5 As 104/2008 — Nejvyšší správní soud

42 A 9/2011- 42 - text Pokračování 9 42A 9/2011 42A 9/2011-42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobkyně: M. S., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, Odbor správních činností a krajský živnostenský úřad, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Řetězová 2, 405 02 Děčín I, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.8.2011, č.j. 10471/SČaKŽÚ/2011-3, sp. zn. 152192/2011/KUUK, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, Odbor správních činností a krajský živnostenský úřad, ze dne 11.8.2011, č.j. 1172/Ds/2013, JID: 40573/2013/KUUK/Sur, a rozhodnutí Magistrátu města Chomutov, Komise k projednání přestupků ze dne 16.5.2011, č.j. MMCH/31431/2011/428, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do třiceti dnů od právního moci rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11.8.2011, č.j. 10471/SČaKŽÚ/2011-3, sp. zn. 152192/2011/KUUK, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Chomutov, Komise k projednání přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16.5.2011, č.j. MMCH/31431/2011/428, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), jehož se měla dopustit tím, že v zákonem stanové době nepožádala o výměnu řidičského průkazu série AJ 389501, když žalobkyně měla požádat o výměnu tohoto řidičského průkazu do 31.12.2010, přičemž o výměnu požádala až dne 11.2.2011, čímž porušila ustanovení § 134 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což jí byla uložena pokuta ve výši 500,- Kč, jakož i povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Žalobkyně se touto žalobou rovněž domáhala, aby z titulu nesprávného rozhodnutí bylo soudem rozhodnuto o tom, že má nárok na navrácení zaplacené pokuty ve výši 500,- Kč a nákladů správního řízení ve výši 1.000,- Kč, jakož i toho, aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobkyni náklady soudního řízení. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že po vydání žalobou napadeného rozhodnutí se obrátila na Veřejného ochránce práv se stížností na postup správního orgánu I. stupně a žalovaného. Veřejný ochránce práv na základě tohoto podnětu ve zprávě o výsledku šetření ze dne 7.10.2011 uvedl, že v jednání žalobkyně nespatřuje porušení či ohrožení zájmu společnosti, pročež jednání žalobkyně nepovažuje za přestupek dle ustanovení § 2 odst. 1 přestupkového zákona, když současně konstatoval i pochybení na straně správního orgánu I. stupně a žalovaného, neboť se ve svých rozhodnutích řádně nezabývaly otázkou naplnění materiálního znaku přestupku. Žalobkyně dále uvedla, že na rozdíl od žalovaného zastává názor, že nedílným znakem přestupku je kromě naplnění formální stránky i jeho stránka materiální, tj. společenská nebezpečnost. Dle žalobkyně by v této věci jakákoliv další argumentace byla nadbytečná, neboť vše, co by mohlo být uvedeno, již bylo v minulosti předmětem soudního výkladu, pročež žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008-45, kde byla řešena otázka materiálního znaku přestupku. Žalobkyně v žalobě rovněž poukázala na to, že je velmi neblahé, pokud je nutno vést v tomto kontextu a v této rovině polemiku nad rozhodováním správních orgánů, když frapantní nerespektování názoru Nejvyššího správního soudu nelze dle žalobkyně vysvětlit jinak než zlovolnými postraními pohnutkami. Žalobkyně k tomuto ještě doplnila, že rozhodnutí žalovaného ji poměrně citelně zasáhlo do více sfér jejích osobních práv, a to zejména z důvodu, že se nacházela po úraze a několikaměsíční pracovní neschopnosti, když byla nucena zaplatit pokutu a nést další náklady. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný nejprve stručně zrekapituloval průběh celého správního řízení, k čemuž doplnil výtah odůvodnění žaloby. Žalovaný dále uvedl, že si je plně vědom, že nedílným znakem přestupku je i materiální stránka, tj. společenská nebezpečnost. Žalovaný z tohoto pohledu vždy posuzuje dané jednání, a pokud by jej v posuzovaném jednání neshledal, tak by dané jednání žalobkyně jako přestupek neoznačil. Žalovaný rovněž zmínil, že v tomto konkrétním případě byla povinnost výměny řidičských průkazů stanovena ustanovením § 134 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Dle žalovaného z čl. 2 odst. 4 Ústavy vyplývá pro každého povinnost dodržovat platné zákony, když požadavek na dodržování zákonů lze dle žalovaného nepochybně označit jako veřejný zájem, neboť na této zásadě je založen celý společenský a právní řád. Pokud zákon není dodržen, jedná se dle žalovaného o porušení, resp. ohrožení zájmu společnosti, jež právě spočívá v zájmu na dodržování právních předpisů, když tuto skutečnost vyjadřuje i samotná existence ustanovení § 46 odst. 1 přestupkového zákona. Dle žalovaného ustanovení § 134 zákona o silničním provozu stanovuje pevná a závazná pravidla, a nikoliv jakési doporučení. Pokud se jedná o argumentaci žalobkyně v průběhu správního řízení, žalovaný namítl, že tuto argumentaci nelze označit jinak než účelovou. Žalobkyně měla totiž i v době pracovní neschopnosti tzv. vycházky, během nichž se mohla dostavit na příslušný úřad a tam o výměnu řidičského průkazu požádat. Dle žalovaného kromě toho ani nemožnost se podepsat nelze považovat za okolnost, která by podepsání žádosti bránila, když ustanovení § 105 odst. 3 zákona o silničním provozu umožňuje nahradit podpis otiskem palce. K tomuto žalovaný doplnil, že s ohledem na dobrou znalost právního vědomí žalobkyně lze předpokládat, že žalobkyně toto ustanovení bylo známo. Z této skutečnosti lze dle žalovaného dovodit, že žalobkyně svou zákonnou povinnost porušila přinejmenším z nedbalosti – spíše však vědomě. Dle žalovaného další důkaz účelovosti jednání žalobkyně představuje i okolnost, za jakých se omluvila z ústního jednání ze dne 16.5.2011, když žalobkyně svou nepřítomnost odůvodnila naprosto vágně, a to toliko tvrzením, že v daný den se nebude zdržovat v místě svého trvalého pobytu, aniž by však uvedla jakýkoliv důvod. Dle žalovaného lze ve stejném smyslu vyložit i opakované tvrzení žalobkyně, že o výměnu požádala hned po sejmutí sádrové fixace. Podle lékařské zprávy MUDr. S. byla žalobkyni sádrová fixace sejmuta dne 14.1.2011, přesto však žalobkyně o výměnu řidičského průkazu požádala až dne 11.2.2011, tedy téměř o měsíc později. S ohledem na shora uvedené žalovaný má za to, že přezkoumal veškeré odvolací námitky a došel k závěru, že odvolání bylo nedůvodné, když tento závěr řádně zdůvodnil. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že ačkoliv si je žalovaný sice vědom, že nedílným znakem přestupku je i jeho materiální stránka, není však schopen tyto závěry promítnout do svého rozhodnutí. Žalobkyně dále uvedla, že dne 7.12.2010 utrpěla zlomeninu dominantní pravé ruky, když se jednalo o zlomeninu dislokovanou, jež byla řešena neinvazivní repozicí. Jelikož první dny po úrazu byly rozhodující pro další volbu postupu léčby, když žalobkyně dbala pokynů ošetřujícího lékaře, aby končetinu ponechala ve vynucené poloze bez rizika jakékoliv manipulace ve smyslu různých jinak běžných úkonů, žalobkyně proto do konce roku 2010 nepožádala o výměnu řidičského průkazu, neboť v rozhodném období prioritně věnovala pozornost svému zdraví. Žalobkyně za vyloženě trapné pokládá snahu žalovaného označit její chování v době pracovní neschopnosti za účelové. Dle žalobkyně totiž určení doby vycházek v rámci pracovní neschopnosti nestanovuje povinnost dočasně pracovně neschopného tuto vycházku využít, neboť je naopak jeho povinností se v době nemoci zdržovat v místě bydliště a dodržovat léčebný režim. Žalobkyně v tomto směru vyjádřila své překvapení, že žalovaný odmítl akceptovat, že součástí „nemocenské“ je rovněž i klidový režim. S ohledem na zmíněné skutečnosti žalobkyně považuje vyjádření žalovaného za nepřijatelná, a to i po stránce etické, když o něm bude dostupnými prostředky informovat veřejnost, a to včetně sdělovacích prostředků. Pokud se týká lékařské zprávy, žalobkyně v návaznosti na ne zcela prostudovanou lékařskou zprávu MUDr. S. ze strany žalovaného, nebo snad jeho proponovaný záměr, zdůraznila, že v žalobě uvedla, proč o výměnu řidičského průkazu nepožádala po sejmutí sádry ale až dne 11.2.2011. Žalobkyně totiž utrpěla zlomeninu dolního konce rad