33 A 13/2026 – Krajský soud v Plzni

33 A 13/2026- 72 - text  8 33 A 13/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: S. T., narozený X, t. č. pobytem v ČR v Zařízení pro zajištění cizinců Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený: Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem, sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČO: 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 6. 3. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2026, č. j. OAM-89/BA-BA02-BA06-PŘZ-2026, takto: I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky ze dne 26. 2. 2026, č. j. OAM-89/BA-BA02-BA06-PŘZ-2026 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci ve lhůtě 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku plnou náhradu nákladů řízení ve výši 10 140,00 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Dne 27. 1. 2026 vydal žalovaný rozhodnutí pod č. j. OAM-89/BA-BA02-BA03-Z-2026, jímž byl žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 11. 5. 2026. Dne 23. 2. 2026 podal žalobce žádost o posouzení důvodů zajištění ve smyslu § 46a odst. 10 zákona o azylu. Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 2. 2026, č. j. OAM-89/BA-BA02-BA06-PŘZ-2026 bylo rozhodnuto tak, že je žalobce i nadále zajištěn. II. Žaloba 2. V úvodu žaloby vytýkal žalobce žalovanému, že neprovedl žádné bližší vypořádání realizace vyhoštění žalobce, nezhodnotil aktuální informace o bezpečnostní situaci na Ukrajině, ani nezohlednil aktuální judikaturu správních soudů, dle níž není vycestování občanů Ukrajiny možné. Žalovaný pak neprovedl vlastní posouzení, resp. výslech žalobce a nedoptal se jej na další bližší informace, měl-li snad za to, že obecná bezpečnostní situace na území Ukrajiny není dostatečná k omezení osobní svobody za účelem vyhoštění. Pokud snad měl za to, že návrat žalobce je reálný, měl jednoznačně uvést, zda je tak možné do jeho původního domova anebo zda bude nutné využít možnost vnitřního přesídlení a zda lze vnitřní přesídlení za aktuálního totálního konfliktu vůbec realizovat. Žalobci pak není ani zřejmé, proč mu jeho dočasná ochrana byla ukončena, neboť doposud neobdržel jakékoliv rozhodnutí – naopak vycházel z předpokladu a legitimního očekávání, že doba platnosti jeho dočasné ochrany v jeho cestovním dokladu vyznačena do 31. 3. 2026 je nadále platná. 3. Dále byl žalobce toho názoru, že v jeho případě mohlo být uplatněno zvláštní opatření podle ust. § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť měl zajištěné ubytování na území ČR (kdy předložil doklad o zajištění ubytování na adrese H. P.). Žalovaný se pak nijak nepokusil zjistit konkrétnější individualizované podrobnosti a vycházel pouze ze svých domněnek o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu ve vazbě na formálně neoprávněný status a záznam v SIS. Žalobce přitom na uvedené adrese bydlel od dubna 2024 až do svého zajištění, a to i během platnosti jeho dočasné ochrany, kterou měl udělenou v ČR, což žalovaný zcela pominul. Žalobce měl jako držitel zajištěnou i práci jako pomocný stavební dělník. Žalovaný také nezohlednil, že se žalobce nikdy neskrýval před státními orgány, poskytoval plnou součinnost a dodnes mu není znám konkrétní důvod ukončení dočasné ochrany. Naopak po celou dobu jeho pobytu se zdržoval na území ČR, měl hlášenou adresu pobytu a neexistují tak žádné důvody či podezření, že by se žalobce měl skrývat, případně mařit nucené vycestování anebo se jinak vyhýbat uloženým povinnostem. Tvrzení žalovaného o neexistenci motivace žalobce zůstat v ČR jsou nepřezkoumatelné a vykonstruované. Již v průběhu zajištění žalobce uvedl, že měl udělenou dočasnou ochranu, o jejím zrušení nevěděl, a proto nemohl a ani nemusel podávat žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tak nezohlednil důvod zavinění jeho neoprávněného pobytu, o němž neměl žádné informace. Pouze na okraj žalobce uvádí, že pokud jeho dočasná ochrana zanikla postupem dle § 5 odst. 8 Lex Ukrajina, nikdy se o tomto postupu ani nemohl dozvědět, a správní soudy již v minulosti několikrát konstatovaly, že tento postup zániku dočasné ochrany je často v rozporu s právem EU (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 09. 2025, čj. 10 A 81/2025-41). Lichá je i připomínka žalovaného k údajné nemajetnosti žalobce a nemožnosti dostavovat se pravidelně k žalovanému. V tomto kontextu podotýká, že pokud jeho měsíční náklady na živobytí (normativní náklady na bydlení včetně životního minima) představují 19 991 Kč, přitom roční kupon na pražskou MHD stojí 3 650 Kč, pro žalobce nebude problém dostavovat se k žalovanému ještě asi půl roku, i kdyby již vůbec nebyl výdělečně činný (úspory 120 000 Kč). K prokázání důvěryhodnosti tvrzení žalobce o přebírání poštovních zásilek, a tedy objektivní nemožnosti zjistit ukončení jeho dočasné ochrany, a oznamování zajištěného ubytování na území žalobce v případě potřeby navrhuje jako důkaz výslech svědka, paní L. B., která pro žalobce v zastoupení vlastníka ubytovny opakovaně vystavovala doklady o zajištění ubytování. Kromě předchozího odsouzení v Maďarsku k podmíněnému trestu odnětí svobody a vyhoštění, které ovšem není vykonatelné, k nedůvěryhodnosti žalobce, a tedy k překážkám uložení zvláštních opatření, žalovaný nezjistil nic dalšího. 4. Z uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalovaného 5. Ve vyjádření k žalobě dne 12. 3. 2026 žalovaný uvedl, že s žalobou nesouhlasí. Žalovaný se nejprve vyjádřil k námitce nevyužití zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a v té souvislosti odkázal na stranu 3 napadeného rozhodnutí. Žalovaný se jediným důvodem, kterým žalobce svou žádost o propuštění ze zajištění podpořil, detailně zabýval, a nemůže souhlasit ani s jádrem žaloby, totiž že v případě žalobce je zajištění v rozporu se zákonem, jelikož nelze realizovat jeho účel, tedy vyhoštění. Ačkoli se žalobní argumentace opírá o judikaturu, podle názoru žalovaného je konstantní judikatura v tomto směru naopak na straně úvah a závěrů správního orgánu. Rozhodnutí o zajištění státních příslušníků Ukrajiny podle názoru žalovaného nepředstavují rozpor se zákonem, jelikož případná realizace vyhoštění není kategoricky vyloučena. Ačkoli se Ukrajina brání ruské agresi, nelze bez dalšího konstatovat, že konflikt probíhá na celém jejím území v intenzitě, kdy samotná přítomnost znamená vystavení reálného nebezpečí bez výjimky pro každého. Judikatura dává žalovanému za pravdu. V této době je již dávno obecnou skutečností fakt, že konflikt na Ukrajině neprobíhá na všech místech stejnou intenzitou. Z veřejně dostupných a relevantních zdrojů je patrné, že některé ukrajinské regiony nejsou válkou zasaženy do takové míry, aby do nich nemohli být cizinci navraceni. Například v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké a Rovenské oblasti se pak počty výbuchů ve stejném období pohybovaly mezi 6 až 13. Stejné zdroje ve výše uvedených oblastech potvrzují i minimální (případně žádné) ztráty na životech civilního obyvatelstva. Ze Zakarpatské a Rovenské oblasti nebyly hlášeny žádné ztráty a z oblasti Volyňské, Vinnycké, Ivanofrankivské, Černovické a Lvovské je pak dohromady za sledované období (1. 1. 2025 – 31. 12. 2025) evidováno celkem 14 obětí války na straně civilního obyvatelstva. Ačkoli se bezesporu jedná o zbytečně ztracené životy v důsledku nesmyslné agrese Ruské federace, nelze v žádném případě hovořit o stavu, který by bez dalšího znemožnil vycestování všem státním příslušníkům Ukrajiny, případně jejich přemístění právě do těchto západních a centrálních částí země. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, kdy jeho součástí jsou detailní informace, které výše uvedené potvrzují. Realizace vyhoštění je stejně tak dopodrobna rozebírána v prvostupňovém rozhodnutí. Žalovaný nerozumí tomu, jakých dalších konkrétních informací ve vztahu k „bližšímu vypořádání realizace vyhoštění“ se žalobce ve své žalobě domáhá. Napadené rozhodnutí je navíc rozhodnutím o trvání zajištění, žalobci nic nebránilo si proti původnímu rozhodnutí o zajištění podat žalobu, své možnosti však nevyužil a svou žádost o propuštění ze zajištění odůvodnil pouze „stálou“ adresou na území ČR. Žalovaný není povinen v rozhodnutí o žádosti žalobce o propuštění ze zajištění doslovně opakovat zjištění z původního rozhodnutí o zajištění. K uvedené nevědomosti žalobce o zrušení dočasné ochrany se žalovaný vyjadřovat nebude, jelikož pro řešený případ je toto tvrzení irelevantní. Z výše uvedených důvodů žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl. IV. Posouzení věci soudem 6. Řízení v projed