6 Ads 112/2012 — Nejvyšší správní soud

42 Ad 22/2016- 28 - text Pokračování 7 42Ad 22/2016 42Ad 22/2016-28 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobkyně: JUDr. Z. J., nar. „X“, bytem „X“, proti žalované: České správě sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27.6.2016, č.j. „X“, t a k t o : I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27.6.2016, č.j. „X“, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14.4.2016, č.j. „X“, se z r u š u j í pro nezákonnost a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27.6.2016, č.j. „X“, kterým byly zamítnuty její námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14.4.2016, č.j. „X“ (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí její žádosti o přepočet starobního důchodu. V žalobě uvedla, že výrok napadeného rozhodnutí považuje za nezákonný pro porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9.6.2005, sp. zn. II. ÚS 348/04, který se týká výkladu ust. § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“). Žalobkyně dále namítala porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně je nepřípustné, aby státní orgány důsledně vyžadovaly plnění povinností ze strany občanů a samy nedbaly ochrany jejich zájmů. Takový postup považuje za přepjatý formalismus. V této souvislosti žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 29.9.2004, sp. zn. III. ÚS 188/04. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaná při rozhodování vycházela z interního výkladu Ministerstva práce a sociálních věcí, v němž bylo uvedeno, že rozpočítávání zpětně doplacené mzdy lze provést pouze v případě, kdy dojde k doplacení dlužného započitatelného plnění na základě vykonatelného rozhodnutí soudu nebo je-li uzavřen smír ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Aplikaci tohoto výkladu považuje žalobkyně za absurdní, neboť je v rozporu se zásadou prevence předcházení sporů, k čemuž institut narovnání slouží. Žalobkyně doplnila, že uzavřela smlouvu o narovnání dne 29.4.2015 se svým zaměstnavatelem, Českou republikou – Krajským soudem v Ústí nad Labem. Smlouva o narovnání upravovala její právo na plat a víceúčelovou paušální náhradu za dobu od 1.1.2011 do 31.12.2014, reagující na nález Ústavního soudu ze dne 10.7.2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13. Žalobkyně dále poukázala na možnou diskriminaci soudců, pro něž podle žalované neplatí závěry Ústavního soudu ze dne 9.6.2005, sp. zn. II. ÚS 348/04. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že nálezy ústavního soudu jsou závazné do doby, než jsou překonány jinou judikaturou Ústavního soudu v důsledku sociálních a ekonomických změn v zemi. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že podle ust. § 16 odst. 3 zákona o pojistném na sociální zabezpečení, je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31.12.1995 vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona. Žalovaná připomněla, že do vyměřovacího základu pojištěnce se zahrnuje náhrada mzdy, platu nebo jiného příjmu započitatelného do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného podle zákona o pojistném na sociální zabezpečení. Žalovaná poukázala na ust. § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení, k čemuž doplnila, že zúčtovaným příjmem se rozumí plnění, které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě nebo formou výhody poskytnuto zaměstnavatelem zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch. Žalovaná dále odkázala na ust. § 6 odst. 1 zákona o pojistném na sociálním zabezpečení, z kterého vyplývá, že vyměřovací základ je možno zhodnotit pouze v tom kalendářním roce, resp. kalendářním měsíci, v němž byl zúčtován. Žalovaná uvedla, že žalobkyně předložila dohodu o narovnání uzavřenou dne 29.4.2015, z níž je zřejmé, že částka 256.530 Kč jako rozdíl mezi výší platů a víceúčelových paušálních náhrad skutečně vyplacených v letech 2012 až 2014 mohla být zaměstnavatelem žalobkyně zúčtována nejdříve v roce 2015. Žalovaná podotkla, že žalobkyně vyplacenou částku neprokázala evidenčním listem důchodového pojištění. Žalovaná je toho názoru, že zhodnocení náhrady mzdy, platu nebo jiného příjmu zpětně v kalendářních měsících, za které náleží, je dle platné právní úpravy zakotvena pouze u náhrad, které náleží pojištěnci na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody ve sporu o neplatné skončení pracovního poměru. Podle žalované je sporná otázka, zda vyměřovací základ za rok 2015 spadá do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu pro starobní důchod. Žalovaná se domnívá, že do rozhodného období určeného podle ust. § 18 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) do rozhodného období nespadá. Žalobou napadené rozhodnutí žalovaná považuje za zákonné a v souladu s ust. § 16 zákona o důchodovém pojištění, přičemž v případě žalobkyně je rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu období let 1986 až 2014. Skutečnost, že žalobkyni nebyl započítán i vyměřovací základ za rok 2015 není způsobena nesprávnou aplikací ust. § 5 odst. 1 zákona o pojistném na sociálním zabezpečení. Opačný postup by podle žalované byl nezákonný a v rozporu s ust. § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná připomněla, že náhrady výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudců podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (dále jen „zákon o platu“) nepatří do vyměřovacího základu zaměstnance pro odvod pojistného. Závěrem žalovaná uvedla, že rozhodla v souladu se zákonem, považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. V replice žalobkyně uvedla, že žalovaná přehlédla skutečnost, že v předmětném případě se nejedná o náhradu platu, ale rozdíl mezi výší platů, které jí byly skutečně v letech 2012, 2013 a 2014 vyplaceny, a výší platů, které jí měly být vyplaceny. Dohodou o narovnání tak došlo pouze k dobrovolné nápravě chyby. Žalobkyně podotkla, že jí nelze přičítat k tíži, že její zaměstnavatel nerozlišil, jakou výši vyplacené částky představuje doplatek platu a jakou výši představují víceúčelové paušální náhrady. Rovněž jí nelze přičítat k tíži nedoložení nového evidenčního listu, neboť na její žádost o nový evidenční list jí bylo sděleno, že účetní za této situace sama neumí evidenční list důchodového pojištění sestavit. Žalobkyně podotkla, že vzhledem ke skutečnosti, že jí byla vyplacena částka najednou, byla jí vyměřena i mnohem vyšší daň, než kdyby jí byly částky vyplaceny v měsíčním platu. Žalobkyně opětovně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9.6.2005, sp. zn. II. ÚS 348/04. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaná se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřila. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí dílu prvního hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek, které napadají stanovení výpočtového základu důchodu, do kterého nebylo započítáno dorovnání platu, skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala žádost o zařízení výplaty důchodu s poukazem na účet dne 4.4.2014. Česká správa sociálního zabezpečení vydala rozhodnutí dne 27.5.2014, č.j. „X“, kterým rozhodla o přiznání starobního důchodu žalobkyni od 3