9 Afs 128/2016 — Nejvyšší správní soud

59 Af 20/2015- 121 - text Pokračování 7 59Af 20/2015 59 Af 20/2015 - 121 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce: KAMAX, s.r.o., IČ 474 55 705, se sídlem Nudvojovice 1474, Turnov, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem AK Novotný a Pavlenko, s.r.o., se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2015, č. j. 19710-2/2015-900000-304.8, takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 25. 6. 2015, č. j. 19710-2/2015-900000-304.8, a rozhodnutí Celního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6263-2/2015-560000-4, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9 800 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. Daniela Novotného, AK Novotný a Pavlenko, s.r.o., se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6263-2/2015-560000-4, jímž celní úřad zamítl námitky žalobce proti jeho postupu při nepřiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 až 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Žalobce pokládá výklad § 254 odst. 1 daňového řádu, podle kterého není vyměření odvodu aktem správce daně, za formalistický. Takový výklad dle žalobce zcela pomíjí ustanovení § 161 daňového řádu, podle nějž osoba povinná k placení peněžitého plnění v rámci dělené správy má stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt při placení daní. Dle žalobce proto nelze ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu vykládat tak, že pojem „rozhodnutí o stanovení daně“ znamená pouze rozhodnutí dle § 147 odst. 1 daňového řádu. Má-li mít žalobce stejná práva jako daňový subjekt při placení daní, je rozhodnutí, kterým byl zatížen platební povinností podřaditelnou pod § 2 odst. 3 daňového řádu, rozhodnutím o stanovení daně, neboť je tímto rozhodnutím uloženo „peněžité plnění v rámci dělené správy“, tedy daň ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu. Žalobce předkládá svůj výklad § 254 odst. 1 daňového řádu, podle kterého se ke splnění podmínek pro nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně nevyžaduje, aby byl ukladatel v postavení správce daně. Existují - li nejasnosti, jak aplikovat ustanovení zákona, měl by být použit výklad ve prospěch daňového subjektu (in dubio mitius). Výklad, který zvolil celní úřad a žalovaný, spěje dle žalobce k absurdním důsledkům, že správce daně může bezdůvodně zadržovat prostředky, které získal na základě nezákonného rozhodnutí a za toto jednání nenese žádné důsledky. To vše za situace, kdy povinná osoba musí naopak hradit 0,05 % denně za pozdní úhradu podle § 12 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Žalobce upozorňuje na to, že v případě postupu dle § 254 odst. 1 i § 254 odst. 2 daňového řádu se jedná principálně o shodnou situaci. Nezákonným rozhodnutím o odvodu byl žalobce donucen k úhradě, pokud se chtěl vyhnout exekuci. Argument, že celní úřad odpovídá v režimu vymáhání (§ 254 odst. 2 daňového řádu), ale nikoliv v režimu „dobrovolné“ úhrady ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu tak shledává žalobce značně nelogický. Žalobce uzavírá, že z obecného hlediska není rozhodné, který orgán veřejné moci rozhodnutí vydává a který spravuje platbu. Stát by proto neměl odepírat spravedlivé vyrovnání za své pochybení. Žalobce proto navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí celního úřadu zrušeno. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť jednotlivé žalobní body jsou zcela shodné s námitkami uplatněnými v rámci odvolání proti rozhodnutí celního úřadu. III. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Celní úřad Liberec, jehož právním nástupcem se s účinností od 1. 1. 2013 stal Celní úřad pro Liberecký kraj, obdržel dne 13. 12. 2012 v rámci tzv. dělené správy rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále též „ukladatel“) ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. OŽP/12/1444/CEDR29, potvrzené v odvolacím řízení Krajským úřadem Libereckého kraje rozhodnutím ze dne 6. 12. 2012, č. j. KULK 58790/2012, OŽP 1303/2012. Ukladatel předal celnímu úřadu své pravomocné rozhodnutí za účelem vybrání, popř. vymáhání odvodu za trvalé odnětí půdy ze zemědělského původního fondu (dále jen „odvod“), jehož výši stanovil na 50 707 617 Kč. Dne 17. 1. 2013 celní úřad žalobce vyrozuměl, že dne 7. 1. 2013 uplynula lhůta splatnosti odvodu. Dne 21. 1. 2013 uhradil žalobce na účet celního úřadu částku 5 070 762 Kč a dne 25. 1. 2013 částku 45 636 855 Kč (celkem 50 707 617 Kč). Celní úřad následně dvěma platebními výměry stanovil žalobci úrok z prodlení ve výši 446 228 Kč. Úrok z prodlení žalobce uhradil. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2013, č. j. 31 A 4/2013 - 60, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 12. 2012, č. j. KULK 58790/2012, OŽP 1303/2012. Odpadl tak právní důvod, na základě kterého celní úřad předepsal peněžité plnění do evidence a přijal platbu včetně jejího příslušenství, a proto byl na osobním daňovém účtu žalobce vygenerován přeplatek. Dne 5. 12. 2014 bylo celnímu úřadu doručeno podání žalobce označené jako „I. Výzva k připsání úroku dle § 254 daňového řádu, II. Výzva k vrácení přeplatku a zaplaceného penále“. Podání označené jako „II. Výzva k vrácení přeplatku a zaplaceného penále“ celní úřad posoudil jako žádost o vrácení přeplatku podle § 155 dost. 2 daňového řádu a rozhodnutím ze dne 16. 12. 2014, č. j. 61168-3/2014-560000-4, rozhodl o vrácení přeplatku žalobci ve výši 51 153 845 Kč (součet odvodu a úroku z prodlení). Podání označené jako „I. Výzva k připsání úroku dle § 254 daňového řádu“ posoudil celní úřad samostatně jako žádost o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně a dne 23. 12. 2014 vydal rozhodnutí č. j. 61168-4/2014-560000-4, kterým žalobci právo na tento úrok nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitku, které celní úřad rozhodnutím ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6263-2/2015-560000-4, nevyhověl. Proti rozhodnutí celního úřadu se žalobce odvolal. V odvolání namítal shodné skutečnosti jako v podané žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí celního úřadu potvrdil a odvolání žalobce zamítl. Konstatoval, že v okamžiku, kdy celní úřadu vyrozuměl žalobce o existenci prodlení s úhradou odvodu, existovalo pravomocné rozhodnutí Městského úřadu Turnov, u něhož se presumovala jeho správnost, a které celní úřad zavazovalo odvod vybrat a zaevidovat na osobní daňový účet žalobce. Žalovaný dále uvedl, že za zásadní považuje spor o výklad § 254 odst. 1 daňového řádu. Základním zákonným předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je skutečnost, že došlo ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně. Skutečnost, že se musí jednat o neoprávněné jednání správce daně je dle žalovaného zřejmá již z názvu § 254 daňového řádu, tj. slov „úrok z neoprávněného jednání správce daně“. V daném případě však žádné rozhodnutí o dani zrušené z důvodu neoprávněného jednání správce daně neexistuje. Žalovaný považoval za podstatné vymezit institut „dělená správa“. Poukazoval na úpravu dělené správy v § 161 odst. 1 a 2 daňového řádu, z níž vyplývá, že ukladatel pokuty při jejím uložení nevystupuje v postavení správce daně, neboť zákonodárce v této souvislosti hovoří pouze o „orgánu veřejné moci, který není správcem daně“. Pro účely dělené správy působí orgán veřejné moci jako správce daně až ve fázi inkasa uloženého plnění, tj. pouze za tím účelem, aby zabezpečil úhradu peněžitého plnění. V obecné rovině platí závěr, že podle § 2 odst. 3 písm. c) daňového řádu se daní pro účely tohoto zákona rozumí peněžitá plnění v rámci dělené správy, tj. i peněžité plnění uložené ukladatelem v daném případě. Peněžitému plnění v rámci dělené správy je však charakter daně propůjčen pouze a jen pro účely platební fáze, tj. výběru, vymáhání a evidence, kterou provádí správce daně podle procesních pravidel daňového řádu. Žalobce v této souvislosti odkazoval na komentář k daňovému řádu (Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011), z něhož vyplývá, že § 254 odst. 1 daňového řádu není u peněžitých plnění v rámci dělené správy aplikovatelný. Jiná situace by dle žalovaného nastala v případě vymáhání odvodu neoprávněně