3 Ads 23/2010 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 18/2016- 36 - text Pokračování 8 78Ad 18/2016 78Ad 18/2016-36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobkyně: V. B., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 1, PSČ 128 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2016, č. j. MPSV-2016/71273-916, sp. zn. SZ/MPSV-2016/52656-916, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, ze dne 14. 4. 2016, č. j. MPSV-2016/71273-916, sp. zn. SZ/MPSV-2016/52656-916 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Ústí nad Labem, ze dne 19. 2. 2016, č. j. 83001/16/UL, sp. zn. 11309-12-UL, se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhala přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 4. 2016, č. j. MPSV-2016/71273-916, sp. zn. SZ/MPSV-2016/52656-916, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 19. 2. 2016, č. j. 83001/16/UL, sp. zn. 11309-12-UL, kterým bylo podle ust. § 62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 8. 2016 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), rozhodnuto o vzniku přeplatku na přiznané dávce státní sociální podpory, příspěvku na bydlení, ve výši 10.529,-Kč a zároveň byla žalobkyni uložena povinnost vrátit přeplatek do dne 30. 4. 2016, s odůvodněním, že dle ust. § 61 zákona o sociální podpoře nesplnila svou zákonnou oznamovací povinnost, a tak zavinila, že dávka byla vyplácena ve vyšší částce. V žalobě žalobkyně uvedla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení a aplikaci ust. § 61 odst. 1 a § 62 odst. 1 zákona o státní a sociální podpoře, ust. § 2a zákona o státní a sociální podpoře ve spojení s ust. § 4 a § 4a zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ÚP“) a ust. § 2 odst. 3, § 8 odst. 1, § 3, § 6 odst. 2 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť v žalobou napadeném rozhodnutí nebylo konstatováno naplnění znaků skutkové podstaty dle ust. § 62 odst. 1 zákona o státní a sociální podpoře, nebyla shledána splněná oznamovací povinnost dle ust. § 61 odst. 1 zákona o státní a sociální podpoře a žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s odvolacími důvody. K těmto žalobním bodům žalobkyně doplnila, že žalovaný doplnil konkrétní důvody vzniku přeplatku ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 4 Ads 96/2009 – 93, nicméně vůbec se nevypořádal se skutečností, na základě jakých důvodů došlo k nesplnění oznamovací povinnosti a zda vznikl škodlivý následek, tedy zda byla dávka vyplácena neprávem či v nesprávné výši. Žalobkyně připustila, že se přestěhovala do jiného bytu, nicméně šlo o jiný byt v témže bytovém domě a za stejných rozhodných skutečností uvedených v ust. § 24 a násl. zákona o státní a sociální podpoře. Žalobkyně se proto domnívá, že nemohlo dojít k vyplacení dávky neprávem nebo ve vyšší než náležející výši, neboť vstupní okolnosti pro vyměření nároku na dávku – příspěvku na bydlení – zůstaly stejné. Žalobkyně se domnívá, že za těchto okolností ani nemůže existovat kauzální nexus mezi eventuálním protiprávním jednáním a škodlivým následkem. Žalobkyně proto namítla, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008 – 55, který se týká vzniku přeplatku na jiné dávce, nicméně je v něm upravena objektivní odpovědnost za vznik přeplatku na dávce. Žalobkyně dále namítala, že svou oznamovací povinnost splnila, neboť přestěhování se do jiného bytu řádně oznámila orgánu pomoci v hmotné nouzi při uplatnění nároku nadávku – doplatek na bydlení. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatuje, že oznamovací povinnost měla být splněna u oddělení státní sociální podpory Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Ústí nad Labem, což je v přímém rozporu s ust. § 10 správního řádu ve spojení s § 2a a § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ÚP, podle nichž je správním orgánem ve věcech státní sociální podpory krajská pobočka úřadu práce, nikoliv však její kontaktní pracoviště nebo oddělení. Předmětem řízení jsou podle žalobkyně dávky přiznané v řízení zahájeném před tzv. sociální reformou, tj. zákonem č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon o sociální reformě“). Správní řízení z úřední činnosti bylo v předmětné věci zahájeno dne 1. 7. 2012, přičemž o dávkách státní sociální podpory a dávkách pomoci v hmotné nouzi bylo rozhodováno a vypláceno týmž správním orgánem, tedy krajskou pobočkou úřadu práce. Ke dni zahájení řízení o vrácení předmětné dávky tak již v souladu s přechodnými ustanoveními zákona o sociální reformě došlo k předání agendy mezi správními orgány. Vzhledem k uvedenému tak podle žalobkyně žalovaný měl k dispozici veškeré podklady týkající se i orgánu pomoci v hmotné nouzi a musel tak být obeznámen se skutečností, že žalobkyně svou oznamovací povinnost řádně splnila. Tuto skutečnost žalovaný na základě nesprávného úředního postupu opomněl zohlednit. Ke konstatování žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí ohledně elektronického propojení systémů státní sociální podpory žalobkyně namítla, že je v rozporu s účelem a zákonným vymezením jednotného informačního systému práce a sociálních věcí ve smyslu ust. § 4a odst. 1 zákona o ÚP, zejména s principem vzájemné spolupráce správních orgánů, která se musí uplatnit i při doložení nájemní smlouvy jako skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku na dávku – příspěvku na bydlení. Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, a to z důvodu, že se žalovaný řádně nevypořádal s jejími námitkami, ačkoliv je ve správním řízení opakovaně uplatnila. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a dále uvedl, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost a ve stanovené lhůtě osmi dnů nenahlásila uzavření nové nájemní smlouvy k bytu č. „X“, ačkoliv pobírala příspěvek na bydlení vážící se k bytu č. „X“, k němuž jí zanikl nájemní vztah dne 31. 12. 2010. Správní orgán I. stupně se skutečnost, že se žalobkyně přestěhovala v rámci jednoho bytového domu do jiného bytu, dozvěděl až dne 27. 4. 2015 při uplatnění nové žádosti žalobkyně, k níž předložila nájemní smlouvu na byt č. „X“. Podmínka nájemce k tomuto bytu tak nebyla splněna a nárok na příspěvek na bydlení zanikl. K tomu žalovaný doplnil, že žalobkyně v žádostech od 1. 7. 2012 neuváděla nové číslo bytu a novou nájemní smlouvu, ale uvedla byt č. „X“. Je pravdou, že žalobkyně změnu ohlásila a doložila orgánu pomoci v hmotné nouzi dne 17. 1. 2011, avšak v této době byla tato agenda vyřizována Magistrátem města Ústí nad Labem a nikoliv úřadem práce. Žalovaný dále uvedl, že neoznámením změny rozhodných skutečností žalobkyně zavinila, že dávka byla vyplácena neprávem, neboť pro nárok na dávku nebyla splněna podmínka nájemce dle ust. § 24 zákona o státní a sociální podpoře, čímž vznikl na dávce přeplatek. Vzhledem k výše uvedenému považuje žalobkyní vznesené námitky za nedůvodné, neboť její nájemní vztah netrval. Žalovaný se domnívá, že žalobou napadené rozhodnutí s odkazem na příslušnou právní úpravu řádně odůvodnil a v odvolacím řízení postupoval v souladu s právními předpisy. V následně učiněné replice k písemnému vyjádření žalovaného k žalobě žalobkyně zdůraznila, že na žalobě v plném rozsahu trvá. K vlastnímu vyjádření žalovaného pak uvedla, že pouze shrnuje odůvodnění napadeného rozhodnutí a neuvádí žádné skutkové ani právní argumenty. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správ