4 Azs 228/2015 — Nejvyšší správní soud

15 A 124/2016- 41 - text  8 15 A 124/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: F. J., narozený „X“, státní příslušnost Čínská lidová republika, bytem „X“, zastoupený JUDr. Pavlou Vanickou, advokátkou, sídlem Slezská 1, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2016, č. j. MV-48557-4/SO/Sen-2016, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 29. 6. 2016, č. j. MV-48557-4/SO/Sen-2016, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 1. 2016, č. j. OAM-537-65/PP-2011, se pro vadu řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 29. 6. 2016, č. j. MV-48557-4/SO/Sen-2016, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 1. 2016, č. j. OAM-537-65/PP-2011. Správní orgán I. stupně svým rozhodnutím zamítl žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 10 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 a 4, § 6 odst. 1, § 50 a § 51 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). Rozpor s právními předpisy spatřoval žalobce především ve skutečnosti, že správní orgány namísto soudu k tomu povolanému posoudily otázku viny třetí osoby, která ani nebyla účastníkem daného řízení, a činí ze svého ničím nepodloženého předpokladu zásadní východisko napadených rozhodnutí. Správní orgány vyloučily ze svých úvah některé okolnosti případu spočívající v dopadu jejich rozhodnutí do osobní sféry žalobce. Délkou řízení pak učinily nejistým pobytový status žalobce i životní podmínky dalších členů jeho rodiny a bez jakýchkoliv provedených důkazů a posouzení souvisejících okolností presumovaly vhodnost pobytu žalobce a jeho rodiny v rodné zemi žalobce. 3. Uvedl, že rozhodnutí správních orgánů byla zdůvodněna tím, že se měl dopustit obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území. Konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „z předloženého spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že také matka nezletilého D. K., paní Z. Y., nejprve nechala účelově zapsat do rodného listu dítěte pana K. K., a to s tím úmyslem, aby pro sebe získala povolení k pobytu.“ Tento závěr měl dle žalobce zřejmě vyplývat z trestního příkazu vydaného proti K. K. dne 29. 11. 2009 (zřejmě myšleno dne 27. 11. 2009 – pozn. soudu) Obvodním soudem pro Prahu 2. Trestní příkaz se však týkal (jak ostatně i sám žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl) jiných osob než rodinných příslušníků žalobce, tedy trestní příkaz se netýkal ani bývalé manželky a družky žalobce paní Y., ani jejího syna D. K., narozeného „X“, který je nositelem sloučení dle příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců. Zdůraznil, že správní orgány tak pro potřebu správního řízení posuzovaly otázku viny třetí osoby nezúčastněné na správním řízení, což přísluší pouze soudům v rámci trestního řízení. Připomněl, že jakákoliv osoba musí být považována za nevinnou do doby, než příslušný soud o její vině rozhodne a takové rozhodnutí nabude právní moci. Na podkladě takto učiněného závěru, který ani nebyl žádným dalším důkazem ze správního spisu podložen, pak správní orgán I. stupně i žalovaný učinili závěr o tom, že zákon o pobytu cizinců byl s cílem získat pobytové oprávnění obcházen nejprve družkou žalobce a následně rovněž i samotným žalobcem. 4. Upozornil na to, že žalovaný ve svém rozhodnutí odmítl jeho námitku ohledně zásahu do jeho soukromé sféry jako nedůvodnou toliko s prostým poukazem na dikci § 87e odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti zdůraznil, že správní orgány jsou za všech okolností vázány jednak základními zásadami správního řízení, mimo jiné i zásadou obsaženou v § 2 odst. 4 správního řádu, a jednak také zásadou obsaženou v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je každý chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. V daném případě proti sobě stojí zájem veřejný a zájem soukromý, a je tak povinností správních orgánů zdůvodnit, proč zrovna ten který zájem má v daném případě převážit. Takové posouzení v napadeném rozhodnutí zcela absentuje. Uvedl, že spolu se svojí družkou provozují v České republice restauraci, která je de facto jediným zdrojem obživy pro celou rodinu. Vzhledem k tomu, že nemají k sobě žádné další zaměstnance, mělo by ukončení činnosti žalobce zcela likvidační dopad na fungování restaurace, a tedy i na zajištění příjmů pro rodinu. V dané souvislosti nelze ani pominout fatickou osobní a každodenní péči žalobce o nezletilého, a proto je také v zájmu nezletilého a v souladu s mezinárodními úmluvami, aby celá rodina mohla nerozděleně na území České republiky pobývat. 5. Poukázal dále na to, že podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu dne 11. 11. 2010 a že řízení bylo skončeno až žalobou napadeným rozhodnutím vydaným dne 29. 6. 2016. V průběhu správního řízení byl správní orgán I. stupně opakovaně vyzýván k urychlení řízení, přesto bylo konečné rozhodnutí ve věci vydáno po více než 5 letech. S ohledem na § 6 odst. 1 správního řádu není dle žalobce možné takovou dobu považovat za adekvátní. Konstatoval, že žalovaný mu ve svém rozhodnutí doporučuje, aby svůj rodinný život realizoval ve své domovské zemi, kterou dobře zná. Zdůraznil, že prožil většinu svého produktivního života mimo území Číny a v současné době tam nemá žádné odpovídající zázemí a po celou dobu svého pobytu na území České republiky (již více než 10 let) nebyl v zemi původu, navíc pro nezletilého Daniela Kříže by to znamenalo přesun do zcela odlišného prostředí, než v kterém se celý život pohybuje, a nebyl by schopen se přizpůsobit. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný nejprve ve svém vyjádření podrobně shrnul průběh správního řízení. Dále konstatoval, že v rodném listu nezletilého D. K. je jako otec uveden K. K., který je podle centrální evidence obyvatel také otcem nezletilé L. S., narozené „X“, a A. K., narozené „X“, které jsou občanky České republiky a jejichž matky jsou státními příslušnicemi třetích zemí. Dále poukázal na to, že Obvodní soud pro Prahu 2 vydal dne 27. 11. 2009 trestní příkaz, že pan K. K. spáchal trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území České republiky spočívající v tom, že se dne 10. 9. 2007 nechal zapsat jako údajný otec nezletilé L. S. a dne 8. 10. 2007 jako údajný otec nezletilé A. K., a to v úmyslu legalizovat jejich pobyt na území České republiky, a matkám uvedených nezletilých dětí paní S. Q. a Ch. S. bylo na základě toho, že jsou rodinnými příslušnicemi občana Evropské unie, uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Tím se dle názoru žalovaného potvrdilo podezření, že pan K. K. svým jednáním napomáhá k neoprávněnému pobytu občanům třetích zemí. Z toho dle žalovaného jednoznačně vyplynulo, že také matka nezletilého D. K. paní Z. Y. nejprve nechala účelově zapsat do rodného listu dítěte pana K. K. s tím úmyslem, aby pro sebe získala povolení k pobytu, přičemž žalobce požádal o povolení k pobytu a jako účel pobytu uvedl společné soužití s paní Y. a jejím synem. Dále poukázal na to, že jak žalobce, tak paní Y. po celou dobu řízení vypovídali účelově, zamlčovali správnímu orgánu I. stupně důležité skutečnosti, či přímo uváděli nepravdivé údaje a veškeré jejich jednání směřovalo k tomu, aby získali povolení k pobytu. Žalobce podle přesvědčení žalovaného prokázal svou neúctu k zákonům České republiky již tím, že vstoupil na území České republiky neoprávněně, po ukončení azylového řízení zde pobýval nelegálně, účelově si měnil data svého narození a pobýval zde neoprávněně i v době, kdy mu byl přímo odepř