2 As 222/2021 — Nejvyšší správní soud

55 A 54/2024- 78 - text  15 55 A 54/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobkyně: obec Vochov, sídlem Vochov 6, Vochov zastoupena advokátem Mgr. Robinem Mlynářem, sídlem Teplého 2786, Pardubice proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) společnost Bary team s.r.o., sídlem Příčná 455, Tlučná 2) společnost PRIVATE PARK VOCHOV s.r.o., sídlem Vochov 294, Vochov zastoupena advokátem Mgr. Martinem Vostrackým, sídlem Úslavská 752/33, Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2024, č.j. PK-RR/4906/24, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 18. 11. 2024 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2024, č.j. PK-RR/4906/24 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto mimo jiné žalobkynino odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Město Touškov ze dne 5. 6. 2024, č.j. 2266/2022/MUMT-11 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byl k žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) (dále též jen „stavebník“) o vydání společného povolení schválen stavební záměr na stavbu „7x dvougaráž, 9x podélné parkovací stání“ na pozemku parc. č. X. a parc. č. XA. v katastrálním území V. a stanoveny podmínky pro umístění a provedení stavby. Žalobkyně požadovala též zrušení prvoinstančního rozhodnutí. II. Žaloba 2. Žalobkyně má za to, že napadené i prvoinstanční rozhodnutí je stiženo nezákonností, a to ze dvou důvodů: 1) pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a 2) z důvodu nesprávného posouzení. Nezákonnost pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů 3. Žalobkyně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v několika aspektech rozhodnutí samotného, jakož i závazného stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, ze dne 28. 8. 2024, č.j. PK-RR/5256/24 (dále též jen „závazné stanovisko KÚ“). Nutno podotknout, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení ještě neměla zcela možnost namítat nedostatky závazného stanoviska KÚ, pročež si dovoluje v rámci této žaloby i tyto nedostatky namítnout. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů lze přitom považovat takové správní rozhodnutí, které správní orgán založil na nedostatku skutkových důvodů – skutkových zjištění, na kterých správní orgán postavil své rozhodnutí. Závěr o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska KÚ žalobkyně předně staví na skutečnosti, že ačkoliv žalovaný uvádí, že v daném případě má za to, že stavební záměr není v rozporu s regulativem stanoveným v Územním plánu obce Vochov, ve znění změny č. 3 (dále též jen „ÚP Vochov“), že garáže musí sloužit toliko pro vlastní potřebu, tak již neuvádí, které úvahy ho k tomuto závěru přiměly. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014, č.j. 3 As 81/2013-38, ve kterém je uvedeno: „I na závazné stanovisko se uplatní základní zásady správního řízení a musí z něj být patrné, z jakých důvodů orgán ochrany přírody rozhodl. Při vydávání závazného stanoviska se uplatní princip volného hodnocení důkazů, avšak do jeho odůvodnění by měly být promítnuty úvahy správního orgánu, z nichž musí vyplývat, co jej k upřednostnění jednoho podkladu před druhým vedlo.“ Tento závěr Nejvyššího správního soudu se promítl i do novelizace zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), která byla provedena zákonem č. 225/2017 Sb. Od 1. 1. 2018 tedy § 149 odst. 2 správního řádu jednoznačně stanoví, že závazné stanovisko obsahuje jednak závaznou část („výrok“), jednak odůvodnění. Žalobkyně pak zdůrazňuje povinnost řádně uvést důvody a úvahy, které vedly k vydání závazného stanoviska v konkrétní podobě. Obsah této povinnosti pak rozvíjí i konstantní rozhodovací praxe správních soudů (k tomu např. srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č.j. 9 As 66/2009-46, obdobně pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014, č.j. 4 As 109/2013-48 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2021, č.j. 6 As 303/2020-46). 4. Žalobkyně dále uvedla, že pozemek parc. č. X. se nachází v ploše s funkčním využitím Bydlení venkovské (BV), u kterého je jeho hlavní využití formulováno následovně: „1. Hlavní využití – plochy s převažující funkcí bydlení venkovského charakteru s nižší hustotou soustředění obyvatel, s nekomerčním chovatelským a pěstitelským zázemím pro samozásobení, doplnění občanskou vybaveností místního významu, při zachování kvality obytného prostředí a pohody bydlení. Součástí plochy mohou být dále pozemky veřejných prostranství, místní dopravní a technické infrastruktury, zeleně a malých vodních ploch a toků.“ 5. Je-li v ÚP Vochov uváděno přípustné využití v podobě „vedlejší stavby sloužící k zajištění kvality bydlení (zahradní altány, zimní zahrady, bazény, garáže pro vlastní potřebu)“, jsou tím nepochybně myšleny stavby, které budou sloužit vlastníku konkrétního rodinného domu. V daném případě si lze pouze těžko představit, že by stavební záměr skládající se mimo jiné i ze sedmi dvougaráží mohl sloužit pro potřeby obyvatelů jediného rodinného domu. Jelikož žalovaný v daném případě neuvedl, na základě jakých konkrétních úvah dospěl k tomu, že sedm dvougaráží může sloužit toliko pro vlastní potřebu, má žalobkyně důvodně za to, že tím byla založena nepřezkoumatelnost závazného stanoviska KÚ pro nedostatek důvodů. Nadto musí žalobkyně doplnit, že uvedenou námitku v řízení uplatňovala opakovaně, kdy však má za to, že tato nebyla řádným způsobem vypořádána; i tato skutečnost pak zakládá nepřezkoumatelnost závazného stanoviska KÚ, a tedy i napadeného rozhodnutí. 6. Nepřezkoumatelnost závazného stanoviska KÚ pak žalobkyně spatřuje i v tom, že z něho není seznatelné, pro které důvody žalovaný usoudil, že stavební záměr řádně zohledňuje měřítko a charakter okolní zástavby. K tomuto žalovaný v závazném stanovisku KÚ pouze stručně uvedl: „Z hlediska nezohlednění měřítka a charakteru okolní zástavby je třeba upozornit, že nadřízený orgán se touto problematikou zaobíral již ve svém rozhodnutí, kterým změnil závazné stanovisko MěÚ Nýřany, kdy usoudil, že de facto řádové garáže nejsou v rozporu se řadovou zástavbou v dané lokalitě.“ Žalobkyně má za to, že pouhý takovýto odkaz nemůže v daném případě samostatně naplnit požadavek přezkoumatelnosti odůvodnění závazného stanoviska (přiměřeně k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2009, č.j. 30 Ca 170/2008-18). 7. Za neodůvodněný považuje žalobkyně i závěr žalovaného – uvedený v závazném stanovisku KÚ – že s ohledem na skutečnost, že se stavební záměr nachází v zastavěném území, tak na něj nelze aplikovat regulativy stanovené pro plochy s funkčním využitím Bydlení venkovské (BV). V ÚP Vochov je na str. 3 uvedeno: „V zastavěném území a zastavitelných plochách obce jsou vymezeny plochy: bydlení venkovské (BV), občanské vybavení – veřejné (OV) […]“. Z citovaného textu je tedy seznatelné, že regulativy stanovené pro plochu s funkčním využitím Bydlení venkovské (BV) se vztahují nejen na plochy, ale i na zastavěná území, která byla do této plochy s rozdílným způsobem využití zahrnuta. V rámci ploch s funkčním využitím Bydlení venkovské (BV) je pak stanoven regulativ v následujícím znění: „[…] minimální podíl zeleně v zastavitelných plochách 50 % […].“ Je-li v ÚP Vochov u daného regulativu užit pojem „zastavitelné plochy“ myslí se tím i zastavěná území, která byla do této funkční plochy zařazena (jedná se o požadavek vztažený k ploše jakéhokoliv pozemku), tj. tento regulativ je vztáhnut ke všem pozemkům, které byly zařazeny do ploch s funkčním využitím Bydlení venkovské (BV). V opačném případě by totiž ÚP Vochov žádné koeficienty ve vztahu k zastavěnému území neuváděl, což však zjevně neodpovídá vymezení ostatních ploch. 8. V tomto případě má tedy žalobkyně za to, že se žalovaný dopustil nesprávného (právního) posouzení věci, kdy koeficient zeleně vykládá v rozporu se smyslem a účelem daného regulativu. Žalobkyně dále poukazuje na to, že i tuto skutečnost opakovaně v rámci správního řízení namítala, kdy vypořádání její námitky v závazném stanovisku KÚ je velice strohé a stručné, kdy se žalovaný omezuje toliko na jazykový výklad, který je však zjevně nedostačující; nedostatečné vypořádání námitky je přitom důvodem, který zakládá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. 9. Dle žalobkyně je přitom nesporné, že takové opomenutí je a priori rozporné s povinnostmi stanovenými správnímu orgánu ex lege, konkrétně § 68 odst. 3 správního řádu, jakož i konstantní rozhodovací praxí správních soudů (například srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6