3 Ads 7/2011 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 8/2014- 40 - text Pokračování 7 15Ad 8/2014 15Ad 8/2014-40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Jaroslava Vacka, nar. 26.10.1970, IČO: 60232633, místem podnikání Jankovcova 2319, 415 01 Teplice, zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, proti žalované: České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, sídlem Revoluční 3289/15, 400 01 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3.7.2014, č.j. 45000/05152/14/020/RB, sp.zn. 064/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 11.12.2014, č.j. 45000/10243/14/020/RB, sp.zn. 064/2014, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 3.7.2014, č.j. 45000/05152/14/020/RB, sp.zn. 064/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 11.12.2014, č.j. 45000/10243/14/020/RB, sp.zn. 064/2014, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Teplice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18.4.2014, č.j. 45010/014980/14/220/PJ, sp.zn. VP/EXE/244/14, kterým bylo k zajištění vykonatelné pohledávky na pojistném a penále ve výši 268.431,- Kč vyčíslené výkazem nedoplatků vydaným Okresní správou sociálního zabezpečení Teplice ze dne 20.3.1997 pod č.j. 3859/97 dle ust. § 104i zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení v tehdy platném znění (dále jen „ZOPSZ“), zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalobce. Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutí žalované, potažmo správního orgánu I. stupně považuje za nesprávné a nezákonné, resp. protiústavní, když správní orgány nesprávně po právní stránce posoudily námitku žalobce týkající se promlčení výkonu rozhodnutí předmětného výkazu nedoplatků. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 18.4.2014, resp. vydaného dne 25.4.2014, jak v napadeném rozhodnutí nesprávně uvádí žalovaná, bylo k zajištění vykonatelné pohledávky zřízeno zástavní právo k majetku žalobce. V odvolacím řízení proti tomuto rozhodnutí žalobce uplatnil námitku promlčení výkonu rozhodnutí, ta byla však žalovanou zamítnuta jako nedůvodná s odkazem, že na běh promlčecí lhůty je nutno použít analogie k obecné úpravě stavení promlčecí lhůty dle ust. § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.2013 (dále jen „občanský zákoník“), dle které dochází ke stavení promlčecí lhůty tehdy, jestliže věřitel v jejím průběhu uplatní své právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. Ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „ZPSZ“), upravující promlčení práva vymáhat pojistné totiž ve znění účinném ke dni vykonatelnosti výkazu nedoplatků úpravu stavení promlčení lhůty neobsahoval, a to na rozdíl od znění tohoto zákona účinného od 1.1.2009, jenž již stavení lhůty po dobu řízení u soudu upravuje. Žalobce dále uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že běh promlčení lhůty se v daném případě řídí ZPSZ účinným ke dni vykonatelnosti exekučního titulu, jenž úpravu stavení promlčení nestanovil. Spornou otázkou je však skutečnost, zda v takovém případě je nebo naopak není možné použít analogie dle občanského zákoníku. V této souvislosti žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2011, sp.zn. 20 Cdo 2464/2009, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákonná úprava ZPSZ před svou novelizací v roce 2009 institut stavení promlčení neznala, a proto mělo k uplynutí promlčecí lhůty dojít po 10 letech bez ohledu na případné zahájení řízení před soudem či jiným příslušným orgánem. Žalobce svoji argumentaci rovněž podpořil dalšími judikaturními rozhodnutími, a to např. rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 20.6.2007, č.j. 3 Aps 2/2006-68, a nálezem Ústavního soudu ze dne 26.4.2005, sp.zn. Pl. ÚS 21/04, dle kterých nelze analogii ve veřejném právu použít v neprospěch toho, kdo není vykonavatelem veřejné moci, přičemž je-li vůbec přípustná, pak toliko za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a jen ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Dále pak poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 15.12.2003, sp.zn. IV. ÚS 666/02, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44, kterými soudy judikovaly, že v případě, kdy právo umožňuje dvojí výklad, jsou orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a při sporu o výklady zákonných ustanovení použít takový z nich, který je vůči daňovému subjektu mírnější. Vzhledem k uvedenému proto žalobce navrhnul, aby soud rozhodnutí žalované a jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. K námitkám žalobce zopakovala svoji argumentaci uvedenou v žalobou napadeném rozhodnutí ohledně nutnosti použití analogie dle občanského zákoníku. V této souvislosti poukázala na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 28.6.2011, č.j. 3 Ads 7/2011-54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2012, sp.zn. 31 Cdo 1103/2010, ze kterých vyplývá, že neobsahoval-li ZPSZ ve svém tehdejším znění úpravu běhu promlčecí lhůty práva na vymáhání pojistného (a ani ve stávajícím znění neupravuje veškeré aspekty promlčení), je třeba zkoumat, zda neexistuje jiná právní úprava, kde je promlčecí lhůta upravena podrobněji. Touto právní úpravou je občanský zákoník, konkrétně jeho ust. §§ 100 – 114, jež je třeba užít analogicky. V daném případě podal správní orgán I. stupně dne 11.3.1998 (tedy v době běhu promlčecí lhůty) na základě vykonatelného výkazu nedoplatků návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí ve vlastnictví žalobce u Okresního soudu v Teplicích, řízení v této věci dosud nebylo skončeno. S ohledem na úpravu dle občanského zákoníku proto došlo k „pozastavení“ běhu promlčecí doby a rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak bylo vydáno v době, kdy právo na vymáhání dlužného pojistného nebylo možné považovat za promlčené. Žalovaná se dále vyjádřila k námitce žalobce o nesprávně uváděném datu vydání prvoinstančního rozhodnutí dne 25.4.2014. K tomu uvedla, že dle ust. § 71 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle ust. § 19 správního řádu. Zároveň se na písemnosti nebo poštovní zásilce tato skutečnost vyznačí slovy „Vypraveno dne“. Citované rozhodnutí ze dne 18.4.2014 bylo k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předáno dne 25.4.2014, tento den je proto dnem jeho vydání. Soud ve věci nařídil jednání. Při tomto jednání žalobce setrval na podané žalobě a zdůraznil, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná za situace, kdy v řízení řádně uplatnil námitku promlčení nároku na výkon rozhodnutí. Žalovaná proto pochybila, jestliže argumentovala tzv. analogií legis – v tomto smyslu odporuje dosavadní judikatura Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu ústavním principům i judikatuře Ústavního soudu, neboť právní úprava ZOPSZ ve znění účinném do 31.12.2008 institut stavení promlčecí doby neznala. Pověřený pracovník žalované při jednání navrhnul zamítnutí žaloby, přičemž poukázal zejména na skutečnost, že napadená rozhodnutí jsou v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.6.2011, č.j. 3 Ads 7/2011-48. Má proto za to, že k promlčení nároku žalované na výkon rozhodnutí dosud nedošlo. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s“). Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu předloženého žalovanou soud zjistil následující skutečnosti. Dne 20.3.1997 stanovil správní orgán I. stupně žalobci výkazem nedoplatků vedeným po