9 Afs 30/2007 — Nejvyšší správní soud

15 Af 72/2014- 63 - text Pokračování 13 15Af 72/2014 15Af 72/2014-63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: Ing. R. L., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Stanislavem Lžičařem, daňovým poradcem, se sídlem Holečkova 103/31, 150 00, Praha 5, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2014, č. j. 22748/14/5000-14103-806032, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 9. 2014, č. j. 22748/14/5000-14103-806032, s e pro nezákonnost a pro vadu řízení z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své tehdejší zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 9. 2014, č. j. 22748/14/5000-14103-806032, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Litoměřicích (dále jen „správce daně“), ze dne 11. 12. 2013, č. j. 2114124/13/2507-24803-505541. Tímto dodatečným platebním výměrem správce daně podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši 587.160 Kč a sdělil mu penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 117.432 Kč. V žalobě žalobce předeslal, že v dané věci bylo sporné uplatnění nákladů z titulu účasti žalobce ve veřejné obchodní společnosti. Podle žalobce není sporu o tom, že žalobce jako fyzická osoba za okolností souvisejících s jeho účastí ve veřejné obchodní společnosti v roce 2010 zaplatil a současně uplatnil jako náklad podle § 24 zákona o daních z příjmů částku 238.494,60 Kč spojenou s náklady právního zastoupení, kdy se vedl spor o povinnosti zaplatit dluh z titulu ručení společníka veřejné obchodní společnosti, a částku 3.099.902 Kč jako úrok přímo spojený s výsledkem soudního sporu. Žalobce namítal, že žalovaný vztáhl své závěry výhradně k otázce účasti žalobce ve veřejné obchodní společnosti a odmítl, že by postavení společníka mělo dopady jen do činnosti fyzické osoby. Podle žalobce je zřejmé, že pokud se fyzická osoba rozhodla podnikat formou účasti ve veřejné obchodní společnosti a touto cestou dosahovala příjem ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů, má tento příjem dopady i do ekonomiky fyzické osoby jako takové bez ohledu na to, zda ze společnosti v určitém období vystoupila. V dané věci nastal negativní dopad, neboť zde vznikla povinnost zaplatit, která se týkala výlučně fyzické osoby, jež se z titulu formy svého podnikání a dosahování příjmu ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů dostala do postavení ručitele, kdy je zavázána zaplatit soudem určený úrok. Žalobce činil vše pro to, aby platbu těchto nákladů eliminoval, spor vedl jako fyzická osoba. Podle názoru žalobce není jeho chybou délka řízení (celá věc se řešila od roku 1994 do roku 2010). Teprve po ukončení sporu v roce 2010 bylo postaveno najisto, zda a kolik má zaplatit, což byl důvod pro časové zohlednění výdajů v roce 2010. Žalobce namítal, že uvedené náklady by nevznikly, kdyby se společníkem veřejné obchodní společnosti nestal. Podle žalobce se proto jedná o náklady fyzické osoby prokazatelně vzniklé v souvislosti s činností, která je předmětem daně podle § 7 zákona o daních z příjmů. Žalobce odmítl argumentaci žalovaného, že placení nákladů z minulosti nemá souvislost s příjmy fyzické osoby. Žalobce nadále podniká a nezaplacení povinnosti podle soudního rozhodnutí by vedlo k exekuci jeho majetku, případně k insolvenčnímu řízení, což by znamenalo ukončení podnikatelské činnosti, případně její zákaz. Pokud tedy žalobce chtěl dále podnikat, soudem určenou částku zaplatit musel. Žalobce zdůraznil, že toto vše se týká výhradně fyzické osoby, nikoli veřejné obchodní společnosti, jak dovozoval žalovaný, a zaplacení soudem stanovené povinnosti má souvislost s příjmy. Podle žalobce žalovaný svou argumentací popírá rizika podnikání. Žalobce dodal, že věc nelze posuzovat tak, že stát se podílí jen na kladných výsledcích podnikání, nikoli na případné ztrátě v podobě povinnosti zaplatit. K otázce nákladů právního zastoupení žalobce uvedl, že při opačném výsledku sporu by tzv. přísudek byl předmětem daně z příjmů, proto žalobce odmítl jako věcně, logicky i právně nesprávnou argumentaci žalovaného, že náklady spojené s právním zastoupením nejsou daňově účinné. Žalovaný podle žalobce porušil § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť mají-li zaplacené náklady souvislost s příjmy, které jsou předmětem daně, nelze je takto vyloučit. Podle žalobce dopadá na projednávanou věc též § 24 odst. 2 písm. p) zákona o daních z příjmů, podle kterého jsou daňově relevantními výdaje, k jejichž úhradě je poplatník povinen podle zvláštních zákonů. Za takový zákon považoval žalobce zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), který fyzickou osobu zavazoval k úhradě z titulu účastenství ve veřejné obchodní společnosti. Žalobce dále poukázal na § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů, podle kterého jsou výdajem i smluvní pokuty, úroky z prodlení, penále a jiné sankce ze závazkových vztahů, kam podle žalobce patří i jemu soudem uložená povinnost zaplatit úroky. Žalobce zmínil rovněž § 24 odst. 3 zákona o daních z příjmů a konstatoval, že pokud měl příjem, který je předmětem daně, a s tímto příjmem souviselo riziko možných výdajů, nelze tyto výdaje popřít či odmítnout poté, co soudní rozhodnutí zavázalo žalobce jako fyzickou osobu k placení. Žalobce dále nesouhlasil s vyloučením nákladů spojených s chovem koní ve výši 576.000 Kč, ke kterým žalovaný uvedl, že se příslušným kontrolním zjištěním nezabýval, neboť žalobce ve vztahu k těmto nákladům neuplatnil námitky. Žalobce zdůraznil, že odvoláním napadl výrok dodatečného platebního výměru jako celek, a tím zpochybnil i vyloučení předmětného výdaje, a proto se žalovaný nemůže zprostit povinnosti posuzovat vše. Podle žalobce je povinností žalovaného zabývat se čistotou, resp. zákonností řízení před správcem daně, které bylo podstatně ovlivněno důkazem získaným v rozporu se zákonem. Žalobce popsal, že za účelem chovu a výcviku pořídil kladrubské koně, které následně v dalším zdaňovacím období prodal za cenu v řádech miliónů korun a výnos zahrnul do zdanitelných příjmů, což správce daně nijak nezohlednil. Žalobce považoval vyloučení nákladů spojených s chovem koní za rozporné s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Byť otázka prodeje a jeho reálnosti nebyla předmětem řízení a dokazování, podle žalobce je nesporné, že kdyby koně neměli řádnou péči, nemohli by se stát předmětem kupní smlouvy s cenou v řádech miliónů korun. Žalobce poukázal na výpověď svědkyně Julianne Wainberg, která podle něj prokazuje okolnost vzniklých nákladů. Správce daně postavil své závěry na protokolu o místním šetření u pana P., přičemž vydával svědeckou výpověď za místní šetření a svým postupem fakticky vyloučil žalobce z pořizování důkazu, neboť mu odepřel právo účastnit se jednání s panem P. a pokládat mu otázky. Podle žalobce nelze výsledky místních šetření, kdy se kladou otázky a zapisují odpovědi, použít jako důkaz ve věci samé. Podle žalobce je z obsahu správního spisu zřejmý a prokázaný úmysl dělit výnosy a náklady na spolupracující osobu. Byť je tento úmysl i obsahem podaného daňového tvrzení, žalovaný jej zcela pominul, tudíž stanovil základ daně i daň z příjmů za rok 2010 nesprávně. Postup daňových orgánů, které se nezajímaly o konečný stav chovu koní (jejich prodej), podle žalobce vylučuje správné stanovení daně ve smyslu § 1 odst. 2 daňového řádu. Pokud daňové orgány nezohlednily žádné náklady spojené s dosažením zdanitelného příjmu, posoudily věc po právní stránce nesprávně, stanovily daň z příjmů nesprávně a současně v rozporu se smyslem zákona účelově vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že důkazní břemeno v daňovém řízení nese žalobce, podle jeho názoru nezbavuje daňové orgány povinnosti zjistit okolnosti nezbytné pro naplnění cíle daňového procesu. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, popsal průběh daňového řízení a k věci uvedl, že § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů vyžaduje věcnou a časovou souvislost příjmů a výdajů, přičemž daňově účinné jsou podle §