6 Azs 163/2015 — Nejvyšší správní soud

15 A 100/2013- 49 - text Pokračování 7 15A 100/2013 15A 100/2013-49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: D. V. S., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem v Praze, Opletalova 25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.8.2013, č.j. MV-53288-4/SO/sen-2013, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2.8.2013, č.j. MV-53288-4/SO/sen-2013, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců Ústeckého kraje, ze dne 9.2.2013, č.j. OAM-33084-22/DP-2012, kterým bylo rozhodnuto o neprodloužení platnosti povolení žalobce k dlouhodobému pobytu v České republice ve smyslu § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 a dále § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 2 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb., pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu“). V žalobě nejprve popsal průběh dosavadního řízení a uvedl, že žalovaný porušil své povinnosti odvolacího orgánu, když jeho rozhodnutí odporuje požadavkům na náležitosti obsažené v ust. § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správního řádu“, a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu dle ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje dostatečné zdůvodnění svých závěrů, pro něž neprodloužil povolení k dlouhodobému pobytu především s ohledem na posouzení přiměřenosti prvoinstančního rozhodnutí ve vztahu ke způsobenému zásahu do soukromého života žalobce, jak vyžaduje ust. § 174a zákona o pobytu. Prvoinstanční správní orgán zamítl žádost žalobce o prodloužení pobytu podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 a dále § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu vzhledem k tomu, že žalobce nesplňuje podmínky trestní zachovalosti ve smyslu § 174 odst. 1 zákona o pobytu. Jeho rozhodnutí vychází ze závěru, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 7.9.2012, č.j. 6 T 102/2012-242 odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 2 roky a trestu propadnutí věci za spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 21 odst. 1 ve spojení s § 283 odst. 1, 2 písm. c) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestního zákoníku“). V době rozhodování žalovaného však byl žalobce účasten amnestie prezidenta republiky, uložený podmíněný trest odnětí svobody mu byl prominut, a proto by se dle názoru žalobce na něj mělo pohlížet jako na netrestaného. Žalovaný nicméně ve svém rozhodnutí dovodil, že amnestie prezidenta republiky se nevztahuje na uložený trest propadnutí věci, tudíž tento trest nebyl v době jeho rozhodování zahlazen a je na něj třeba i nadále pohlížet tak, že nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. Dle žalobce však žalovaný nevyšel ze smyslu amnestie, jež má umožnit osobám, které byly potrestány za méně závažnou trestnou činnost, návrat do společnosti, aniž by na nich ulpívalo stigma odsouzení. Je třeba poukázat zejména na ust. § 72 trestního zákoníku, jenž stanoví, že trest propadnutí věci může soud uložit jako trest samostatný pouze v případě, že trestní zákoník toto uložení výslovně dovoluje. V případě žalobcem spáchaného zločinu ale tento trest jako samostatný uložit možné není. Dochází tedy k paradoxní situaci, kdy žalobci, jemuž byl hlavní trest amnestován, je odsouzení za uvedenou trestnou činnost i nadále ve výpisu z rejstříku uváděno, neboť prominutí trestu propadnutí věci bylo amnestií opomenuto. S ohledem na telelogický výklad amnestie prezidenta lze nicméně dospět toliko k závěru, že k dosud neprominutému trestu propadnutí věci by za takovéto situace nemělo být přihlíženo. Žalovaný ale namísto toho, aby změnu skutkové situace v důsledku amnestie zohlednil a prvoinstanční rozhodnutí zrušil nebo sám rozhodnul, převzal argumentaci správního orgánu prvního stupně a přijal jeho závěry a zdůvodnění. Rovněž tak se nevypořádal s možnou nepřiměřeností rozhodnutí ve vztahu k rodinnému životu žalobce. Žalovaný měl provést vlastní posouzení dopadu do soukromého života žalobce, a to zejména s ohledem na skutečnost, že má v České republice kompletní zázemí v podobě rodiny a přátel. To však neučinil a místo toho pouze odkázal na rozhodnutí prvoinstanční, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Rovněž se dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce a opět pouze odkázal na prvoinstanční rozhodnutí. Takovýto postup je ale v rozporu s dosavadní judikaturou, např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 48/2011-47, dle něhož musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Na základě uvedených skutečností proto žalobce navrhnul, aby správní soud uvedené rozhodnutí žalobce pro nepřezkoumatelnost zrušil. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. K námitkám žalobce uvedl, že amnestii prezidenta republiky nelze jakkoliv extenzivně vykládat ve vztahu k uloženým trestům, vzhledem k tomu zůstává v posuzovaném případě i navzdory agraciaci podmíněného trestu odnětí svobody závažné protiprávní jednání žalovaného nezměněno. Žalovaný proto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil, přičemž v odůvodnění převzal jeho závěry, neboť v tomto smyslu ke změně skutkových okolností nedošlo. K další námitce, že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť pouze zopakoval argumentaci prvoinstančního orgánu, aniž by učinil vlastní závěry, žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 3 A 150/2010-31, dle nějž je možné odkaz na odůvodnění obsažené v přezkoumávaném rozhodnutí považovat za dostačující, pokud toto rozhodnutí obsahuje náležité zdůvodnění předmětné otázky. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobce ve svém odvolání učinil pouze taxativní výčet zákonných ustanovení, s nimiž má být rozhodnutí správního orgánu prvního stupně údajně v rozporu, tento rozpor ale nikterak nekonkretizoval, a nejednalo se tedy o námitky, se kterými by se mohl žalovaný v rozhodnutí vypořádat. Soud ve věci nařídil jednání, z jehož účasti se žalovaný písemně omluvil a navrhnul, aby soud žalobu zamítnul pro nedůvodnost. Žalobce při jednání na podané žalobě setrval. Zopakoval, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný u žalobce nesprávně dovodil absenci trestní zachovalosti i přesto, že byl účasten prezidentské amnestie. V daném případě by nemělo být přihlíženo nejen k uloženému podmíněnému trestu odnětí svobody, ale rovněž i k uloženému trestu propadnutí věci. Vedle toho uvedl, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k němu nepřiměřené, když žalovaný se otázkou přiměřenosti dostatečně nezabýval. Navrhnul proto, aby soud žalobě vyhověl. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s“). Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Ta dle žalobce spočívá ve dvou žalobních bodech: 1. žalovaný namísto toho, aby vlastní činností posuzoval rozhodný skutkový stav, ve svém odůvodnění pouze odkázal na závěry rozhodnutí prvoinstančního, a to přesto, že v době vydání napadeného rozhodnutí došlo k podstatné změně podmínek s ohledem na částečné zahlazení trestu žalobce v důsledku amnestie prezidenta republiky. Jeho odůvodnění odkazem tak jednoznačně neodpovídá požadavku na řádné zdůvodnění rozhodnutí ve smyslu ust. § 68 odst. 3 správního řádu. 2. žalovaný se dostatečným způsobem nevypořádal s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí orgán