1 As 25/2012 — Nejvyšší správní soud

59 A 71/2012- 164 - text Pokračování 19 59A 71/2012 59A 71/2012-164 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karla Kosteleckého a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně ZC s.r.o., se sídlem XX, zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou se sídlem Štupartská 4, 110 00 Praha 1, proti žalované Ústřední veterinární správě Státní veterinární správy, se sídlem Slezská 7/100, 120 56 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2012, č. j. SVS/6784/2011, t a k t o : I. Žaloba proti rozhodnutí Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy ze dne 13. 3. 2012, č. j. SVS/6784/2011, se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se toto právo nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Žaloba Žalobkyně se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj (dále jen „krajská veterinární správa“ nebo „správní orgán 1. stupně“) ze dne 30. 11. 2011, č. j. 385/11-HYG-4479/2011. Tímto rozhodnutím krajská veterinární správa uložila žalobkyni podle § 47 odst. 1 písm. b), § 49 odst. 1 písm. x) a § 53 odst. 7 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), za užití § 62 odst. 5 a § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pokutu ve výši 50 000 Kč za to, že žalobkyně nesplnila povinnosti dle § 53 odst. 4 veterinárního zákona, jehož se dopustila tím, že dne 26. 9. 2011 v době od 10,05 hod. do 11,00 hod. neumožnila krajské veterinární správě výkon státního veterinárního dozoru v provozovně na adrese XX, zároveň byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. V prvé části žaloby žalobkyně poukazovala na to, že v současné době vede řízení o několika žalobách proti rozhodnutím orgánů veterinární správy ve věcech uložení pořádkových pokut, proto se domnívala, že jsou splněny podmínky pro přikázání uvedených věcí, včetně projednávané zdejším soudem, Městskému soudu v Praze. Svůj návrh později vzala zpět, řízení o něm bylo zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 89/2012-74. Žalobkyně za prvé žalované vytýkala, že potvrdila prvostupňové rozhodnutí, jehož výrok považuje za nevykonatelný. Uložená pokuta nebyla podle žalobkyně individualizovaná v tom ohledu, zda za stávající situace, kdy na obdobných pokutách byla žalobkyně nucena uhradit částku 1 000 090 Kč, nemůže mít pro žalobkyni uložená pokuta likvidační důsledky. Ve výroku nebyl obsažen dostatečně přesný popis tvrzeného skutkového stavu věci a vytýkaného pochybení, neboť se v něm neuvádí, v čem neumožnění kontroly mělo spočívat. Žalobkyně postrádá i popis rozhodných skutkových okolností, přitom se jedná o správní trestání. Má-li se jednat o pořádkovou pokutu ukládanou za tvrzené nesplnění povinností při kontrole provozovny realizované orgánem dozoru dle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, je třeba tuto skutečnost uvést. Ve výroku by mělo být také uvedeno, že žalovaná dodržela svoje zákonné povinnosti. Dále žalobkyně namítala, že z textu obou rozhodnutí vyplývá, že pokuta byla uložena za užití § 62 správního řádu. Takový postup považuje žalobkyně za nesprávný, neboť uložení pokuty dle §53 odst. 7 veterinárního zákona je uložením pokuty v rámci kontroly dle zákona o veterinární péči a zákona o státní kontrole a nejedná se tak o uložení pořádkové pokuty dle § 62 správního řádu, který má směřovat k vynucení povinností v rámci správního řízení. Žalovaná je sice oprávněna pořádkovou pokutu dle zákona o veterinární péči uložit, ale v ostatních otázkách neupravených veterinárním zákonem postupuje v rámci kontrolního řízení podle zákona o státní kontrole, a to včetně rozhodování o námitkách do protokolu. Postup žalované je tak zmatečný a rozhodnutí jsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelná. Žalobkyně vznesla námitku nezákonnosti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Nebyla povinna umožnit výkon státního veterinárního dozoru MVDr. I.P., neboť ten se při zahájení kontroly prokázal pouze služebním průkazem, nikoli samostatným písemným konkretizovaným pověřením ke kontrole ve smyslu § 9 zákona o státní kontrole. Žalobkyně obšírně dovozovala, že služební průkaz slouží pouze k prokázání totožnosti, neobsahuje však v sobě odpovídající pověření dle § 9 a § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole. Žalobkyně popisovala, že její postoj musel být orgánům veterinární správy znám. Z toho dovodila, že žalovaná se do provozoven nedostala za tvrzeným účelem provedení kontroly, ale pouze za účelem získání podkladu pro uložení další pořádkové pokuty, neboť pokud by žalované šlo o kontrolu veterinárních předpisů, bezpochyby by inspektory písemným pověřením zaměstnavatele vybavila. Podle žalobkyně veterinární lékař musí adresátu kontroly prokázat své pověření, jak plyne z ustanovení § 12 odst. 2 zákona o kontrole. Žalovaný mylně z ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zákona o veterinární péči dovozuje spojení pověření s existencí služebního průkazu. Ten však souží pouze k prokázání totožnosti veterinárního lékaře. Žalovaná uvedla, že nařízení ES č. 882/2004 o úředních kontrolách jí neukládá vpustit do svých prostor libovolného zaměstnance žalované, který jí pouze ukáže průkaz. Žalobkyně se dále ohradila proti důvodům výše uložené pokuty v druhoinstančním rozhodnutí žalované, postup považuje za nepřípustný, neboť žalovaná vytvořila nové odůvodnění, když trvání na předložení písemného pověření označila za účelový a obstrukční postup. Podle žalobkyně je nepřípustné, aby orgány žalované a Státní zemědělské a potravinářské inspekce volily při sankcionování stejného deliktu, a to neposkytnutí součinnosti kontrolnímu orgánu pro nepředložení písemného pověření ke kontrole, odlišné postupy, když ve stejné právní věci žalovaná sankcionuje adresáta kontroly, zatím co Státní zemědělská a potravinářská inspekce vedoucí provozoven, popř. zástupce. Rovněž za nepřípustné žalobkyně považuje, aby v některých případech krajská veterinární správa spojila ke společnému rozhodování o pokutě 3 skutková zjištění s tím, že se kontrolované provozovny nacházely v působnosti stejné správy, zatím co v jiných případech tomu tak nebylo a pokuta ve výši 50 000 Kč byla uložena za 1 skutkové zjištění, popř. byla uložena pokuta v jiné výši. Žalobkyně v tomto směru namítala porušení zásady předvídatelnosti. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalované, že inspektory státní veterinární správy plně opravňují ke všem úkonům státního dozoru dle § 53 veterinárního zákona pouhé služební průkazy. Uvedla, že žalovaná se nevypořádala s odkazem žalobkyně na důvodovou správu k zákonu o státní kontrole. Domnívala se, že takový postup žalované může vést k nejednotnému postupu, neobjektivním kontrolám, neblahým důsledkům ztráty služebních průkazů či jejich odcizení. Podle žalobkyně žádné ustanovení veterinárního zákona jako zvláštního zákona neříká, že služební průkaz inspektora je písemným pověřením k výkonu kontroly, proto je nutné, aby v souladu s § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole bylo vystaveno veterinárnímu inspektorovi písemné pověření. Text vyhlášky č. 296/2003 Sb., který upravuje také vzor služebního průkazu, nemůže z hlediska právní síly konkurovat zákonu. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 Af 42/2004-87, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že Česká inspekce životního prostředí je orgánem podřaditelným pod § 2 odst. 1 písm. d) zákona o státní kontrole a není důvod, proč by se neměla řídit ustanovením § 12 odst. 2 písm. a) tohoto zákona a neměla by oznamovat zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly. Žalovaná uzavřela s tím, že pokud inspektor žalované měl za úkol provést dne 26. 9. 2011 na provozovně žalobkyně veterinární dozor, bylo právem žalobkyně požadovat rovněž předložení odpovídajícího písemného pověření. Žalobkyně se dále bránila postupu, kdy nebylo rozhodnuto o spojení probíhajících řízení o pořádkové pokutě. V uváděných důvodech žalobkyně neviděla překážku pro takový postup. Rozhodnutí o uložení pořádkových pokut jsou identická, což dokládá i obsah druhoinstančních rozhodnutí. Krajská veterinární správa postupovala nesprávně, pokud o návrhu na spojení a společné projednání s obdobnými řízeními nerozhodla před vydáním prvoinstančního rozhodnutí samostatným rozhodnutím. Z opatrnosti žalobkyně dále namítla, že rozhodnutí žalované nesplňuje zákonné náležitosti dle § 69 odst. 1 správního řádu, neboť na něm není připojen podpis oprávněné úřední osoby. Situaci, kdy pod jménem doc. MVDr. M.M., Ph.D., je připojen text ,,v zastoupení“, přitom kdo zastupuje, chybí, považuje žalobkyně za nesprávný. Rozhodnutí, jež bylo doručeno do datové schránky žalobkyně, neobsahovalo údaj, kým bylo vydáno, podepsáno a vyhotoveno ve smyslu správního řádu. Neb