5 Afs 25/2009 — Nejvyšší správní soud

15 Af 49/2010- 134 - text Pokračování 19 15Af 49/2010 15Af 49/2010-134 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D., v právní věci žalobce: CeWe Color, a.s. (dříve FotoStar spol. s r.o.), IČ 14866927, se sídlem Kloknerova 24/2278, Praha 4, zastoupeného Ing. Vlastimilem Sojkou, daňovým poradcem, se sídlem KODAP s.r.o., 1. máje 97, Liberec, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2007, č.j. 10490/07-1200-505957, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 24.8.2007, č.j. 10490/07-1200-505957 se zrušuje pro vady řízení a nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení a řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.11.2009, č.j. 15 Ca 194/2007-65, ve výši 22 160,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2007, č.j. 10490/07/1200-505957, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2003 do 31.3.2004 vydanému Finančním úřadem v Teplicích dne 15.11.2006, č.j. 171954/06/210913/0170, kterým byla dodatečně stanovena žalobci daň z příjmů právnických osob ve výši 2 577 120,- Kč. Současně se žalobce domáhal i zrušení tohoto dodatečného platebního výměru a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl žalobce, že žalovaný nepřiznal žalobci právo na uplatnění daňových odpisů z pořízeného nehmotného majetku – obchodní značky FotoStar ve výši 4.953.857,- Kč s odůvodněním, že obchodní značku v uvedeném zdaňovacím období nebylo možno uvést do užívání a zahájit její odepisování, neboť k registraci ochranné známky do registru WIPO došlo až k datu 11.5.2004. Žalobce namítal, že zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro rozhodné období (dále jen „daňový zákon“), ve zdaňovacím období r. 2003 neobsahoval vlastní úpravu nehmotného majetku, pouze v § 24 odst. 2 písm. v) daňového zákona odkazoval na vymezení majetku zvláštními předpisy. Těmito předpisy v uvedeném zdaňovacím období byl zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví. Žalobce trvá na tom, že pokud jde o ocenitelné právo, nemusí se jednat o právo registrované podle zvláštních předpisů (v registru WIPO). Podle žalobce úplatně nabytá obchodní značka je ocenitelným právem a teprve registrací v registru WIPO se stane chráněnou „ochrannou známkou“, čímž je ovšem pouze zvýšena či zavedena ochrana před zneužitím obchodní známky třetí osobou. Dle žalobce je tedy zřejmé, že i neregistrovaná obchodní značka je ocenitelným právem. Z ust. § 6 odst. 7 vyhl. č. 500/2002 Sb. k nehmotnému majetku musí mít účetní jednotky 1) jasný vlastnický vztah, 2) musí jít o majetek dokončený, 3) musí být splněny stanovené funkce a povinnosti stanovené zvláštními předpisy pro její užívání. Žalobce tyto podmínky v daném zdaňovacím období splňoval. Obchodní značku pořídil na základě obchodní smlouvy, jejíž platnost nebyla zpochybněna, z podstaty věci nešlo o nedokončený majetek a neexistovaly žádné další právní překážky pro její užívání. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že obchodní značku nelze zařadit do užívání a odepisovat dříve, než je zaregistrována do registru WIPO. Oba účastníci se shodně odkazují na stanovisko renovované odbornice na známkoprávní problematiku – patentové zástupkyně Ing. V., ale dovozují z něho zcela opačné závěry. V uvedeném stanovisku je uvedeno, že právo užívat ochrannou známku vzniká nabyvateli dnem podpisu smlouvy o převodu, pokud v této smlouvě není uvedeno jinak. Zápis ochranné známky tedy není povinností stanovenou právními předpisy pro její užívání ve smyslu § 6 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb. Ve skutečnosti jde dle žalobce pouze o právo vlastníka, které svědčí ochraně jím nabytého duševního vlastnictví před zneužitím. Dále žalobce namítá, že správce daně bez dostatečné opory v provedeném důkazním řízení ze vstupní ceny nehmotného majetku vyřadil náklady související s jeho pořízením a tím snížil hodnoty odpisu nehmotného majetku pro účely výpočtu daňového odpisu. Žalovaný se dle žalobce v napadeném rozhodnutí tímto kontrolním nálezem fakticky nezabýval, přestože byl součástí odvolacích důvodů žalobce. V důsledku toho se žalovaný nevypořádal v rozporu s ust. § 50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) s jedním z odvolacích důvodů, neboť pokud je oprávněný názor žalobce, že obchodní známku odepisoval v předmětném zdaňovacím období v souladu se zákonem o dani z příjmů, jde o zásadní položku, ovlivňující celkovou výši základu daně. Jednalo se o náklady vyúčtované společnosti IDEAL-Trade Service, spol. s r.o., fakturou č. 20031267 ze dne 27.5.2003 ve výši 7.753.937,50 Kč, jako sjednaná provize za snížení původně požadované převodní ceny za obchodní známku. Tohoto snížení dosáhla jmenovaná společnost v průběhu roku 2003 přímým jednáním s předchozím vlastníkem obchodní známky, společností Südcolor Holding Beteilungs GmbH. Správce daně odmítl vysvětlení žalobce, že osoby jednající jménem společnosti IDEAL-Trade Service, spol. s r.o. – především Ing. B. a JUDr. J., dosáhly zásadního snížení převodní ceny známky o 970.000 EUR poté, co zjistili a využili rozsah ekonomických potíží a finanční tísně převodce. Společnost IDEAL-Trade Service, spol. s r.o. tak získala dle „Smlouvy o posouzení rizik podnikatelského projektu“ nárok na sjednanou provizi ve výši 242.500 EUR, tj. 25 % dosaženého snížení ceny. Žalovaný jako rozhodující důkaz vyhodnotil především tzv. studii „posouzení rizik projektu“, která byla vyhotovena jako pracovní dokument ještě před zahájením plnění smlouvy spolupracovníkem společnosti IDEAL-Trade Service, spol. s r.o., Ing. R. B. a dále nebyla využívána. Správce daně odmítl výpověď svědků JUDr. J. a Ing. R. B., kteří nezávisle na sobě shodně vysvětlili, jaké úkony byly v rámci vyjednávání o ceně za převáděnou obchodní známku prováděny a označil tyto svědky za nevěrohodné s poukazem na to, že své svědecké výpovědi neprokázali. Správce daně se dle názoru žalobce dopustil nepřípustného selektivního hodnocení důkazů. K odmítnutí svědeckých výpovědí neměl správce daně dostatek důvodů. Hlavním důvodem odmítnutí výslechu svědků, který správce daně v průběhu řízení uváděl, bylo to, že z obchodního vztahu měli prospěch a k věci, nemají nezaujatý vztah. Taková motivace pro případné křivé svědectví dle žalobce neexistovala, neboť v době provádění výslechů šlo o obchody vypořádané již před téměř třemi lety a obsah výpovědi nemohl svědky majetkově ani jinak poškodit. Dle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, ale rozhodl podle své hypotézy vytvořené převážně na základě pochybností a bez přihlédnutí k důkazům předložených žalobcem. Došlo tak k porušení pravidel dokazování upravených v § 31 daňového řádu. Dále žalobce namítá, že žalobou napadeným rozhodnutím mu bylo v rozporu s ust. § 24 odst. 1 daňového zákona upřeno právo na uplatnění úroků z poskytnutého úvěru ve výši 3.783.934,48 Kč jako nákladu snižujícího základ daně. Poukazoval na to, že peněžní ústav – Česká spořitelna, a.s. žalobci poskytla dne 5.5.2003 formou provozního úvěru finanční prostředky, přičemž tyto prostředky byly použity k výplatě podílů na zisku společníkům. Výplatou podílu na zisku nebyl dle žalobce porušen žádný právní předpis, žalobce měl řádně naplněny své zákonné statutární rezervní fondy a neměl žádné potíže s plněním svých závazků. Jako právnická osoba valné hromadě společníků v rozdělení zisku za těchto okolností ani nemohl nijak zabránit. Alternativou nepřijetí úvěru k okamžitému pokrytí provozních potřeb po výplatě podílů na zisku by bylo snížení objemu finančních prostředků sloužících ke krytí aktiv společnosti a tedy i zásadní redukce aktiv žalobce a omezení jeho příjmů. V tomto smyslu byly předmětné úroky vynaloženy výhradně za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů. V daném případě šlo o úroky sloužící k financování aktiv společnosti, které jsou běžně uznávaným daňově uznatelným nákladem a nic na tom nemění ani skutečnost, že k datu přijetí úvěru byla shodná částka zároveň vyplacena společníkům jako podíl na zisku. Žalobce má za to, že se žalovaný dopouští zploštělé ekonomické úvahy, která jednu finanční položku vytrhuje ze souvislostí celkového financování společnosti a vztahu aktiv a pasiv v její bilanci. Tato konstrukce v konečném důsledku poškozuje subjekty, které dlouhodobě o