9 Afs 69/2012 — Nejvyšší správní soud

15 Af 80/2013- 57 - text Pokračování 7 15Af 80/2013 15Af 80/2013-57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Ing. Aleše K l a u d y h o, insolvenčního správce dlužníka „PLP, a. s., IČ: 272 72 401, se sídlem v Trmicích, ul. Na Rovném č. p. 736, PSČ 400 04“, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně, ul. Na Vinici č. p. 1227/32, PSČ 405 02, proti žalovanému: O d v o l a c í m u f i n a n č n í m u ř e d i t e l s t v í, se sídlem v Brně, ul. Masarykova č. p. 31, PSČ 602 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2013, č. j. 10821/13/5000-14302-711315, t a k t o : I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. 4. 2013, č. j. 10821/13- 5000-14302 711315, a rozhodnutí o přeplatku Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2012, č. j. 316727/12/214913505503, se z r u š u j í pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 20.333,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. 4. 2013, č. j. 10821/13/5000-14302-711315, kterým došlo k zamítnutí odvolání příjemce rozhodnutí, a to PLP, a. s., proti rozhodnutí o přeplatku Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 1. 11. 2012, č. j. 316727/12/214913505503, jímž podle ust. § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nebylo vyhověno žádosti podané žalobcem jménem společnosti PLP, a. s., která byla doručena správci daně dne 3. 9. 2012, o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty v celkové výši 770.915,-Kč vzniklého z nadměrných odpočtů uvedených v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2011, červen 2011, květen 2012 a červen 2012. Současně žalobce navrhl, aby soud zrušil i prvoinstanční rozhodnutí správce daně, aby byla zmiňovaná věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení a aby soud uložil žalovanému uhradit mu náklady soudního řízení. V žalobě uvedl, že v předmětné věci žádal o vrácení daňového přeplatku na dani z přidané hodnoty, ovšem tento přeplatek správce daně nevrátil, protože je postupem dle ust. § 242 daňového řádu „započetl“ proti daňové povinnosti dlužníka za červen 2011, která dle jeho výkladu představuje 1,750.578,-Kč. Žalobce má za to, že žalobou napadené rozhodnutí je jednak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, a jednak nezákonné. K nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že v daňovém řízení namítal, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť pohledávky správce daně spočívající v nedoplatku daňové povinnosti za červen 2011 nebyly pohledávkami za majetkovou podstatou, a proto nebyly splněny podmínky pro postup dle ust. § 242 odst. 3 daňového řádu, nicméně žalovaný se ve svém rozhodnutí omezil toliko na konstatování, že žádosti o vrácení přeplatku nebylo možno vyhovět, neboť v době podání žádosti správce daně žádný vratitelný přeplatek na osobním daňovém účtu odvolatele neevidoval s tím, že za irelevantní považuje námitku, že jeho pohledávka na nedoplatek za červen 2011 nebyla pohledávkou za majetkovou podstatou žalobce a tudíž nemohl postupovat dle ust. § 242 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný se tak nijak nevypořádal s klíčovými argumenty žalobce proti rozhodnutí správce daně, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. jeho rozsudky ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71, nebo ze dne 17. 8. 2011, č. j. 9 Afs 10/2011 – 92, nebo s judikaturou Ústavního soudu, např. s jeho nálezy ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. I ÚS 2345/07, nebo ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 822/06. K nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že z obsahu rozhodnutí správce daně i praxe žalovaného dovozuje, že žalovaný pravděpodobně provedl „započtení“ dle ust. § 242 odst. 3 daňového řádu na základě svého mylného právního názoru, že jeho pohledávka na zaplacení daňového nedoplatku za červen 2011 je pohledávkou za majetkovou podstatou. S tím ovšem žalobce zásadně nesouhlasí, když pohledávka státu dle ust. § 44 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), nemůže být pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ust. § 168 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „IZ“), a nemůže proto být započtena dle ust. § 242 odst. 3 daňového řádu, jak to fakticky umožnil správce daně. V současné době právní řád neobsahuje žádné výslovné ustanovení, které by upravovalo režim pohledávky státu dle ust. § 44 odst. 5 ZDPH. Nelze ji přitom automaticky zařadit do stručné kategorie „daně“ uvedené v ust. § 168 odst. 2 písm. e) IZ, a to již proto, že např. ani pohledávka státu na zaplacení daně v rámci přenesené daňové povinnosti není řazena do obecné kategorie „daně“ – byť důvody pro zařazení by byly totožné. Postavení správce daně jako věřitele s pohledávkou dle ust. § 44 odst. 5 ZDPH má charakter obdobný postavení ostatních osob, které rovněž uspokojily věřitele místo dlužníka, upraveném v ust. § 183 IZ. Dlužník má za to, že by postavení správce daně mělo být posouzeno analogicky k tomuto ustanovení. Takový postup jednak odpovídá obecným podmínkám použití analogie, jednak respektuje specifickou povahu a zásady insolvenčního řízení při současném zachování účelu úpravy dle ust. § 44 ZDPH. Umožněním provést opravu daně správce daně fakticky vrací věřiteli daň, kterou věřitel zaplatil, ačkoliv se v budoucnu ukázalo, že věřitel tuto daň od poplatníka (subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurz) uhrazenou nedostane a daní tak byl fakticky zatížen plátce a nikoli poplatník daně. Z pohledu věřitele tak stát pouze vrací plnění, které od něj bezdůvodně získal. Není ale důvod, proč by tímto mechanismem mělo dojít k zhoršení postavení ostatních věřitelů, natož ke zhoršení tak výraznému, k jakému dojde, pokud bude pohledávka posouzena jako pohledávka za majetkovou podstatou. Zvýšená ochrana pohledávek státu je v rozporu také s ústavně zaručenými právy ostatních věřitelů, což vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, třebaže k zákonu o konkurzu a vyrovnání, když dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2009, č. j. 1 Afs 12/2009 – 57, nebo ze dne 20. 3. 2012, č. j. 2 Afs 79/2010 – 80, je argumentace z daného nálezu uplatnitelná i při řízeních vedených dle IZ. Žalovaným uplatňovaný výklad je v rozporu již s gramatickým zněním tohoto ustanovení. Pohledávky za majetkovou podstatou jsou pohledávky vyjmenované v ust. § 168 odst. 2 písm. e) IZ, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku. Obvykle bude ale oprava výše daně prováděna ve vztahu ke zdanitelným plněním, která byla uskutečněna před rozhodnutím o úpadku. Oprávnění provést opravu daně na výstupu je snížením již původně uplatněné daně, aniž by se měnilo zdanitelné plnění nebo poskytovalo nové plnění, což dovodil i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 Afs 69/2012 – 47. Veškeré rozhodné skutečnosti se tedy vztahují k době před úpadkem a nejde proto o nově vznikající pohledávku, tedy nejde o pohledávku za majetkovou podstatou dlužníka. Závěry žalobce jsou přitom v souladu s výkladovým stanoviskem expertní pracovní skupiny při Ministerstvu spravedlnosti č. 6/2011, k opravě výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení, které již bylo akceptováno i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 29 NSČR 16/2011-P8-23, v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 3 VSPH 31/2012-64, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2013, č. j. 3 VSOL 19/2013-B-113, v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2011, č. j. 14 INS 11497/2010-B10, nebo v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2011, č. j. MSPH 60 INS 3748/2009 – B – 176. Závěrem žalobce podotkl, že nezákonné je již samotné rozhodnutí o nedoplatku na dani dlužníka za červen 2011, tedy rozhodnutí, na jehož základě vznikla pohledávka žalovaného započtená oproti přeplatku žalobce na dani. Toto rozhodnutí totiž nesprávným výkladem přechodných ustanovení novely ZDPH č. 47/2011 Sb. nepřípustně rozšiřuje účinnost této novely a umožňuje vznik pohledávek státu dle ust. § 44 odst. 5 ZDPH i ve vztahu ke zdanitelným plněním uskutečněným před 1. dubnem 2012. Že žalovaným provedený výklad je v rozporu se zákonem, potvrdil Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozhodnutí ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 Afs 69/2012-47, a nově i Generální finanční ředitelství svým dodatkem ze dne 26. 4. 2013 měnícím původní stanovisko ze dne 22. 7. 2011 v této věci. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k