5 Azs 28/2008 — Nejvyšší správní soud

75 Az 27/2016- 28 - text  6 75 Az 27/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., v právní věci žalobce: B. P., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t. č. v Pobytovém středisku Havířov, se sídlem Na Kopci 269, 735 64 Havířov, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile house – Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, adresa pro doručování Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2016, č. j. OAM-43/LE-LE05-ZA08-2016, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2016, č. j. OAM-43/LE-LE05-ZA08-2016, e. č. „X“, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci podle ust. § 12, ust. § 13, ust. § 14, ust. § 14a a ust. § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“), mezinárodní ochrana neuděluje, neboť pro vyhovění žádosti nebyly splněny zákonné předpoklady. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný v předmětném řízení porušil ust. § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu, ve spojení s ust. § 2, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen ,,správní řád“), a následném spojení s čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. 12. 2011, č. 2011/95/EU (dále jen ,,kvalifikační směrnice“). Správní orgán byl povinen při aplikaci ust. § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu respektovat základní zásady správního řízení vyjádřené v ust. § 2 až § 8 správního řádu. Především pak zásadu individualizace správního řízení a správního rozhodnutí v souvislosti s povinností zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, o jehož právech bylo rozhodováno. Veškeré takto zjištěné podklady, jež vedly správní orgán k vydání napadeného rozhodnutí, měly být v napadaném rozhodnutí uvedeny a řádně odůvodněny ve smyslu ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgán však pochybil, neboť řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem. Žalobce dále upozornil, že správní orgán nepostupoval eurokonformním způsobem při samotné aplikaci ust. § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu, poněvadž nezohlednil požadavky vyplývající z čl. 4 kvalifikační směrnice. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 Azs 50/2003, a rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Azs 235/2004, konstatoval, že jsou-li dány skutečnosti, na jejichž základě lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo by mohlo dojít a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak musí správní orgán tyto skutečnosti v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl. Žadatel o azyl nemá povinnost prokazovat své pronásledování jinými důkazními prostředky než svoji vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v případě pochybností shromáždil důkazní prostředky, které vyvracejí nebo zpochybňují věrohodnost žadatelovi výpovědi. Důkazní břemeno je tedy v řízení ve věci mezinárodní ochrany směřováno ve prospěch žadatele a nedostatek důkazů proto nemůže být přičítán k jeho nevěrohodnosti nebo účelovosti. Žalovaný správní orgán tak porušil povinnost vykládat si ustanovení zákona o azylu eurokonformním výkladem, když řádně nezohlednil všechny azylově relevantní skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení tvrdil a konzistentně uváděl, aniž by k nim provedl adekvátní důkazní prostředky. 3. Žalobce se nad rámec výše uvedeného domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení právního předpisu, konkrétně ust. § 14a odst. 1 a 2 písm. b) a d) zákona o azylu, neboť vydané rozhodnutí považuje za nezákonné a nesprávně posouzené. Prvním důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z neustále vyvíjeného tlaku na jeho osobu z důvodu nenarukování do povstalecké armády a vyhrocené situace ve vztahu mezi rusky hovořícími a ukrajinsky hovořícími obyvateli země. Dalším důvodem pak byla obava z nutnosti nastoupit do armády a účastnit se tak bojů na východě Ukrajiny. Správní orgán dospěl k závěru, že vyhýbání vojenské službě nemůže být samo o sobě důvodem pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Nicméně se již nezabýval situací žalobce, která by mu hrozila, pokud by vojenskou službu v zemi původu nenastoupil. Nenastoupení vojenské služby je na Ukrajině považováno za trestný čin. Možnost jejího splnění alternativním způsobem neexistuje. S ohledem na skutečnost, že žalobci při návratu do země původu hrozí v případě neudělení azylu nebo doplňkové ochrany uvěznění, bylo povinností správního orgánu vyhodnotit podmínky, za kterých by byl tento trest odnětí svobody vykonán. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva je patrné, že musí existovat spojitost mezi uváděným důvodem zbavení svobody na straně jedné a místem a režimem zajištění na straně druhé. Podmínky zajištění nesmí být v prvé řadě neslučitelné s čl. 3 Evropské úmluvy, který zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Uvedl-li žalobce v žádosti o mezinárodní ochranu, že byl povolán k výkonu vojenské služby, kterou však nechce nastoupit, bylo nezbytné, aby se správní orgán zabýval otázkou jeho obavy z uvěznění. To však správní orgán neučinil. Obava ze špatného zacházení v ukrajinských věznicích byla naprosto reálná a prokazatelně vystižena v monitorovací zprávě Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ze dne 29. 4. 2015, kde bylo poukázáno na přeplněnost vazebních zařízení a absenci účinného vnitrostátního prostředku nápravy, v případě stížností. Žalobce nabyl přesvědčení, že obava ze špatného zacházení byla opodstatněná a správní orgán se jí měl řádně zabývat. Tím, že tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou je nutné hodnotit napadené rozhodnutí jako nezákonné. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem a podanou žalobu považuje za nedůvodnou. Správní orgán postupoval v souladu se zákonem o azylu, přičemž za rozhodná vzal tvrzení uváděná žalobcem v samotné žádosti, jeho výpovědi a informace o zemi původu. Žalovaný se zabýval všemi skutečnostmi, zjistil skutečný stav věci a pro své rozhodnutí si opatřil potřebné podklady. Žalobce nebyl členem žádné politické strany nebo hnutí a nevyvíjel ani žádnou veřejně-politickou činnost. Povolání do armády ze strany státních orgánů nelze považovat za diskriminaci či pronásledování žalobce. Z dostupných informací bylo zjištěno, že vojáci základní vojenské služby na Ukrajině nejsou povoláváni do zóny bojových operací, neboť v těch slouží vojáci dobrovolně nikoli z donucení. Navíc osoby dlouhodobě žijící mimo území Ukrajiny nejsou povoláváni, poněvadž se jim nedaří předat povolávací rozkaz. Mimoto žalovaný poukázal na skutečnost, že Ukrajina zavedla institut alternativního výkonu vojenské služby, která je vykonávána v nemocnicích. Žalovaný se domnívá, že žalobcovy obavy jsou proto neopodstatněné a neodůvodněné. V případě, že by povstalci činili na žalobce nátlak, nic mu nebrání obrátit se na ukrajinské státní orgány s žádostí o pomoc. Dle názoru žalovaného žalobce nebyl nikterak zkrácen na svých právech. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 5. O žalobě rozhodl soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasil a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním, takže se má za to, že souhlas udělil, když byl o tomto následku ve výzvě výslovně poučen. 6. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návr