5 Azs 12/2024 — Nejvyšší správní soud

69 A 9/2024- 105 - text  44 69 A 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci žalobce: S. M. zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č.j. OAM-736-84/ZR-2022, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 24. 10. 2024, ve znění jejího doplnění ze dne 29. 10. 2024, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č.j. OAM-736-84/ZR-2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ či „zákon č. 326/1999 Sb.“), zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu (výrok I.) a současně mu byla dle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.). II. Žaloba ve znění jejího doplnění 2. Žalobce uplatnil čtyři žalobní body. 3. V prvním žalobním bodě namítal, že se žalovaný dopustil nesprávného výkladu pojmu opakované závažné narušení veřejného pořádku podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, kdy nepřihlédl k aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2024, č.j. 10 Azs 292/2023-53), rezignoval na svou povinnost eurokonformního výkladu daného zákonného ustanovení a nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený právě ve věci žalobce ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. 3. 2024, č.j. 5 Azs 12/2024-56. 4. Konkrétně žalobce uvedl, že žalovaný odůvodnil aktivaci výhrady veřejného pořádku tím, že žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Pojem opakované závažné narušení veřejného pořádku zákon o pobytu cizinců nedefinuje, přičemž v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č.j. 3 As 4/2010-151, se jedná o neurčitý právní pojem, při jehož výkladu je třeba brát v úvahu „nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity“. V prvé řadě se žalobce vyjádřil k námitce žalovaného, že se na žalobce neuplatní Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice 2003/109/ES“), jelikož žalobce získal povolení k trvalému pobytu občana 3. státu v r. 2002, aniž by mu bylo tehdy přiznáno postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta členského státu Evropské unie (str. 12 napadeného rozhodnutí). Žalobce za účelem vyvrácení této argumentace žalovaného poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, č.j. 9 Azs 95/2016-29, č. 3448/2016 Sb. NSS, podle něhož „tím, že zákonodárce tyto dva instituty [pozn. žalobce - institut dlouhodobě pobývajícího rezidenta členského státu Evropské unie a institut povolení k trvalému pobytu] provázal, musí být i samotné řízení o trvalém pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců [pozn. žalobce - a tedy i řízení o jeho zrušení] vedeno v souladu s požadavky Směrnice. Pokud by k tomuto provázání nedošlo, mohl by zákon stanovit podmínky pro přiznání trvalého pobytu prakticky libovolně, neboť jde o vnitrostátní institut. Jestliže však zákon pro přiznání postavení rezidenta stanoví podmínku získání trvalého pobytu, musí být i podmínky trvalého pobytu vykládány eurokonformně, resp. v souladu s požadavky Směrnice a případnou judikaturou Soudního dvora. Tento závěr platí i pro § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, který stanoví důvody pro nevydání, zánik platnosti a zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu (mj. nesplnění podmínek stanovených v § 68 uvedeného zákona). Tyto důvody, včetně § 68 zákona o pobytu cizinců, musí být aplikovány v souladu s důvody pro nepřiznání postavení rezidenta dle Směrnice. Za situace, kdy věc spadá do období po přistoupení České republiky do Evropské unie a současně se jedná o výklad práva v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na unijní právo, je nutno při výkladu českého zákona o pobytu cizinců vycházet z principu eurokonformního výkladu. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že krajský soud od této povinnosti zcela abstrahoval, aniž by svůj postup blíže zdůvodnil.“. Žalobce tak má za to, že se i v jeho případě uplatní povinnost žalovaného vykládat jím aplikovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců v souladu se směrnicí 2003/109/ES, a to bez ohledu na to, že žalobce nabyl povolení k trvalému pobytu před vstupem směrnice 2003/109/ES v platnost a účinnost a současně před přistoupením České republiky k Evropské unii. Podle čl. 9 odst. 3 této směrnice mohou členské státy odejmout dlouhodobě pobývajícímu rezidentovi toto právní postavení, „ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek“. Nutnosti eurokonformního výkladu § 77 odst. 1, odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve světle čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES) se Nejvyšší správní soud věnoval v rozsudku ze dne 23. 7. 2020, č.j. 2 Azs 144/2020-33, v němž dovodil přímý účinek jejího čl. 9 odst. 3. V rozsudku ze dne 8. 2. 2024, č.j. 10 Azs 292/2023-53, Nejvyšší správní soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie uvedl: „NSS tedy ještě jednou shrnuje, že aby mohlo ministerstvo neudělit či odejmout cizinci – dlouhodobému rezidentovi ve smyslu směrnice 2003/109/ES – povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku, zde podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců [ale totožně to platí u důvodů podle § 77 odst. 1 písm. h) a i); § 77 odst. 2 písm. a), e) a f); § 75 odst. 1 písm. c) a e); § 75 odst. 2 písm. e) a f); § 83 odst. 1 písm. b); a § 85 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců], musí shledat, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.“ Specificky v případě žalobce Nejvyšší správní soud, vědom si data nabytí povolení k trvalému pobytu a právního postavení žalobce, s odkazem na výše citovanou vlastní judikaturu ve spojení s judikaturou Soudního dvora Evropské unie uzavřel: „Z uvedeného vyplývá, že námitky stěžovatele směřující k (ne)aktuálnosti hrozby narušení veřejného pořádku jsou důvodné. Žalovaný se výhradně zabýval trestní minulostí stěžovatele, aniž by přezkoumatelně odůvodnil, v čem spatřuje aktuální závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr žalovaného, potažmo krajského soudu, že byly v případě stěžovatele naplněny podmínky pro aplikaci výhrady veřejného pořádku podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, je nedostatečně odůvodněný, tudíž nepřezkoumatelný.“ (body 37 až 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2024, č.j. 5 Azs 12/2024-56). 5. S ohledem na výše uvedené žalobce dovozuje, že bylo povinností žalovaného vykládat pojem opakované závažné narušení veřejného pořádku podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, shodně s výkladem čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES, tj. posuzovat, zda žalobce představuje skutečné, dostatečně závažné a aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, to vše bez ohledu na to, že žalobci nebylo zvlášť přiznáno postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území členských států Evropské unie, jímž však s ohledem na délku svého pobytu na území členských států Evropské unie bezpochyby byl z materiálního hlediska. V souvislosti s tím považuje žalobce za nesprávný a nepřiléhavý odkaz žalovaného na str. 6 a str. 12 napadeného rozhodnutí na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č.j. 10 Azs 67/2023 či ze dne 18. 11. 2022, č.j. 3 Azs 235/2022-27, podle nichž se při zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců hledisko aktuálnosti hrozby, kterou cizinec pro chráněné zájmy společnosti představuje, neposuzuje, jelikož závěry v nich vyslovené byly bezpochyby překonány, a to výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2024, č.j. 10 Azs 292/2023-53 a dále rozsudkem vydaným právě ve věci žalobce. Žalobce shrnuje, že žalovaný dle jeho názoru v napadeném rozhodnutí nesprávně interpretoval pojem opakované závažné narušení veřejného pořádku podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kdy při jeho výkladu nepostupoval eurokonformně a nereflektoval aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, ani nepostupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným právě ve věci žalobce. Nesprávný výklad aplikovaného zákonného ustanovení ve spojení s dalšími vadami napadeného rozhodnutí měly za následek nesprávný právní závěr žalovaného o splnění