6 As 80/2006 — Nejvyšší správní soud

59 Ca 101/2009- 71 - text Pokračování 17 59Ca 101/2009 59Ca 101/2009-71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobců a) J. H., bytem J. xx/x, ÚB., b) V. H., bytem M.N., F.L.Č. xx/x, J.N., u obou adresa pro doručování U.V. č.p. x, L., oba zast. JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti:1. Mgr. J P., bytem H. xx, L. 1, 2. B. K., bytem U.D. xx, P. 3, 3. I. R. , 4. V. R., oba bytem R. xx, L 14, 5. J. M., 6. L. M., oba bytem V. xx P. 9, 7. L. M. , bytem U. V. x, L. 14, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2009, č.j. OD 1237/09-2/280.9/Ca, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OD 1237/09-2/280.9/Ca ze dne 29. 10. 2009 se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru dopravy (dále jen ,,silniční správní úřad“) ze dne 27. 8. 2009, č.j. MML107494/08-OD/Fri. Tímto prvostupňovým rozhodnutím silniční správní úřad rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, že na pozemkové parc. č. 9 a parc. č. 10 v k.ú. Rudolfov (dále budou pozemku uváděny bez názvu katastrálního území, kterým je vždy k.ú. Rudolfov) ve vlastnictví žalobců se nachází stavba veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobci namítali nicotnost podle § 77 odst. 1 správního řádu, neboť silniční správní orgán není oprávněn rozhodovat o veřejném užívání soukromého pozemku žalobců, takovou kompetenci nezakládá ani § 40 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Pozemky žalobců, které jsou přímo připojeny k ulici Rudolfovské a k ulici U Vleku, nebyly zařazeny mezi veřejně přístupné účelové komunikace, nebyly nikdy označeny označením ulice, nebyly v mapách uváděny jako veřejná cesta a neexistuje žádný právně relevantní doklad o existenci veřejné komunikace na pozemcích. Žalobci dále namítali nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 77 odst. 2 správního řádu, resp. jeho nezákonnost z dalších důvodů. Za prvé uvedli, že skutková zjištění učiněná správními orgány nejsou správná a objektivní. Žalobci nesouhlasili se závěrem, že mimo jiné ze stavebního povolení č.j. SU1/3722/93-OT, kterým byla právnímu předchůdci žalobců povolena mimo jiné stavba zpevněných povrchů na předmětných pozemcích, vyplývá závěr, že se jedná o stavbu účelové komunikace. Za druhé žalobci namítali, že ze skutečnosti, že nemovitost č.p. 53 byla v minulosti užívána jako škola či penzion nelze dovozovat, že se jedná o veřejnou komunikaci. Žalovaný nerozlišil přístupnost objektu pro veřejnost, kterou tvoří návštěvníci objektu, hosté penzionu, od veřejného užívání komunikace. Žalovaný rovněž opomíjí, že v případě pozemků žalobců se jedná o přímé napojení nemovitosti č.p. 53 na komunikace ve smyslu § 10 zákona o pozemních komunikacích, což lze ověřit nahlédnutím do katastrální mapy. Za třetí žalobci rozporovali, že předchozí vlastník dal souhlas k veřejnému užívání svých soukromých pozemků. Argumentovali tím, že předchozí stavebník neměl ve stavebním řízení žádnou povinnost činit zvláštní projev vůle, kterým by výslovně vyjadřoval záměr užívat soukromý pozemek pro soukromé účely. Soukromý záměr celého projektu je ze stavebního spisu zřejmý. Správní orgány se nezabývaly tím, proč by soukromý vlastník pozemku investoval vysoké finanční prostředky, kdyby neměl záměr stavbu užívat pro soukromou potřebu. Soukromý investor nezamýšlel svoji stavbu přenechat k užívání jako veřejnou komunikaci. Tento závěr vyplývá z jednání právního předchůdce žalobců, a to z jeho prohlášení při prodeji předmětných nemovitostí žalobcům. Kupní smlouvou právní předchůdce žalobců převedl vlastnické právo k předmětným pozemkům a stavbám na žalobce bez jakéhokoli omezení veřejným užíváním. Obsah kupní smlouvy je podstatný důkaz, který správní orgány ignorovaly. Za čtvrté žalobci uvedli, že v dřívější době komunismu, kdy v nemovitosti byla škola, resp. prodejna Jednoty, její provozovatel v přístupu nebránil. Pak se nemovitost stala soukromým vlastnictvím a její vlastník usiloval o soukromé užívání, proto byla prováděna rozsáhlá rekonstrukce. Žalobci znovu upozornili na současný právní stav, jak byl uveden v kupní smlouvě. I kdyby kterýkoliv z předchůdců žalobců souhlasil s veřejným užíváním pozemků, nebyla by taková okolnost pro rozhodnutí významná, neboť žalobci takový závazek nepřevzali. Žalobci poukázali na nález Ústavního soudu spl zn. II. ÚS 268/06, podle kterého je při převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty souhlas s veřejným užíváním udělený předchozím vlastníkem závazný pouze tam, kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Za páté ke stanoviskům účastníků správního řízení žalobci namítli, že se jedná o nepotvrzená tvrzení osob užívajících sousední nemovitosti, kterým současný stav vyhovuje, a jejich stanoviska nelze pokládat za objektivní a nemohou tvořit podklad pro rozhodnutí o tak závažné otázce. Obdobný závěr se týká stanoviska Magistrátu města Liberce, resp. Technických služeb města Liberce. Správní orgány se obsahem vyjádření úřadníků podrobně nezabývaly, písemná vyjádření obsahují řadu zjevně nesprávných a rozporných informací o vlastnických a užívacích vztazích k předmětným pozemkům. Vyjádření paní O. B. má obsah jiný. Důkazy byly hodnoceny účelově a neobjektivně. Rozhodnutí vychází vstříc zájmům uživatelů sousedních pozemků, kterým možnost využívat pozemky žalobců vyhovuje, neboť ulice U Vleku není udržována a cesta přes pozemky žalobců je kratší, a zájmům Města Liberec a Technických služeb města Liberec, kteří se nechtějí starat o řádný technický stav a údržbu ulice U Vleku. Za šesté žalobci upozornili na to, že pan J. M. svévolně využívá soukromý sousední pozemek ke vstupu na svůj pozemek z vypočítavosti, hodnocení tohoto důkazu žalovaným je neobjektivní a důkaz samotný je nepoužitelný. Pan M. ve svém vyjádření uvádí prokazatelně nepravdivé údaje o tom, kdy byl na předmětných pozemcích vybudován asfaltový povrch. Nepravdivost jeho tvrzení lze přitom snadno ověřit ve spisech stavebního úřadu, ve kterých se nachází jiné zpráva o rekonstrukci tehdejší školy, při které byl povrch pozemků upraven štěrkem a která proběhla později, než měl být podle pana M. na pozemcích položen asfalt. Za sedmé základním důvodem nezákonnosti napadených rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikaci podle žalobců tvoří nedostatek souhlasu žalobců jako vlastníků pozemků s veřejným užíváním a nedostatek nezbytné komunikační potřeby. Žalobci nikdy neprojevili souhlas s veřejným užíváním svých pozemků a to ani konkludentně. Od nabytí vlastnického práva k nemovitostem v roce 2005 usilovali o jejich využití jako penzionu s uzavřeným areálem. Pozemky žalobců netvoří jediný možný přístup k žádným nemovitostem, takové tvrzení se ani v průběhu celého řízení neobjevilo, je zřejmé, že ani druhá z obou shora uvedených základních podmínek pro veřejné užívání pozemků žalobců není splněna. Žalobci opět poukázali na již zmíněný judikát Ústavního soudu, ve kterém se uvádí, že vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Žalobci navrhovali, aby soud jako důkaz provedl jejich výslech a výslech svědků, které dále upřesní. Žalobci požadovali, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. K podané žalobě se žalovaný písemně vyjádřil. Uvedl, že Magistrát města Liberec, odbor dopravy byl podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích příslušným silničním správním úřadem ve věcech veřejně přístupných účelových komunikacích a byl oprávněn vést správní řízení o učení charakteru pozemní komunikace a její existence ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu v souladu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle žalovaného závěr řízení vyplývá ze stavebního povolení a dalších písemností ve správním spise, z charakteru komunikace jednoznačně vyplývá, že se jedná o stavbu pozemní komunikace. Žalobce zaměňuje přímé napojení nemovitosti na pozemní komunikaci a stavbu komunikace a její užívání. Ze spisového materiálu je patrné, že předmětná stavba pozemní komunikace v současné době i v minulosti byla užívána jako veřejná bez jakéhokoliv náznaku omezování provozu. Žalobci pominuli, že žadatel o stavební povolení musí v žádosti uvést druh a charakter stavby komunikace, tedy i její veřejnost či neveřejnost. Žalobce nerozlišuje dvě podstatné věci, a to stavbu pozemní komunikace, její charakter, způsob užívání a pozemky pod stavbou pozemní komunikace. Tyto skutečnosti je nutné oddělit a z tohoto důvodu není kupní smlouva po