp. jejímu zástupci) doručeno dne 30. 4. 2024 a předmětná žaloba byla Krajskému soudu v Ostravě (který věc následně postoupil zdejšímu soudu) doručena dne 27. 5. 2024. So