6 Afs 73/2014 — Nejvyšší správní soud

15 Af 60/2014- 93 - text Pokračování 9 15Af 60/2014 15Af 60/2014-93 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: V. S., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, se sídlem náměstí 1. máje 97, 430 01, Chomutov, proti žalovanému: Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, 140 96, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2014, č. j. 16580-2/2014-900000-304.8, takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 22. 4. 2014, č. j. 16580-2/2014-900000-304.8, s e pro nezákonnost z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Generálního ředitelství cel ze dne 22. 4. 2014, č. j. 16580-2/2014-900000-304.8, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a byl potvrzen platební výměr Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 16. 9. 2013, č. j. 93078/2013-620000-32.2. Tímto platebním výměrem správce daně podle § 139, § 145 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle § 47 a § 48 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období listopad 2012 z moci úřední podle pomůcek ve výši 21.900 Kč, a to za vybraný výrobek č. 271030 – lehký topný olej v množství 2.000 litrů při sazbě daně 10.950 Kč za 1.000 litrů. Žalobce v žalobě dále požadoval, aby soud zrušil také zmíněný platební výměr a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. V žalobě žalobce namítal, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí trpí skutkovou a právní vadou. Připomněl, že od okamžiku zajištění vybraných výrobků namítal, že se legálním nabytím minerálních olejů v Německu a jejich vlastní dopravou na území České republiky nestal osobou povinnou k přiznání a zaplacení spotřební daně. Žalovaný v odvolacím řízení vyhověl námitce týkající se povinnosti přiznat a zaplatit daň podle § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebních daních, nicméně vyslovil povinnost žalobce přiznat a zaplatit daň z jiných důvodů uvedených v § 9 odst. 3 písm. e) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. f) téhož zákona. S postupem žalovaného žalobce nesouhlasil, a to jak z důvodu právního posouzení, tak z důvodu procesního. Podotkl, že žalovaný svá tvrzení opírá o § 32 zákona o spotřebních daních, aniž by dále zdůvodnil své úvahy, jimiž byl při posouzení vhodnosti kritérií v tomto ustanovení veden. Podle žalobce měl navíc žalovaný v případě změny právního názoru rozhodnutí správce daně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání. Tím, že žalovaný ve svém rozhodnutí formuloval jiný právní názor než správce daně, v podstatě žalobci odňal dvojinstančnost řízení, neboť jej zbavil možnosti v obecném řízení brojit proti novému právnímu názoru. Podle žalobce žádné z ustanovení, které žalovaný aplikoval při právním posouzení věci, dané situaci nepřiléhá. Žalobce měl za to, že pokud má vzniknout daňová povinnost ze žalovaným uvedených důvodů, byl žalovaný stíhán povinností zabývat se otázkou osobní spotřeby a nabytí vybraných výrobků pro účely podnikání. Žalobce poukázal na § 5 zákona o spotřebních daních, podle kterého se zdanění vybraných výrobků prokazuje pouze tehdy, nejedná-li se o osobní spotřebu. Osobní spotřeba nemůže být podle žalobce vyloučena ani při užití § 32 zákona o spotřebních daních, neboť i zde je správce daně povinen přihlížet k ostatním kritériím, kterými jsou inter alia důvody nabytí vybraných výrobků, místo, kde se vybrané výrobky nachází, doklady k vybraným výrobkům a povaha vybraných výrobků. Žalobce dodal, že doklad, jímž prokázal zdanění vybraných výrobků, je v jiném členském státě dokladem o oprávněném nabytí za cenu s daní, neboť sám v sobě nese znaky řádného dokladu vystaveného oprávněnou osobou. V tomto smyslu není podle žalobce pochyb o tom, že nabyl vybrané výrobky již propuštěné ke spotřebě, tudíž jej nestíhá povinnost je zdanit. Ani samotná skutečnost, že žalobce nabyl vybrané výrobky ve větším rozsahu, tedy v množství přesahujícím limity uvedené v § 4 odst. 5 zákona o spotřebních daních, nemůže být jediným kritériem při vyloučení statutu osobní spotřeby a účelu použití. Žalobce dále namítal, že ačkoli je důkazní břemeno v daňovém řízení neseno k tíži daňového subjektu, nelze opomenout § 98 odst. 2 daňového řádu, která explicitně stanoví, že správce daně přihlédne ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly uplatněny. Žalobce uvedl, že vybrané výrobky byly v členském státě Evropské unie ve smyslu směrnice Rady č. 2008/118/ES, o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (dále jen „směrnice č. 2008/118/ES), na niž přímo odkazuje § 1 odst. 1 zákona o spotřebních daních, vyrobeny, zpracovány a nakonec i propuštěny ke spotřebě. Článek 15 uvedené směrnice přímo stanoví, že každý členský stát přijme předpisy pro držení v souladu s touto směrnicí. Pokud bylo zboží v jiném členském státě propuštěno ke spotřebě, nenachází se již v jiném režimu, který by zakládal přímo daňovou povinnost nebo odklad daňové povinnosti při postupech v přepravách v režimu podmíněného osvobození či v rámci zjednodušených postupů. Žalobce uzavřel, že podle článku 32 odst. 1 směrnice č. 2008/118/ES u zboží podléhajícího spotřební daní nabytého soukromými osobami pro jejich vlastní spotřebu a jimi přepravovaného z jednoho členského státu do druhého vzniká povinnost ke spotřební dani pouze v členském státě, v němž bylo zboží podléhající spotřební dani nabyto. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a uvedl, že za množství vybraných výrobků pro osobní spotřebu se považuje množství uvedené v § 4 odst. 5 zákona o spotřebních daních, tj. v případě minerálních olejů množství dopravované v běžných nádržích dopravního prostředku zvýšené o 20 litrů a sloužící pro pohon motorů konkrétního dopravního prostředku. V § 63 odst. 2 téhož zákona je přitom jednoznačně vymezeno, co je v daném případě běžnou nádrží. Podle zjištěného skutkového stavu dopravoval žalobce dne 6. 11. 2012 na daňovém území České republiky vybrané výrobky ve smyslu zákona o spotřebních daních, konkrétně minerální oleje – topný olej (kód nomenklatury 27101947) ve dvou plastových nádržích v celkovém množství 2.000 litrů, které pořídil v Německu. S ohledem na tyto skutečnosti zastává žalovaný názor, že minerální olej jiný než ten dopravovaný v běžných nádržích dopravního prostředku (včetně množství zvýšeného o 20 litrů) uvedený do volného daňového oběhu v členském státě Evropské unie (zde Německo) a dopravovaný z tohoto členského území na daňové území České republiky není osvobozen od spotřební daně a nelze jej podle § 32 odst. 2 a 4 zákona o spotřebních daních v kontextu § 4 odst. 5 téhož zákona považovat za vybraný výrobek pro osobní spotřebu bez ohledu na konečný způsob použití. Žalovaný konstatoval, že žalobce nedovážel minerální oleje, jež by s ohledem na výše uvedené bylo možné pokládat za vybrané výrobky pro osobní spotřebu. Žalobce se tak podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních stal plátcem daně. Podle žalovaného daňový řád neumožňuje žalobcem namítaný postup zrušení rozhodnutí správce daně a vrácení věci k novému projednání. Odvolací orgán může prvostupňové rozhodnutí změnit, případně je zrušit a zastavit řízení, nebo odvolání zamítnout a potvrdit prvostupňové rozhodnutí. Případná náprava vad rozhodnutí i vad řízení tak musí proběhnout v rámci odvolacího řízení. Žalovaný dodal, že postupoval v souladu se zákonem. Daňový řád podle něj stanoví povinnost odvolacího orgánu seznámit odvolatele a umožnit mu se vyjádřit pro případ, kdy je v odvolacím řízení doplňováno dokazování a vyjdou najevo nové skutečnosti, a pro situaci, kdy se odvolací orgán hodlá odchýlit od právního názoru, na němž bylo založeno rozhodnutí prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Změněný právní názor však v daném případě nemá žádné důsledky na výrok rozhodnutí a nemá za následek zhoršení postavení žalobce (jeho majetkové sféry), tudíž žalovaný nebyl podle § 115 odst. 2 daňového řádu povinen o tomto odlišném právním názoru žalobce informovat. Žalovaný se v odvolacím řízení zabýval i přiměřeností pomůcek, přičemž neshledal žádné pochybení při tomto způsobu stanovení daně. Spotřební daň byla stanovena z