4 Ads 2/2012 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 8/2013- 41 - text Pokračování 7 78Ad 8/2013 78Ad 8/2013-41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobkyně: M. Š., bytem „X“, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u p r á c e a s o c i á l n í ch v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 376/1, PSČ 120 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-4, JID: 133173/2010/KUUK, ze dne 20. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-5, JID: 151336/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-6, JID: 151337/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151338/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151339/2010/KUUK, takto: I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 9. 9. 2010 prostřednictvím datové schránky, a tedy v zákonem stanovené lhůtě, ve znění doplnění ze dne 21. 9. 2010, jež byla posléze zaevidována pod sp. zn. 78 Ad 8/2013, domáhala zrušení 5 rozhodnutí původně žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-4, JID: 133173/2010/KUUK, ze dne 20. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-5, JID: 151336/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-6, JID: 151337/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151338/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151339/2010/KUUK, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobkyně do 5 rozhodnutí Městského úřadu Litvínov, č. j. OSV/42/2010/CHJ, č. j. OSV/43/2010/CHJ, č. j. OSV/45/2010/CHJ, č. j. OSV/46/2010/CHJ a č. j. OSV/47/2010/CHJ, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně vrátit přeplatky na dávkách pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, které jí byly vyplaceny v období březen 2008 až říjen 2009, ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění (dále jen „zákon o pomoci v hm. nouzi“). Svá rozhodnutí původní žalovaný odůvodnil tím, že žalobkyně jakožto žadatelka o dávku pomoci v hmotné nouzi neuvedla ve správních řízeních, že má ve vlastnictví motorové vozidlo. Na tomto místě soud poznamenává, že v průběhu soudního řízení vedeného s. ř. s. počínaje dnem 1. 1. 2012 podle čl. VIII. bod 10 zákona č. 366/2011 Sb. přešla pravomoc z původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje na Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o dávkách státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi. V dalším řízení počínaje dnem 1. 1. 2012 je tak nově v projednávané věci podle ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez dalšího žalovaným Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ve stručné žalobě žalobkyně ve vztahu k výše citovaným 5 žalobou napadeným rozhodnutím namítla, že nedošlo k porušení zákona o hm. nouzi, když k oznámení nabytí vozidla u prvoinstančního správního orgánu došlo do 8 dnů, dále když prodej vozidla není podmíněn kupní ani darovací smlouvou, dále když v době žádosti o dávky fyzicky nebyla majitelem vozidla, a proto toto vozidlo neuvedla ve svém prohlášení k žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyně trvá na tom, že v daném případě se jednalo pouze o dar vozidla a nikoliv o jeho koupi, která by prokazovala zneužití dávek. Dle žalobkyně v jejím případě došlo pouze k administrativním nedostatkům a nikoliv k neprokázání prodeje vozidla. Žalobkyně je přesvědčena, že prvoinstanční správní orgán nedostatečně zjistil skutečný stav věci, přičemž žalobkyně navíc čelila diskriminaci a arogantnímu chování jeho úřednic. V následném doplnění žaloby ze dne 21. 9. 2010 žalobkyně uvedla, že předmětnému soudnímu řízení by mělo předcházet ukončení vyšetřování a trestního soudního řízení ve věci neoprávněného přijetí dávek pomoci v hmotné nouzi, kdy šetření ohledně předmětného vozidla ještě není ukončeno. Předmětné vozidlo nebylo koupeno, neboť jí bylo darováno, navíc bylo staré 19 let, takže mělo nulovou hodnotu. Vozidlo bylo žalobkyni darováno s tím, jestli o někom neví, zda ho koupí. Dále žalobkyně uvedla, že z její strany nedošlo k zatajení vozidla a podvodnému jednání, když se jednalo pouze o administrativní nedostatek. Žalobkyně trvá na tom, že svoji oznamovací povinnost o vozidle splnila do 8 dnů, ovšem v důsledku pochybení úřednice nedošlo k zaznamenání její návštěvy na úřadu, kde se dotazovala na postup při nabytí vozidla darem, přičemž úřednice tuto skutečnost jí zapřela. Vedle toho žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že zákon nestanovuje nutnost uzavřít darovací či kupní smlouvu o prodeji vozidla v písemné podobě a ani k tomuto převodu není nutné ověření podpisů. Žalobkyně dále zopakovala, že ze strany prvoinstančního správního orgánu byla úmyslně šikanována, diskriminována, ponižována a urážena, přičemž k její stížnosti na chování úřednic jí bylo odpovězeno, že úřednice jednají v souladu se zákonem. Prvoinstančním správním orgánem jí bylo dokonce nařízeno, aby si podala návrh plnění vyživovací povinnosti ze strany svých zletilých dětí, ačkoliv u Okresního soudu v Mostě není evidována jediná takováto žádost v případě romských občanů žijících v Litvínově. Přestože se žalobkyně stala obětí trestného činu, tak k ní bylo přistupováno s výsměchem, ponižováním a urážkami. Vedle toho žalobkyně podotkla, že řízení provedené prvoinstančním správním orgánem i odvolací řízení nebyla dostatečně provedena z hlediska dokazování. Stávající žalovaný, tedy Ministerstvo práce a sociálních věcí, soudu předložil příslušný správní spis a v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl, když dle jeho přesvědčení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s právními předpisy. V dotyčném písemném vyjádření k žalobě žalovaný k věci uvedl, že žalobou napadená rozhodnutí byla vydána na základě faktu, že žalobkyně byla vlastníkem motorového vozidla, ovšem tuto skutečnost neuvedla jako okolnost týkající se jejích majetkových a sociálních poměrů. Ohlášení vlastnictví motorového vozidla je nepochybně skutečností rozhodnou pro nárok na dávku pomoci v hmotné nouzi, její výplatu a výši. Neoznámením vlastnictví motorového vozidla, které prvoinstanční správní orgán zjistil v rámci své úřední činnosti dne 2. 4. 2010, žalobkyně znemožnila orgánu pomoci v hmotné nouzi se její situací hlouběji zabývat, a to i ve vztahu ke stáří motorového vozidla a k ust. § 14 odst. 2 zákona o pomoci v hm. nouzi. Dle žalovaného ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně při objasňování celé věci uváděla nepravdivé informace o prodeji motorového vozidla či o jeho přenechání další osobě. Žalovaný trvá na tom, že nedošlo v případě žalobkyně k porušení zákona o pomoci v hm. nouzi ze strany prvoinstančního správního orgánu i původního žalovaného. Žalobkyně měla možnost po celou dobu pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi oznámit, že vlastní motorové vozidlo, které je ve špatném technickém stavu nebo je nepojízdné, čímž by umožnila orgánu pomoci v hmotné nouzi se celou věcí zabývat v tom smyslu, zda by byl prodej předmětného vozidla reálný, popř. by prvoinstanční správní orgán mohl poskytnout žalobkyni dostatečně dlouhou dobu na tom, aby zajistila prodej, převod nebo likvidaci motorového vozidla. V následně učiněné replice žalobkyně ve vztahu k žalobou napadeným rozhodnutím uvedla, že ve svém majetkovém prohlášení k dávkám pomoci v hmotné nouzi správně uvedla, že nevlastní motorové vozidlo. Dle žalobkyně je totiž evidence vozidla v registru vozidel pouze administrativní záležitostí a navíc sociální odbor má zkoumat skutečný stav žadatele o dávku v hmotné nouzi. Na výzvu prvoinstančního správního orgánu žalobkyně předložila prodejní smlouvu k vozidlu, které získala darem, přičemž Okresním soudem v Mostě v rámci trestního řízení bylo prokázáno, že vozidlo bylo prodáno ve lhůtě 1 měsíce od jeho nabytí. Prvoinstanční správní orgán na žalobkyni sice podal trestní oznámení z podvodu ohledně dávek v pomoci v hmotné nouzi, nicméně Okresní soud v Mostě ji rozhodnutím č. j. 1 T 109/209 – 107, zprostil viny poté, co byli předvoláni svědci a byly uznány její argumenty, že vozidlo muselo být pojištěno, jelikož pojišťovna pojistku nezruší z důvodu změn majitele či zrušení vozidla, pokud to není doloženo. Nový majitel vozidla přitom svoji ohlašovací povinnost nesplnil, předmětné vozidlo zrušil a patřičné doklady doložil až 19. 4. 2010, na základě čehož žalobkyně teprve mohla vozidlo z registru odhlásit, jelikož bez velkého technického průkazu to nešlo. Žalobkyně opětovně zopakovala, že darovací ani kupní smlouva nemusí být písemná a rovněž k jejich uzavření nejsou nutné úředně ověřené podpisy. Vedle toho žalobkyně opětovně uvedla, že v 8 denní lhůtě od darování vozidla se byla zeptat u prvoinstančního správního orgánu, jak je to s darovaným autem, které nemá hodnotu vyšší než 3.000,-Kč, přičemž tehdy jí úřednice sdělila, že je vše v pořádk